Základní biologické potřeby zajišťující přežití jedince a druhu instinkty a pudy

Včelí medvídci jsou na obrázku co mají všichni rádi

Informační texty k osvěžení paměti.

Psychoanalýza Sigmunda Freuda
Freudova psychoanalýza výrazně ovlivnila vývoj psychologie v první polovině 20. století a její vlivy jsou v psychoterapii znatelné dodnes. Její zakladatel, vídeňský psychiatr a později univerzitní profesor Sigmund Freud (narozený v moravském Příboře), formuloval
psychoanalytickou teorii osobnosti, která se stala mocným teoretickým proudem a praktickou školou (srov. např. Freud, 1971; Storr, 1996; aj.). Freudovo pojetí člověka je dynamické, deterministické (fyziologický determinismus) a pesimistické. Lidský jedinec je nahlížen jako reaktivní bytost, která je puzena mocnými fyziologickými silami. Tyto síly determinují vývoj a chování osobnosti a mají rozhodující vliv na lidský život, v průběhu něhož se člověk neustále vyrovnává s tlakem pudů a konfliktních motivů.
Lidské chování a prožívání je tedy, podle Freuda, pod kontrolou vědomí jen z malé části a
je převážně ovládáno nevědomými pudy a instinkty, zvláště sexualitou a agresivitou. Jejich působení na své jednání si člověk neuvědomuje, avšak často vystupují na povrch např. ve formě snů, přeřeknutí nebo neurotických projevů, které se mohou jevit jako náhodné nebo nesmyslné.
Odkrytí a pochopení těchto nevědomých sil a nerozřešených konfliktů není jedinec schopen dosáhnout prostřednictvím běžných racionálních postupů. V zájmu psychického zdraví člověka, přináší psychoanalýza vlastní nástroje a postupy pro odhalování těchto nevědomých obtíží. Lidskou psychiku tvoří podle Freudovy koncepce tři subsystémy, které jsou řízeny vzájemně rozpornými principy a cíli. Označují se pojmy Id (Ono), Ego (já) a Superego (Nadjá).
Každý z nich má v psychickém i biologickém směru svou specifickou funkci, jsou vzájemně závislé a zároveň protikladné, jak vůči sobě, tak vůči vnějšímu světu.
Id je oblastí základních instinktů a pudů, základních biologických potřeb, zajišťujících
přežití jedince a druhu.

Z nich psychoanalýza věnuje největší pozornost sexuálnímu pudu (Eros) a instinktu smrti (Thanatos). Id je základním zdrojem životní energie, je primárně nevědomé a iracionální. Freud je nazval “temnou, nepřístupnou částí naší osobnosti”. Z hlubin nevědomí se Id domáhá okamžitého a úplného uspokojení svých tužeb a projevuje se impulsivním chováním a tzv. primárními psychickými procesy.
Řídí se principem slasti (libido), který vyplývá z aktivit směřujících k uspokojování základních instinktů.
Ego je subsystém, který usiluje o sladění instinktivních tendencí a přání s tlakem vnější reality a vnitřními normami a hodnotami člověka (Superego). Tento tzv. sekundární proces je založen na racionálním rozboru vnitřních a vnějších sil a stanovuje povahu a vhodnou dobu uplatnění požadavků Id.
Teprve na základě posouzení reality dochází k uvolnění prostoru nebo brzdění či potlačení instinktivních aktivit. Ego se řídí principem reality, který je vyjádřením snahy uvést do souladu s vnější realitou projevy Id a Superego. Zajištění psychické rovnováhy a zdravého vývoje osobnosti záleží v mnohém právě na síle Ego. Jsou-li intenzita a tlak zdrojů napětí nadměrné, dochází k ohrožení Já a ke vzniku psychických a osobnostních problémů a poruch.
Superego obsahuje omezení a zákazy ukládané dítěti v raném a v mladém věku rodiči a dalšími pro ně významnými dospělými. Tato moralizující síla v osobnosti, založená na tzv. principu dokonalosti, hodnotí a ovlivňuje vědomé aktivity Ego a především pudové impulzy Id.
Činnosti a projevy dítěte, které rodiče chválili, tvoří základ prvního subsystému Superego: ideální Ego , které je zdrojem úsilí o dokonalost. Aktivita, která je v rozporu s morálním standardem osobnosti, je trestána pocity viny. Zasahuje tu svědomí – druhý subsystém Superego.
Brzdou rozvoje se může stát přílišný sklon Superego k morálnímu konzervatismu a rigiditě. Nadměrný tlak Superego na Ego může vést k neadekvátnímu sebehodnocení, naopak slabé až chybějící Superego může být zdrojem morálního defektu.
Freud vnímal osobnost jako jednotný systém. Id, Ego a Superego jsou těsně propojenými složkami osobnosti a zdravý psychický vývoj a růst jedince závisí na jejich harmonickém fungování. To znamená, že se společensky přijatelnou formou, v přijatelné míře a pod kontrolou Já, uspokojují základní i druhotné potřeby člověka a nejsou přitom překračovány morální principy strážené Superego.
Vzájemné protipůsobení sil v lidském systému je zdrojem intrapersonálních konfliktů.
Všechny osobnosti jsou alespoň zčásti nezralé a nemohou se vyhnout konfliktům a fixacím
v pregenitálních stádiích. Intrapersonální a interpersonální konflikty jsou tedy zákonitým jevem a všichni lidé jsou náchylní k regredování do psychopatologie. Jakmile konflikty ohrozí regulující funkci Ego, vyúsťuje tento stav do úzkosti.
   Na úzkost reaguje psychika obrannými mechanismy, tj. pokusy o řešení konfliktu zjednodušenými instinktivními aktivitami, které směřují k adaptaci organismu a přinášejí okamžitou a alespoň částečnou úlevu. Konečný výsledek však může být značně problematický.
Bez kontroly Ego totiž často dochází k popírání nebo zkreslování reality a důsledkem mohou být
různé obtíže a poruchy. Jen v méně častých případech řeší obranný mechanismus situaci ohrožení úspěšně.
Mezi tzv. obranné mechanismy identifikované Freudem patří např.:
---------------------------------------------------------------------
Potlačení. Traumatická událost je zatlačena do nevědomí, zcela zapomenuta a v nevědomí
udržována energií Ego. Svou nevědomou existenci prozrazuje nepřímými cestami v situacích,
kdy je kontrola Ego oslabena.
-
Projekce. Jde o nevědomý přesun vlastních nežádoucích charakteristik, impulsů,
myšlenek a nepřijatelných přání na druhého člověka. Projekce je dobře pozorovatelná v napjatých mezilidských vztazích.
-
Opačné reagování. Superegem odmítnuté myšlenky či impulzy, které vedou k úzkosti,
jsou potlačeny a nahrazeny svým pravým opakem. Ten je potom často vyjadřován s nadměrným
důrazem a radikalismem, takže vzbuzuje u pozorovatele pocit nepřiměřenosti. Potlačený afekt se
může prozradit např. neverbálními projevy člověka.
-
Fixace a regrese. Nadměrná úzkost z náročného nástupu do nového vývojového období
může vést k zastavení vývoje (fixaci), případně k návratu do předchozího stádia (regrese). Jestliže
se u dospělého člověka v zátěži objeví sklon nadměrně jíst a pít, může jít o regresi do tzv.
orálního stádia. Regrese do análního stádia by se projevovala např. sklonem k zanedbávání
hygienických potřeb apod.
-
Identifikace. Identifikace znamená ztotožnění s druhým člověkem, které vede k nápodobě
jeho chování, např. v situacích vzbuzujících úzkost. Jde o mechanismus, který má značný
význam v průběhu socializace. Identifikace je v mnoha případech velmi užitečným obranným
mechanismem, avšak v některých případech může způsobit závislost a přinést obtíže při hledání
vlastní identity.
-
Přesun a sublimace. Frustraci a neuspokojení se lze vyhnout, jestliže tok energie změní
svůj směr a aktivita se přesune z primárního objektu na nový cíl. K tomu mohou dobře
posloužit různé estetické či kulturní aktivity apod.
Freudova teorie osobnosti,
 již jen zřídka ve své klasické podobě, bývá přímo uplatňovaná v psychoterapeutické i poradenské praxi. Umožňuje lépe porozumět intrapsychické dynamice klientů při úvahách o využívání obranných mechanismů, o vlivu dětských zážitků na jejich chování v dospělosti, o povaze jejich intrapersonálních konfliktů apod.

Psychoanalýza jako psychoterapeutická škola sleduje tři hlavní cíle:
Vývoj osobnosti dělí Freud do pěti vývojových stádií - orální, anální, falické, latentní a genitální.
Jednotlivé vývojové fáze jsou určeny tím, která oblast těla, a které aktivity s ní související, poskytují dítěti nejsilnější pocity slasti.
-
pomoci klientovi k osobnostní adaptaci reorganizací jeho vnitřních sil uvědoměním si
nevědomých aspektů jeho osobnosti
-
pomoci klientovi propracovat se neuzavřenými vývojovými stádii
-
pomoci klientovi realisticky se vyrovnat s požadavky společnosti posílením Ego.
Strategie vedoucí k dosažení těchto cílů předpokládá vyzvednutí potlačených prožitků na vědomou úroveň, a to nejen ryze kognitivně, ale i s emocionálním (resp. negativně emocionálním) kontextem a tím dosáhnout katarze – očištění. Tím se posílí Ego klienta, který pak může sám řešit problémy a vnitřní konflikty racionálními metodami.
K dosažení těchto cílů se při psychoanalýze používá metody volných asociací, analýzy snů, analýzy přenosu a analýzy odporu. Obvykle se předpokládá dlouhodobé a intenzivní vedení klienta psychoanalytikem. K potlačeným nevědomým projevům instinktů se lze podle Freuda propracovat i analýzou spontánních projevů (např. snů, přeřeknutí) klienta. Ty jakoby proklouzly cenzuře Ego a symbolicky (nepřímo) se vztahují k potlačenému obsahu. Tento materiál je ovšem třeba objevit, porozumět jeho skrytému obsahu, a pak jej interpretovat.
Psychoanalýza bývá označována za první vědeckou teorii osobnosti. Ta byla ve velkém rozsahu byla přijímána, diskutována i kriticky odmítána jednotlivci i jednotlivými psychologickými směry. Početněji, než psychoanalýza ve své klasické podobě, jsou v současné psychoterapeutické a poradenské praxi zastoupeny modernější psychodynamické školy, které do psychoanalytického kontextu integrují většinou sociálně psychologické aspekty a kriticky rozvíjejí Freudovo učení – např. neoadleriánská škola, neopsychoanalýza, atp. (srov. Drapela,
1997; Freud, 1971; Hrabal, st. 1998, Storr, 1996 aj.).
Adleriánská poradenská škola
Vídeňský lékař Alfréd Adler, Freudův žák, přítel a později nesmiřitelný odpůrce, popsal
dynamiku lidské psychiky specifickým způsobem. Jeho individuální psychologie považuje za
ústřední hnací sílu osobnosti usilování o nadřazenost, která svědčí o snaze jedince žít
dokonalejší a plnější život. Každý člověk si vytváří své ideální já, o jehož dokonalost je možné
usilovat. Snaha o dokonalost je přirozenou reakcí na nevyhnutelné pocity méněcennosti, které
jsou všeobecnou lidskou zkušeností. Ta může být důsledkem subjektivního pocitu psychické či
sociální slabosti nebo objektivních tělesných poškození. Významnou roli, podle Adlera, hraje i
sourozenecké postavení a pohlaví. Zatímco malé děti si uvědomují svoji nedokonalost ve
srovnání se starším sourozencem, ženy protestují proti svázanosti ženské role.
Pocit méněcennosti má vliv na výběr životního stylu, který člověku pomáhá dosáhnout
nadřazenosti. Subjektivní sílou, která vytváří životní cíl a vede člověka k jedinečné a dokonalé
budoucnosti je jeho tvořivé Já. Nevyhnutelnou kompenzací všech přirozených slabostí lidských
jedinců je společenský cit, který se rozvíjí v rámci zdravé rodinné atmosféry.
Zdrojem obtíží klientů je patologický životní styl. Ti se zpravidla cítí neschopní dosáhnout nadřazenosti společensky konstruktivním způsobem a volí společensky nepřijatelné
kompenzační mechanismy. To vše může být důsledkem rodinné atmosféry plné soutěživosti a
nedůvěry, nevšímavosti, dominance, zneužívání či rozmazlování, která brání rozvoji sociálního
citu u dítěte. Děti si pak k dosažení nadřazenosti většinou vybírají jeden ze čtyř sobeckých cílů:
- vyhledávání pozornosti
- usilování o moc
- mstivost
- deklarování nedokonalosti či prohry.
Mnohé z těchto cílů se mohou stát charakteristickými osobnostními rysy dospělých jedinců. Rozmazlující či naopak dominantní výchova rodičů může podpořit rozmazlený či kompulzivní životní styl. V prvním případě může jít o lidi s pocitem neschopnosti, který může vést k lenosti a ničení uspokojujících sociálních interakcí. Ve druhém případě mohou takto vedení jedinci zažívat pocit bezmocnosti, který jim neumožní řešit základní životní úkoly a problémy, a v důsledku toho pak například rebelují, uchylují se k různým rituálům apod.
Podle Adlera lze u většiny patologických osobností pochopit jejich patologické cíle na pozadí vnímání rodinné atmosféry klientem. Člověk není ve svém chování jednoznačně determinován svou minulostí a budoucností, nýbrž tím, jak v současnosti chápe svou minulost, a co v současnosti očekává od své budoucnosti. Ani jedno ani druhé nemusí nutně odpovídat realitě, ale obojí vyjadřuje současné jedincovy psychické potřeby.
Cílem procesu v adleriánském pojetí je pomoc klientovi rozvinout funkční chování, které mu umožní zvládat tři základní životní oblasti: práci, společnost a partnerské vztahy. Funkční chování je takové, které vede k sociálním kontaktům, je založeno na sociálním cítění a vedeno sociálním zájmem.

Terapeut se zaměřuje především na analýzu životního stylu klienta a interpretaci základních omylů, kterých se klient dopustil při vytváření vlastního názoru na svět (chyby v sebehodnocení, generalizace vždy/nikdy – všichni/nikdo, nerealistické cíle apod.).
Proces lze rozdělit do čtyř fází:
- navázání empatického vztahu s klientem
- analýza životního stylu
- poznávací aktivita klienta (dosáhnutí vhledu do příčin a důsledků vlastního chování)
- zvážení alternativ a dosažení změny (reorientace).
Klientovi je poskytována zpětná vazba ohledně jeho pozitivních stránek a důraz je kladen na jeho poznávání (zvyšování vědomí), podporu a posílení. K tomu se využívají specifické techniky jako např. chování “jako by”, paradoxní intence (paradoxní podpora dysfunkčního chování), záměrné vyvolávání emocí, odstranění výhodnosti chování (obranné chování se stává zbytečným), domácí úkoly apod.
Adleriánské postupy se osvědčily při skupinové práci s rodiči a manželskými páry, častými klienty Adleriánů jsou však také učitelé, různé instituce a v neposlední řadě i delikventi.
Behaviorální přístup
Behaviorální přístup vychází z předpokladu, že se každý člověk chová v souladu s tím, co se naučil nebo nenaučil. Je-li lidské chování produktem učení, pak se dá “vycvičit” i schopnost jedince vyrovnat se s problémem. Je tedy zřejmé, že člověk je behavioristy nahlížen jako reaktivní bytost, jejíž chování (behavior) je řízeno vnějšími podněty.
Behaviorismus pronikl do teoretické i praktické oblasti psychologie a počínaje 50. lety tohoto století začal ovlivňovat psychoterapii i poradenství. Základem pro poradenské strategie se staly klasické teorie učení (Pavlov, Skinner aj.); v práci s klientem se využívají různé druhy a techniky učení jako je podmiňování, zpevňování, nácvik, trénink, modelování, instruování, přesvědčování apod. Poradenský vztah má vzdělávací charakter a připomíná vztah učitel – žák. I nepsychologům jsou dobře známé nácviky relaxačních cvičení, asertivity, systematická desenzibilizace apod.

Předmětem radikálně behaviorálně orientovaného poradenství je konkrétní chování klienta a nikoliv osobnost člověka jako integrovaný celek. Podle behavioristů je lidské chování odpovědí na podněty prostředí a člověk dosahuje adaptace učením resp. získáváním zkušeností.
Výsledkem učení jsou vzorce chování, které odpovídají specifickým situacím. Adaptované (žádoucí) stejně jako maladaptované (nežádoucí) chování je naučené nebo nedostatečně naučené. Lze je tedy pozitivně změnit v procesu učení. Behaviorální terapeuti neaspirují na teoretickou jednotu a čistotu, ale usilují o využívání nejúčinnějších technik za účelem změny nežádoucího chování klienta. Toho lze dosáhnout cestou formování žádoucího chování (odměňování, učení nápodobou apod.) nebo cestou odstraňování nežádoucího chování
(vyhasínání, tresty apod.).
Komplexní popis behaviorálních technik podává Jihoafričan Joseph Wolpe (např. 1990).
Vychází z předpokladu, že základem většiny poruch chování je úzkost, která ovšem může být také naučená. Lidé se mohou naučit reagovat úzkostí na jakýkoliv podnět nebo dokonce jen představu o něm. Prostřednictvím procesu generalizace primárního podnětu mohou podněty, které jsou fyzicky podobné původnímu podmíněnému podnětu, vyvolávat úzkost. Je-li úzkost získaná v procesu podmiňovaní, pak je možné, podle Wolpeho, ji odstranit tzv.protipodmiňováním, které se stalo základem pro metodu systematické desenzibilizace.
Prostřednictvím této metody lze klienty postupně naučit zvládat jejich úzkost. Takové učení obvykle probíhá v několika krocích. Používá se nácviku relaxace, sestavování hierarchie úzkosti a postupné “zvykání si” na podněty vyvolávající úzkost různé intenzity. Konečnou fází je pak ověřování účinnosti desenzibilizace klientem v reálných životních situacích.
Od 70. let roste v behaviorální terapii a poradenství důraz na vnitřní, skryté komponenty chování, zvláště na kognitivní a autoregulační aspekty, které se promítají do charakteru nových technik. Hranice mezi klasickými a behaviorálně kognitivními postupy ovšem není ostrá. Různá váha, kterou klade použitá metodika na myšlení a metakognitivní dovednosti na jedné straně a na chování v užším smyslu na straně druhé, závisí do značné míry na typu klientových obtíží. Důraz je zde kladen zejména na uvědomování si vlastních myšlenkových postupů v procesu učení.
Ve školské poradenské praxi se s behaviorálně orientovanými postupy setkáváme poměrně často, neboť jsou účinné zvláště při práci s dětským klientem.

Čtěte také...    vztah lidského mozku a chování v pojednání zde. 

#psychoanalýza #instinkty #pudy 

Oblíbené příspěvky

MENU:

Životospráva a dlouhý život Psychiatrie a psychologie Civilizační nemoci Ostatní Prevence Spánek a jeho poruchy Humor v medicíně Psychosomatická medicina Stáří Medicina Novinky a zajímavosti Diferenciální diagnostika moderní medicina Léčivé rostliny Patologie Pozitivní myšlení Racionální výživa Úvod Cestování Demence Infekční nemoci Jízda na kole Nemocný vypráví Osobnostní patologie Sociální sítě Vtipné a pozitivní Ze života lékařů Alzheimerova choroba Bolest Dětské lékařství Fotografie Historie Interna a kardiologie MIKROBIOLOGIE Metabolický syndrom Oční (ophthalmologie) Velocipedy Ateroskleróza Bylinky Gastroenterologie MUDr. Jan Hnízdil Nemoci prostaty Prostata Zdraví strach Americké zdravotnictví Bylinky a spánek Cestovní medicina Dehydratace Deprese Deprivanti a deprivantství Frustrace Hypertensní choroba Imunita Laboratorní diagnostika Ledviny Lymeská Borelióza Meteorosenzitivita Neuroanatomie a neurofysiologie bolesti Neurologie ORL Osobnost lékaře Prof. Koukolík Přetížení organizmu Rakovina prostaty (caP) Stomatologie Urologie Virosa Zdravotní pojištění emoce úzkost Afty Alternativní medicina Anatomie Anglie Chřipka Diabetes mellitus Dna Dětská obezita Febrilní křeče Glaukom Hepatologie Hyperpyrexie Ischemická choroba Kráťa Mikroorganismy Mozek Mozek a drogy Nefrologie Psychoaktivní látky Sanitka Steatóza jater United Kingdom Ze života sestřiček Zácpa Obstipatio Závislost stres Afektivní neurověda Alergie Biochemie Bioklimatologie Blogger Blogy Bolesti nohou Bršlice kozí noha Aegopodium podagraria L. Chirurgie Cholera Cholesterol Citový mozek Dengue Divizna velkokvětá EKG Elizabeth Blackwell Emergency Epidemiologie Erythema migrans Etnika Facebook Freud Fysiologie Fytoterapie G+ GDX Access Gaudeamus igitur Google Hemagel Horečka Hyperkinetická porucha Hyperplasie prostaty Hypertenze Infekční koutky Instinkty Kašel Klysma neboli klystýr Kuchyně Lymeská Borrelióza Léky nové generace M.Parkinsoni MUDr. Plzák Marek Slabý Max Kašparů Meduňka Mikrobiom Munchhausenův syndrom Nemoc z líbání Nemoci dospívání Nemoci štítné žlázy Nobelovy ceny Objevy Oldřich Vinař Ostropestřec mariánský Očkování Paliativní medicina Placebo efekt Porodnictví a gynekologie Porucha metabolismu Počítače a diagnostika Preexisting condition Premenstruační syndrom Prof. MUDr. Pavel Pafko Prof. Pafko Propedeutika Psychopatie Radkin Honzák Rychlá pomoc Sanitka Mercedes veteran Serenoa repens Speciální pedagogika Sport Sportovní lékařství Svědomí TOPLekar.cz Tonometry Toxiny Transplantace Třezalka USA Vilcacora Vlídné slovo cervicocraniální syndrom prof. Matějček psychoanalýza pudy Školní lékař Školní zdravotní služba Štěstí Židovské

Vybraný příspěvek

Jakmile člověk přijde do ticha, tak se svědomí začíná probouzet. Ono v člověku je. My nemůžeme říct, že by ho někdo neměl, ale my ho musíme stále uspávat, aby nám dalo pokoj, aby nás to svědomí netížilo.

Cestujeme Lidé jsou neustále zahaleni hlukem. Stále musí být nějaký zvuk. Přijdu domů, pustím televizi – zvuk. Jdu mezi lidi, tam se ml...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...