 |
| Socha mocnáře z Písku (písku) František Josef I. - klikněte pro zvětšení... tento patologickou mocí netrpěl jako novodobí politici. |
neboli syndrom mocenské pýchy byl popsán psychiatrem Davidem Owenem a je považován za „pravděpodobně získanou poruchu osobnosti“. Poruchou osobnosti se v evropském pojetí rozumí hluboce zakořeněné a trvalé způsoby chování, které se významně nebo krajně odchylují od způsobů, jimiž průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí, jedná….
Syndrom mocenské pýchy nepostihuje jen lidi ve vysoké politice, ale i ve vrcholných pozicích ve finančních, církevních, vojenských, vědeckých, kulturních a jiných organizacích a je zřejmé, že činnost lidí, kteří trpí touto poruchou a ovlivňují ze svých postů životy mnoha lidí, ba celých lidských společenství, má své negativní důsledky.
Celosvětově se odhaduje, že v průmyslově rozvinutých společenstvech postihuje nějaký druh poruchy osobnosti kolem 11 % dospělé populace (7 – 15%). Je čistou spekulací dohadovat se, zda podíl lidí s poruchou osobnosti je mezi vrcholnými politiky vyšší než mezi „obyčejnými“ smrtelníky.
„Přirozená moc některých lidí nad jinými je princip všech lidských organizací a lidských kroků vpřed,“ řekl Bertrand de Jouvenel, francouzský filosof a ekonom, kromě lidských kroků „vpřed“ měl možná dodat i „vzad“. Na moci samotné není nic špatného, problém je patologická moc, která se může projevovat syndromem mocenské pýchy.
Jejími příznaky jsou lhostejnost k utrpení jiných a nedostatek empatie, vychytralost, bezohlednost, přenášení viny a odpovědnosti na jiné, závislost na moci jako na droze, vyžadovaná závislost druhých na vlastní osobnosti, pocit morální oprávněnosti vlastního konání, narcistický sklon chápat svět jako arénu výkonu své moci, nepřiměřený zájem o vlastní vzezření a prezentaci, mesiášský způsob hovoru, krajní důvěra ve vlastní úsudek, pohrdání kritikou, ztráta kontaktu s realitou, krajní pýcha a další.
Diagnóza syndromu mocenské pýchy vyžaduje přítomnost nejméně tří příznaků. Zmíněný syndrom se rozvíjí v rozmezí jednoho až devíti let života na mocenské špičce.
Nelze vyloučit, že pro rané lidské skupiny mohlo být evolučně výhodné, měli-li své „psychopaty“, lidi, kteří nevěděli, co je strach, empatie, soucit, byli vysoce útoční a překračovali morální normy, avšak jejich činnost byla cílena mimo vlastní skupinu, proti nepřátelům.
Mocenská pýcha a závislost na vlastní moci jsou známy, co svět světem stojí a pro své okolí byli takto stižení v mocenských špičkách vždycky rizikem. Pokud je společnost skutečně demokratická a svobodná, neměli by se ve vrcholných politických pozicích lidé takto stižení vyskytovat. Pokud by se dostali k moci, měly by demokratické mechanismy mít schopnost se jich zbavit. Soudobá formální demokracie mnohé nedůvěryhodné politiky naopak udržuje ve funkcích tak pevně, že je nemožné se jich zbavit a jakmile přijdou o svou pozici, objeví se ihned v jiné, třebaže možná na čas méně nápadné.
Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost
.JPG)
