Zobrazují se příspěvky se štítkemMedicina. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemMedicina. Zobrazit všechny příspěvky

Akupunktura v lékařství Medicina a pavědy Laická diagnostika pokračování...šarlatánství nebo placebo?

Scan google LIFE prohlížejte ve zvětšení

Pokračování tématu z webu SkalWebSite o akupunktuře a jiných (vědecky) nepotvrzených léčitelských disciplinách.

Základních akupunkturních drah, resp. meridiánů, ve kterých proudí čchi, je dvanáct párů (s podivuhodnými názvy). Patří k nim např. dráha žlučníku, dráha srdečního obalu (nikoli srdce) nebo dráha tří ohřívačů, většinou tedy jde o jména symbolická, která neznamenají, že se např. dráha močového měchýře nutně vztahuje k močovému měchýři. Kromě nich existuje osm drah nepárových, tzv. zázračných, přední a zadní střední, dráhy příčné a ještě dráhy vedlejší. Dráhy se navzájem překřižují, probíhají někde povrchně, jinde se zanořují do hloubky až 7 cm, někde se klikatí, jinde jsou přímé. V meridiánech má proudit čchi, a to na trupu v jangových drahách nahoru, v jinových dolů. Na končetinách proudí čchi obráceným směrem.

Představa o meridiánech je zcela absurdní, jestliže víme, jak vypadá skutečná segmentace lidského těla. Víme, jak vypadají segmenty, které se vytvářejí v době embryonální, a víme také, že si segmenty s sebou vytahují z míchy příslušné nervy.
Nelze si podle žádného embryologického principu představit, jak by mohlo dojít k podélnému spojení segmentů, např. mezi hlavou a palcem u nohy, takovým způsobem, jak naznačují schémata meridiánů.

Ani experimentálně, ani morfologicky nebyly meridiány prokázány.

Proto vyvolalo mezi akupunkturisty v roce 1964 obrovské nadšení, když Vietnamec Kim-Bon-Chan pomocí elektronového mikroskopu objevil v místě meridiánů jakési trubičky. Tvrdil dokonce, že je tam zmnožena deoxyribonukleová kyselina.
Byl to však artefakt, nález se nezdařilo reprodukovat a autor údajně později spáchal sebevraždu. Jisto je, že meridiány nelze prokázat ani nejmodernějšími metodami, tzn. např. pomocí radioaktivního technecia, kdy se sleduje, jakým způsobem a který směrem se látka propaguje. Čínští autoři sice touto metodou meridiány prokazují, ale všechny analogické experimenty provedené západními autory vyzněly negativně. Nemáme nejmenší důvod předpokládat, že meridiány existují. I někteří akupunkturisté dnes přiznávají, že meridiány existují jen imaginárně, virtuálně.

Uvedu ještě jeden zásadní argument proti představám akupunkturistů o členění a promítání orgánů na povrch těla. Existuje totiž mnoho dalších, zcela odlišných způsobů členění těla. Podle Fitzgeraldovy reflexologie je tělo členěno na paralelní, podélné pruhy, nebo naopak je lze členit na příčné segmenty. Podle Puač-Hapiho se zase střeva promítají nahoře nad klíční kost a dole na lýtko, ledviny na vnitřní stranu nohy. Indické čakry jsou naopak seřazeny za sebou ve střední linii těla. Existuje tedy spousta nejrůznějších subjektivních představ o umístění a projekci orgánů, což nám ukazuje, že všechno to jsou jen fantazie.

Od meridiánů k „aktivním bodům“: Aktivní body, ležící na meridiánech, představují jakési studánky, kde je možno načerpat energii, nebo ventily, z nichž energie může vystupovat nebo jimi můžeme, např. podle Volla, ji pomocí elektrického proudu doplnit. Takové body popisují Číňané nejen u člověka, ale prakticky u všech domácích zvířat. Nevím ovšem, jakým způsobem byly nalezeny např. u slepice, která je celá kryta peřím. Jisto je, že se popisují a že se dokonce podle těchto bodů i v naší veterinární medicíně léčí.

U člověka popisovali Číňané v době před Kristem 365 bodů, jako je dnů v roce, dnes se jich na meridiánech popisuje 361, mimo meridiány 181 a dalších 130 bodů je označováno jako body nové. To jsou údaje, které uvádí současná tradiční čínská akupunktura. Podle jiných autorů jsou počty bodů vyšší. Např. Voll popsal zhruba dalších 300 bodů a Ralf Allan Dále, což je jeden z nejaktivnějších akupunkturistů ve Spojených státech, jich objevil nedávno 1000. Čili celé tělo je aktivními body téměř poseto.

Co tyto body představují?

Jsou-li místy, odkud lze vyvolat reakci, respektive léčivý proces v organismu, musí zřejmě mít nějaký materiální podklad. Bohužel se doposud nenašel, i když akupunkturisté uvádějí 10, 20 až několik desítek různých možností. Někteří v místě bodu naměřili vyšší nebo naopak nižší elektrický potenciál, jiní změněný odpor nebo ionizaci. Existenci bodů se samozřejmě snažili dokázat i morfologicky. Např. Kellner před 30 lety popsal, že v těchto bodech jsou nakupena nervová zakončení. Jeho práci nikdo nezopakoval, ale přesto se na něj akupunkturisté neustále odvolávali, i když bylo zjištěno, že nevyšetřil dostatečné množství bodů kontrolních. Později se proto rozšířila teorie Heineho, kterou hájili i naši akupunkturisté, že totiž podkladem bodů je nervově-cévní svazeček, procházející povrchovou fascií z podkoží do svalstva. Jde opět o představu mylnou, protože všechny nervově-cévní svazečky jsou v periferii extrémně variabilní a jejich perforace povrchní fascií jsou u každého jedince jiné. Ani další teorie, ať už udávané nashromáždění leukocytů, žírných buněk nebo cévní konvoluty, nebyly nikdy potvrzeny a nikdy se akupunkturisté neshodli na tom, co to vlastně akupunkturní bod je.

Představa o existenci bodů je tedy pouhou fantazií. Svědčí pro to i experimenty desítek autorů, kteří vyšetřovali reakci organismu nebo výsledek léčby po píchnutí do akupunkturního bodu a po píchnutí do placebového bodu, čili do bodu, který nebyl popsán v učebnicích jako bod akupunkturní. Výsledky byly jednoznačné, rozdíl nebyl žádný. Proti těmto experimentům ovšem akupunkturisté protestují. Četl jsem zvlášť pikantní námitku, právě v článku Daleho, který říká, že tyto experimenty jsou zavádějící a vlastně nesmyslné, protože téměř každý bod na těle je akupunkturním bodem, a tedy nelze vyhledat body placebové.

Existence aktivních bodů je sporná i proto, že se na jejich přesném umístění nedokázali akupunkturisté sjednotit. Průběh drah i umístění bodů a jejich číslování je např. jiné v knize Bachmannově a jiné na čínských tabulích. Na levé straně v hýžďové oblasti jsou dráha a jednotlivé body seskupeny zcela jinak a jsou také číslovány jinak, než je tomu na straně pravé.

Indikace a výběr bodů
U kterých chorob se používá akupunktura?

U nás a také v Sovětském svazu v roce 1958 byly stanoveny směrnice, které limitovaly použití akupunktury na algické (bolestivé) stavy, zejména pohybové soustavy, dále například na migrenózní stavy a na psychosomatické choroby. Ale podle doporučení nedávného pekingského celosvětového kongresu se akupunkturou léčí prostě všechno, i organické choroby, jako pleurální srůsty, nefróza, nefritida, infekční choroby a samozřejmě všechny choroby další, podle mnoha autorů i karcinomy a AIDS. To, co říkám, neplatí o našich akupunkturistech. Popisuji akupunkturu tak, jak se jeví např. v Číně a také ve Spojených státech, odkud máme nejvíce seriózních pramenů.

Jak akupunkturisté léčí? Jak vybírají body? Výběr bodů je záležitost extrémně komplikovaná, takže každý akupunkturista nutně vybere jinou soupravu bodů. Klasická je práce Agnes Chenové, která před devíti lety porovnala 10 různých studií léčení cervikobrachiálního syndromu (bolesti krční páteře) a ukázala,že každý autor použil naprosto jiné soupravy bodů, na jiných drahách, a přesto byl udávaný léčebný efekt prakticky stejný. Je vidět, že nezáleží na výběru bodů. Rozdíly mezi autory jsou způsobeny i tím, že snad ani nelze nastudovat tradiční čínskou filosofii tak, aby bylo možné vhodné body jednotně určit. Američtí autoři, kteří vyučovali akupunkturu, došli k závěru, že k pochopení teorie akupunktury by bylo nutné studovat čínskou literaturu v originále, protože většina principů je závislá na symbolickém významu slov, na asociacích a alegoriích.

I pro čínské akupunkturisty je klasická diagnostika nesmírně obtížná, takže se nakonec v běžné praxi dospělo k úplnému převratu. Upustilo se od hledání a léčby příznaků a začalo se léčit podle klasických diagnóz. Došlo tak k jakési nelogické hybridizaci čínské medicíny se západní. Klasickým způsobem se určí diagnóza, nikoli např. snížená čchi sleziny nebo stoupání chladu do jater, což jsou klasické diagnózy čínské, ale prostě žloutenka (ikterus). Pro jednotlivé diagnózy se sestavily jednoduché empirické mapy se souborem několika doporučených bodů. Tento jednoduchý způsob se rozšířil v Číně podle zásady »akupunktura do každé vesnice«. 

Čínský léčitel se podívá na mapu, odhadne chorobu, vybere body, které má napíchnout, a léčí. Takovým způsobem zdegenerovala akupunktura z původně velké filosofie. Ale takové empirické vzorce používají i mnozí naši akupunkturisté. Program léčby ischemické choroby srdeční podle D. Stojanovského obsahuje šest sezení. Pokaždé se jehly používají v jiných bodech, na různých stranách,někdy se používá moxování, to znamená požehování,a pokaždé se používá jiná doba ponechání jehly. Podle jakých čínských kritérií a jakých hledisek autor body vybíral a proč není léčba individualizovaná, což klasická akupunktura vyžaduje, není uvedeno.

Složitost diagnostiky i terapie akupunktury vedly nakonec k výraznému zjednodušování, a to až k akupresuře, která se i u nás široce propaguje. Léčba pubertálních problémů nebo impotence je zcela jednoduchá – stačí položit dlaň na temeno nebo zatlačit na lýtko.

Pozn. autora: když se dá dobře vydělávat, proč ne. Stejně platí známé...Věř a víra tvá tě uzdraví.
Takováto medicina je však zdánlivě levnější, pokud nejsou následky velmi drahé!

Zdroj: prof. MUDr. Jiří Heřt, Dr.Sc. Český anatom a vědec 


Léčivé rostliny v medicině bylinky a dna neboli podagra

Bršlice kozí noha Aegopodium podagrari

Dna - (Podagra) a bylinky

Tip na léčivé rostliny a bylinky...přidejte do salátu (sekané, do omelety) za vyzkoušení to stojí! Pokud něco nevíte na webu i sociální síti je dost skupin (komunit) o bylinkách - tam se zeptáte co a jak sušit nebo použít....k léčbě chorob.

Bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria L.)

Čeleď: miříkovité (Apiaceae) - dříve mrkvovité (Daucaceae), okoličnaté (Umbelliferae)

Popis: Je to vytrvalá, 50-90 cm vysoká s plazivým, na uzlech ztlustlým oddenkem s mnoha podzemními výběžky. Lodyha je dutá, hranatá, rýhovaná, v horní části chudě větvená. Dolní listy jsou na dlouhých řapících, nedělené nebo trojklanné. Prostřední lodyžní listy jsou pochvaté, 1x-2x trojčetné, s řapíkatými lístky. Čepele jsou nesouměrné, podlouhle vejčité, pilovité, listové řapíky plné. Květy jsou oboupohlavné, příp. samčí, až 3 mm velké, uspořádány ve složených okolících. Terminální okolík se skládá z 6 až 12 okolíčků, postraní okolíky 1. řádu z 15 až 26 okolíčků, průměr okolíku je 8 až 9 cm, průměr okolíčku 8 až 16 mm, počet květů v okolíčku 20 až 28. Dalším větvením vznikají okolíky 2. řádu, které mají maximálně 15 okolíčků a všechny květy samčí. Kališních lístků je 5, koruních také 5, jsou bílé, dvoulaločné. Obal i obalíček chybějí. Plody jsou hnědé, vejcovité, asi 3 mm dlouhé dvounažky s tenkými světlými žebry. Kvete od května do srpna.
Výskyt: Roste ve vlhkých listnatých a smíšených lesích, lužních lesích, vlhkých křovinách, vlhkých a stinných lesních pasekách, na březích, v parcích, jako plevel v zahradách, sadech a na polích, přednostně vyhledává polo stinné stanoviště s vlhkou, výživnou a na dusík bohatou půdou.
Je rozšířena od nížin do horského stupně od Velké Británie na západě až po Ural na východě, chybí ve většině Středozemí a na severu Skandinávie. Zavlečena byla i do Severní Ameriky.

Sběr pro léčivé účinky

Droga: oddenek (Radix eagopodii podagrarii) nebo čerstvé listy

Obsahové látky: Chemické složení bršlice není příliš dobře známé, uvádí se, že obsahuje silice, hořčiny, třísloviny, organické kyseliny, tanin, prchavý a mastný olej a vitamin C.

Použití: Působí silně močopudně, zvyšuje vylučování solí kyseliny močové a chloridů, uvolňuje křeče (např. v oblasti břicha), zevně ve formě obkladů namočených v nálevu se užívá na zanícené rány či hemoroidy, rozdrcené čerstvé listy podporují hojení ran nebo se přikládají na bolavé klouby. Nálev z bršlice se užívá při revmatismu (350 ml nálevu před jídlem) nebo při močových kaméncích (až 500 ml nálevu) - taková kůra by však měla trvat jen několik dní, není doporučováno dlouhodobé podávání.
Už od dávných dob byla rozdrcená bršlice přikládána na bolestivé partie těla jako prostředek mírnící bolesti při revmatismu a dně (odtud také pochází latinské druhové jméno rostliny: podagra=dna nohou).

Další využití: Z mladých, neúplně rozvinutých listů sbíraných i s řapíky ještě před rozkvětem lze připravit salát (nebo se používá jako přísada do salátu), lze z nich vařit také boršč nebo zeleninovou polévku, která se údajně svou chutí vyrovná běžné zelné polévce.

Podrobnosti o nemoci klikněte tady Dna podagra a nemoc králů....

Z vyprávění pacienta člověka herce

Předvánoční vyprávění

Čas je běžeč s dlouhým krokem...

Příběh doporučuji, tak zajímavé vyprávění herce (pacienta) Pavel Nový stojí za to. Poutavé, hovoří herec a dobře. Mimo jiné se dozvíte i o jeho zkušenosti s medicinou, lékaři, sestrami, rehabilitací při svém onemocnění. Bude-li vám přátelé někdy těžko, budete si zoufat, nebo se Vám bude zdát, že jste na pokraji cesty - ale hodí se i preventivně při práci na počítači si to nechat běžet (vyprávět ten příběh v pozadí) jako jsem to udělal já, má to nesmírně pozitivní náboj a podíváte se pak na ten váš život s jiným nadhledem. Rozhlas.cz Praha natočil zajímavý rozhovor, který sem patří svým poučením a zkušeností.

Nedávno oslavil 61. narozeniny a před dvěma lety zároveň i své znovuzrození. Kdo? Filmový a televizní herec a člen pražské Ypsilonky Pavel Nový, který byl hostem ČRo 2 - Praha v pátek. Poté, co vážně onemocněl a prodělal západonilskou horečku, stanul na prahu smrti a ochrnul. Postupně se vracel do života a dnes se vrací i na jeviště divadla Ypsilonka, které považuje za svůj "domov" a kde hraje od r. 1989. Čím je pro něj specifické? Prý tím, že tam vždy fungovala demokracie a bylo (a je i dnes) plné hereckých osobností. "Tam není místo pro nýmandy", poznamenal v rozhovoru s Vladimírem Krocem. Dříve hrál P. Nový v několika českých divadlech, např. Krajském divadle v Příbrami a v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech. Diváci ho znají z filmů Balada pro banditu, Postav dom, zasaď strom, S tebou mě baví svět, Pytláci, Pěsti ve tmě, Papilio, Spiklenci slasti, trilogie Šéfe, jdeme na to, Šéfe, to je věc a Je tam kůň, šéfe. Rád sportuje a nosí kraťasy.


Přivítali jsme herce Pavla Nového, který nedávno oslavil 61. narozeniny a před dvěma lety zároveň i své znovuzrození. Prodělal totiž západonilskou horečku a dá se říci, že "byl na prahu smrti". 

O Medicíně - Lékařství obecně

Ilustrační obrázek ze seriálu

Lékařství nebo medicína obecně
(z lat. ars medicina, umění léčit) je věda o zdraví, stavech a chorobných procesech člověka, o způsobech léčení a předcházení nemocem. Úkolem tohoto vědního oboru je chránit a zlepšovat zdraví lidí. Úzce navazuje na biologii. Opírá se o poznatky biologie, chemie, fyziky a stále více se prosazuje také informatika.

Zakladatelem tradice současného lékařství byl řecký lékař Hippokratés, který žil v 5. století př. n. l. Lékařství se dělí na mnoho teoretických a praktických disciplín. Např. chirurgie, zubní lékařství, patologie, imunologie...

Lékař je absolvent studijního programu Všeobecné lékařství lékařské fakulty (v ČR jen prezenční formou), má titul MUDr. (Medicinae universae doctor, doktor všeobecného lékařství). Zubní lékař studuje na lékařské fakultě ve specifickém oboru, nově získává titul MDDr. (Medicinae dentalis doctor, doktor zubního lékařství).
Podle své odbornosti skládá odborné zkoušky – atestace.
Klasická medicína
Pojmem klasická medicína se obvykle označují takové obory, které využívají postupy a metody vyučované na lékařských fakultách. Vychází se z přírodovědné tradice. Poznání v medicíně se částečně opírá o pozitivizmus, nicméně hlavním vlivem je racionální skepticizmus. Hlavním kritériem pro zařazení nové metodiky do praxe je prokázání účinnosti souborem postupů založených především na moderní induktivní logice, tedy na využití statistiky. Soubor těchto postupů se označuje jako Evidence Based Medicine (medicína založená na důkazech).

Obory klasické medicíny

Problémem je, že oborů a podoborů je možno definovat značné množství. Obvykle se dělí do hlavních skupin podle hlavních terapeutických přístupů na obory interní, kde je tradičním nástrojem farmakoterapie, chirurgické, kde je tradičním nástrojem anatomická intervence, a psychiatrické, kde není snadno uchopitelný vlastní předmět.

  • Interní obory
  • vnitřní lékařství pediatrie onkologie infekční lékařství
  • chirurgické obory (včetně dětských ekvivalentů)
  • chirurgie ortopedie a traumatologie gynekologie a porodnictví
  • Zubní lékařství (někdy bývá řazena mezi chirurgické obory) další klinické obory
  • anesteziologie dermatologie psychiatrie neurologie
paraklinické obory
  • hygiena a epidemiologie klinická biochemie patologická anatomie radiologie a nukleární medicína
  • obory primární péče praktický lékař pro děti a dorost praktický lékař pro dospělé rodinný lékař
  • teoretické obory
Kromě studia medicíny lze v oblasti zdravotnictví studovat řadu oborů rozmanitého zaměření. Všechny zdravotnické obory mají jeden společný znak – veliký důraz je kladen na praktickou část výuky, která na některých fakultách může činit až polovinu celé doby studia.
Všeobecná sestra
Toto zaměření nabízejí prakticky všechny fakulty poskytující zdravotnické vzdělání. Jedná se o univerzální vzdělání v oblasti medicíny, které absolventům umožní uplatnění ve všech možných oblastech zdravotnictví (všeobecná ošetřovatelská péče, podpora zdraví a prevence nemocí, poskytování informací a zdravotní výchova, rekonvalescence, výzkum a vývoj atd.).
Studenti zde absolvují předměty jednak lékařského charakteru (anatomie, fyziologie, chirurgie, pediatrie atd.), jednak ošetřovatelské předměty a v neposlední řadě také jazyky.
Všeobecné lékařství
Šestiletý studijní obor poskytující úplné lékařské vzdělání, po jeho ukončení absolventi obdrží titul MUDr. První polovina studia je většinou zaměřena obecně, ve druhé se studenti věnují jednotlivým specializacím (vnitřní lékařství, chirurgie, urologie, ortopedie ad.). Absolventi se uplatní nejen jako lékaři ve zdravotnických zařízeních, ale i mimo tato zařízení (teoretické obory, farmaceutický průmysl, výzkum).
Zubní lékařství Zubních lékařů je nedostatek. Předměty jsou v první polovině studia stejné jako u všeobecných lékařů, v druhé polovině studia se zubní lékaři zaměřují především na prevenci, diagnostiku, léčbu anomálií zubů a další speciální předměty. Absolventi mohou vykonávat samostatnou praxi či pracovat ve zdravotnických zařízeních.
Fyzioterapie
Obor, který se zabývá vzděláváním odborníků na rehabilitace. Studium není zaměřeno pouze na diagnostiku a léčebné pokusy, ale také na práci s trvale postiženými pacienty a jejich návrat do normálního života či na metodiku tělesné výchovy. Kromě zdravotnických předmětů studenti získají vzdělání také v oblasti psychologie, výpočetní techniky, cizího jazyku či práva.
Další obory
Porodní asistentka – zdravotní sestra se zaměřením na porody, péči o ženy s rizikovým těhotenstvím, novorozence i celé rodiny.
Ošetřovatelství – obor vychovávající zdravotní sestry specializující se na všeobecnou ošetřovatelskou péči.
Radiologický asistent – odborníci pro práci s radiologickými zobrazujícími a ozařovacími technologiemi.
Zdravotnický management – kombinace zdravotnických, ekonomických, manažerských a další společenských věd. Absolventi se uplatní na všech stupních řízení zdravotnických zařízení.

Kde studovat medicínu a podobné obory:

Praha:
Univerzita Karlova – 1. lékařská fakulta, 2. lékařská fakulta, 3. lékařská fakulta, Lékařská fakulta v Hradci Králové, Lékařská fakulta v Plzni
Brno:
Masarykova univerzita – Lékařská fakulta
Univerzita obrany – Fakulta vojenského zdravotnictví v Hradci Králové
Ostrava:Ostravská univerzita – Zdravotně sociální fakulta
Olomouc:
Univerzita Palackého – Lékařská fakulta
Pardubice:
Univerzita Pardubice – Fakulta zdravotnických studií
České Budějovice:
Jihočeská univerzita – Zdravotně sociální fakulta
Liberec:
Technická univerzita v Liberci – Ústav zdravotnických studií
Ústí nad Labem:
Univerzita J. E. Purkyně – Ústav zdravotnických studií

Nobelovy ceny za fysiologii a medicinu 2009


Vítězové Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu pro rok 2009 byli Američtí vědci Elizabeth Blackburn (Elizabeth Blackburn), Greider Carol (Carol Greider) a Jack Shostak (Jack Szostak).
Základem pro ocenění byl "otevírací mechanismus na ochranu chromozomů telomery a enzym telomerázy .
Elizabeth Blackburn se narodil v Hobart (Tasmania, Austrálie) v roce 1948, byl žákem University of Melbourne Poté přešel do společnosti Cambridge (Spojené království), a později - v roce Yale (USA). Od roku 1990 působil jako profesor biologie a fyziologie ve University of California v San Francisku .

Carol Greider, rodák z USA, studovala na University of California, kde v roce 1987, vedeným Elizabeth Blackburn, získal doktorát v oboru filozofie (zhruba odpovídá kandidát věd). O deset let později byl jmenován profesorem paní Greider molekulární biologie a genetiky Lékařské školy, Johns Hopkins University (USA).

Jack Shostak se narodil v roce 1952 v Londýně, ale přípravy se konala v McGill University (Austrálie) a Cornell University (USA). V současné době pan Shostak slouží jako profesor genetiky v Massachusetts General Hospital v Bostonu.

Počátku vědecké kariéry Elizabeth Blackburn byla zapojena do luštění sekvencí DNA. Putování chromozómů Nálevníci Tetrahymena Našla telomer - sekvence (CCCCAA), který se několikrát opakoval na konci chromozomů. Přibližně ve stejnou dobu, Jack Shostak pozorované rychlé zničení lineární molekuly DNA (minihromosomy), umístěné v kvasinkách.

V roce 1980, paní Blackburn představil svou práci na konferenci, Jack Shostak zájem o tyto údaje, a nabídl provádět společný experiment. Sekvence DNA CCCCAA Tetrahymena, vědci "připojený" k umělému minichromosomům a umístěn v kvasinkách. Výsledky, publikované v roce 1982, byla zcela nečekané: úsek DNA z jednoho organismu úspěšně bránil chromozomů v jiných organismů, v žádném případě se podobá první. To bylo později zjištěno, že tyto sekvence telomer na konci úseku DNA se nacházejí ve většině rostlin a živočichů.

Objevil nový základní mechanismus ochrany chromozomů, postgraduální student Greider Carol a její nadřízený, Elizabeth Blackburn, začali zkoumat vznik telomery. V roce 1984 se jim podařilo zjistit, že vznik těchto kontrolních sekvencí enzymu ( reverzní transkriptázy ), Telomerase, který je ve spojení molekula RNA, která slouží jako matrice pro "stavební" telomer. Telomerázy umožňuje ukládat délku chromozómů na konstantní úrovni, na každém dělení buňky.

V následujících letech se skupina Jack Shostak identifikoval mutace, které vedou k postupnému zkracování telomer v kvasinkách, tyto buňky nakonec zastavil dělení. Elizabeth Blackburn pozorovat podobný účinek jako v případě Tetrahymena. Současně udržuje telomery byly nalezeny v obou experimentů, zabraňuje poškození chromozomů a zpomaluje proces biologického stárnutí buněk.
Později se ukázalo, že skupina Grader podobné zákony fungují v lidském těle. V současné době se vady telomerázy považují za hlavní příčinu některých dědičných chorob (např. některé formy aplastické anémie ).

Nobelova cena za fysiologii a medicinu
Na základě materiálů Nobelův výbor .

K přípravě článku použit Translator Google

Svět civilizace a nemocí Civilizační choroby pohledem psychiatra

MUDr Radkin Honzák
 Civilizační choroby pohledem psychiatra
Máme stejnou genetickou výbavu, jakou měl paleolitický člověk, který se pohyboval původně po savanách, živil se listím, bobulemi, žouželí, občas něco ulovil a jak dokazují archeologické nálezy, nepohrdl ani mršinami. Byl urostlý, v průměru 170 cm vysoký a protože živočišnou potravu pojídal s kostmi, byl i dobře zavápněný. Patrně netrpěl žádnými civilizačními neduhy a již před 15 000 roky se začal přátelit se psy, jejichž přítomnost a přízeň mu dodnes zvyšuje plazmatické koncentrace hormonu důvěry - oxytocinu.

Pak přišel neolit s vynálezem zásob, pěstováním kulturních plodin a pastevectvím, vytvářením větších aglomerací v úrodných oblastech (až do jejich „vybydlení“ s nutností hledat nové lokality) a v důsledku toho i s komplikovanějším sociálním rozčleněním. Pěstování obilí vyhubilo velkou část populace trpící závažnou formou lepkové intolerance, války, hladomory, epidemie, klimatické změny a přírodní katastrofy si také vybraly svou daň. Za prozatím nejasných okolností Cromagnonský člověk vymazal z knihy živých neandrtálce. Lidstvo přežilo několik nepříznivých období, kdy se počet jeho příslušníků pohyboval na hranici možného vyhynutí, nicméně díky své agresivitě, inteligenci a schopnosti adaptace posléze zaplevelilo celou Zemi.
Začalo také žít v podmínkách, pro které nebylo stvořeno. Napadá mě ryze akademická otázka, zda vyšší výskyt depresí v polárních oblastech s nepřirozeným světelným režimem, nemohl být vlastně modelem první civilizační choroby. Protože: o čem jsou civilizační choroby? Podle mne o tom, že člověk, který sám sebe pyšně označil za tuplovaně rozumného (Homo sapiens, sapiens), žije v rozporu se svým fyziologickým nastavením, se svou přirozeností, se svými reálnými možnostmi, z velké části determinovanými geneticky, a to až za hranicí schopnosti přizpůsobit se. To platí jak o nadměrném přísunu čehokoli nutného a potřebného, tak o jeho nedostatku. Navíc si tohoto rozporu nemusí být vědom.

Zatímco člověk byl docela dobře vybaven k tomu, aby vzdoroval nepříznivým biologickým podmínkách (vyplývá to jednoznačně ze skutečnosti, že je zatím všechny přežil), je otázkou, jak dalece je připraven a schopen čelit psychosociálním tlakům a k nim přistupujícím biologickým zátěžím, které si sám připravuje (např. přelet přes časová pásma). Všechny tyto okolnosti se pokoušely od nepaměti regulovat nejrůznější mytologické, náboženské, filozofické, či právní systémy se svými výklady, kodexy a vymáhanými předpisy. Vesměs marně.

Jako celostně biopsychosociálně uvažující psychiatr neodděluji „tělo a duši“, takže za civilizační problém považuji nejen neurotické obtíže, ale také třeba obezitu a její zrcadlový obraz, mentální anorexii, protože ačkoli neolit nepamatuji, neboť jsem se narodil trochu později, jsem přesvědčen, že tyto problémy se tehdy nevyskytovaly; dnes se na jejich řešení psychiatrie podílí a nikdo nepochybuje, že mezi psychosomatické civilizační choroby patří. Na druhé straně už naprosto bezpečně vím, že během druhé světové války, kdy byl podstatně omezen přísun potravy, v našich zemích významně poklesl výskyt obezity i cukrovky. Dokonce ani mentálních anorexií nebylo tolik.

Pokud se týče „velké psychiatrie“ zaměřené na psychózy, mám za to, že v této oblasti se civilizace žádným výraznějším způsobem nepodepsala, o čemž svědčí výsledky discipliny označované jako transkulturální psychiatrie, jež se rozvíjí více než jedno století. Původně se jednalo o sběr kuriozit a přední psychiatři, když se nasytili na domácí scéně, jezdili sledovat, jak vypadá fenomén šílenství jinde ve světě. Objevili tak mnoho podivuhodných klinických projevů, od amoku, přes koro, hexe, spells, windigo, negi-negi, dhat, piblokto, susto, latah a další. Nicméně od 60. let minulého století Ari Kiev jako první mapoval svět křížem krážem a konstatoval, že přes rozdílné etnické, klimatické, ekonomické, sociální a další podmínky, schizofrenie se vyskytuje ve všech sledovaných oblastech přibližně u 1 % populace a melancholie (tak se tenkrát označovala těžká depresivní porucha) u 6 %.

Jestliže byla v 70. letech v USA zjištěna schizofrenie u 4 % pacientů, byla to jen a jen chyba diagnostiky, která se od té doby zásadním způsobem zpřesnila (jen pro ilustraci, v jednom výzkumném projektu z té doby byla schizofrenie definována určitými příznaky s poněkud surrealistickým dodatkem: …a na její diagnóze se shodnou tři zkušení psychiatři). Ve vztahu k narůstající dlouhověkosti přibývá demencí, což je a ještě více bude velký problém. Ostatní psychické poruchy byly dílem místního folklóru, který byl lokálně dost stabilní, místo od místa se však významně lišil. Výkladový model se však shodoval: jednalo se většinou o reakce na nezvládnutý stres, které se manifestovaly poruchami vnímání, prožívání a chování, jež přerostly tolerovaný sociální rámec té které kultury. Tedy také o civilizační choroby.

K bouřlivým a dramatickým projevům staré egyptské a posléze starověké, středověké a moderní evropské civilizace patřila hysterie, popsaná již v papyru Kahun (přibližně 1800 př. Kr.): „žena, ač čivy zdravé má, nevidí, ač údy zdravé má, pohnouti jimi nemůže“. To byly hysterické obrny, jak senzorické, tak motorické. Završením a korunou klinického obrazu byl velký hysterický záchvat podobající se epileptickému grand mal s tonicko klonickými křečemi, s tím rozdílem oproti skutečnému, že postižená osoba se ani nepomočila, ani nepokousala, ale končila vypjatá v „opistotonu“ (hysterický oblouk) opřená o podložku jen patami a zátylkem. Egyptští lékaři připisovali tento stav děloze, která se utrhla ze svého místa a putuje po těle, kde způsobuje všechny obtíže.
 Tuto koncepci převzala také antika, která poruše podle dělohy (hysteron) také dala jméno. Nejběžnější léčebné postupy spočívaly ve vykuřování dělohy (ještě na konci 19. století se prodávaly pesary pro domácí vykuřování), doporučování různých typů životosprávy, ale především sexuálního života a těhotenství. Omočil si i Platón, který rozhodl, že „děloha je zvíře, které si přeje být oplodněno“.
Středověk s návratem k démonologii usoudil, že pacientky jsou posedlé ďáblem a spolehlivým prostředkem k jeho vymítání byla vaginální soulož. V Itálii dokonce existovaly mužské mnišské řády, které to měly v popisu práce, což za epidemií této poruchy, muselo být náročné povolání. Doba osvícenská považovala tyto příznaky za poruchu morálky, teprve francouzský neurolog Charcot stanovil diagnostické rozdíly mezi epileptickým a hysterickým záchvatem a jeho žák, Sigmund Freud, došel k závěru, že se jedná o potlačené sexuální trauma a léčil je svou metodou - psychoanalýzou. Vždy se však jednalo o zřetelnou psychickou či psychosomatickou manifestaci diskomfortu, frustrace, traumatizace, nepohody a dalších subjektivně nepříjemných pocitů a emocí. To už není o biologii, ale o psychosociální oblasti.

V době, kdy jsem studoval, patřila diferenciální diagnóza mezi epilepsií a hysterií do základu pregraduálního studia a když jsem nastoupil do psychiatrické léčebny, vídal jsem čerstvé případy hysterie několikrát týdně. Kromě uvedené symptomatologie se objevovala ještě pestrá paleta nejrůznějších tělesných bolestí bez příslušného organického nálezu, několikrát jsem narazil na pacientku s „falešným těhotenstvím“ (falešnou březost mohou mít také mohou mít chovné fenky psů, které tak dokazují, jak se „sblížily“ s člověkem), vesměs šlo však o dramatické prezentace, přehánění emočních projevů a manipulační tendence. Pokud jde o femininum uváděné v těchto souvislostech, je to o většině; nicméně muži touto poruchou trpěli také, to věděl již Galenos. Cum grano salis lze sumárně říci, že se jedná o osoby, které nezvládly problémy svého života a řešily je podvědomě „útěkem do nemoci“.

Tato „choroba-nechoroba“ v posledních dvaceti letech téměř zcela vymizela, spolu s ní také dramatické průběhy nejrůznějších kuriózních nemocí (což transkulturální psychiatři přisuzují nastupující globalizaci) a vše se rozplizlo do obrazu lehkých a ne zcela jasných, mdlých a nemastných - neslaných depresí, jejichž prevalence se odhaduje na 18 % (oproti 6 % těch skutečně těžkých) a především do skupiny „somatizačních (funkčních) poruch“, kdy pacienti si stěžují na nejrůznější obtíže, pro které lékaři marně hledají jakýkoli organický podklad. Těchto nemocných je přibližně 25 % v čekárnách praktických lékařů, u gastroenterologů je jich plná polovina (již Franz Alexander napsal, že břicho je nejzvučnější rezonanční deskou emocí) a v rámci dualistického modelu medicíny - nemoc je porucha provozu „rozumného stroje“ - se dožadují dalších vyšetření, které by tuto poruchu odhalily, přestože skutečná příčina leží především v psychosociální oblasti, ale do jejího řešení se nikomu nechce.

Krutým příkladem skutečné civilizační nemoci je stresový infarkt, který namodelovali již před padesáti roky u primátů vědci v Suchumi, který shrnuji s omluvou za antropomorfickou terminologii a určitou simplifikaci. Primáti žijí v tlupě, která má čitelné sociální uspořádání: v čele stojí „král“, nejzdatnější samec, který tlupu vede a má všechna práva. Nikdo se nedotkne potravy dříve než on, totéž platí o jeho vztazích k samicím a ostatních privilegiích. Také agrese se šíří shora dolů. Na krále se tlačí skupina „šlechticů“ pretendujících na trůn a na periferii je „proletariát“ - skupina nejohroženější ztrátami v boji a nedostatkem potravy. Vyroste-li některý ze šlechticů natolik, že si troufne na vedení, vyzve krále na rituální souboj. Vítěz bere vše, poražený se zařadí mezi šlechtu. Vědci vzali krále a umístili ho do malé klícky, kde musel sledovat, jak „nespravedlivě“ se zmocnil jeho nástupce trůnu, zatímco on přišel o všechny výsady. Polovina takto ponížených vůdců dostala infarkt, část z nich na něj zemřela.

To je příběh o ztrátě statutu, ztrátě moci. V přírodních podmínkách se podobná situace pochopitelně neodehrává, v komplikované lidské společnosti však patří mezi běžné. Přitom nemusí jít vždy jen o „moc“, přestože ta patří mezi vysoko ceněné kvality. Jde o celý hodnotový systém a o míře lpění na jeho jednotlivých prvcích. Další prioritou bývá majetek, a to, co není většinou vědomě doceňováno, co však má svou vysokou cenu, jsou mezilidské vztahy. Člověk byl stvořen do smečky a kvalitní vztahy jsou základem jeho sociální pohody a jistoty.

Vedoucí pseudofilozofií současné společnosti je bezbřehý konzum (o tom, jak je to ve skutečnosti s jeho limity, je také současná krize). Skutečný smysl života se kamsi vytrácí. Nasazení při honbě za dosažením stanovených cílů a výsledků a naopak frustrace při jejich nedostatku či ztrátě, může přesáhnout limit fyziologických mezí a z pouhého zrychlení tempa a následného zklamání přerůst až do stresové reakce. Stres není jednoznačně škodlivý a v boji o biologické přežití byl naprosto nezbytný. Protože je však určen k záchraně holého života, vybírá si také velkou daň. Je především metabolicky nesmírně náročný, přetěžuje určité řízené systémy a naopak vypíná ty, které nejsou bezprostředně významné pro boj nebo útěk, nebo pro přežití za krajně nepříznivých okolností, především imunitu. A tak, co bylo výhodné v boji s medvědem, je jednoznačně škodlivé, honím-li se do úpadu za dosažením kariéry, peněz, luxusního zboží, zájezdu na Maledivy, mezitím si naruším základní mezilidské vztahy a nakonec jsem zklamán z výsledků, jež neodpovídají mým původním představám.

Klinický obraz a vyústění nemocí se odvíjí od přetěžovaných systémů. Permanentní adrenergní aktivace zrychluje srdeční akci, zvyšuje krevní tlak i agregabilitu destiček, zhoršuje spánek, což se odrazí ve zhoršení denního výkonu a nutnosti je překonávat s větším úsilím, event. dopingem a původně vratné změny v systému se zvolna fixují. Klasický hypertonik z ulice přichází k praktickému lékaři, když ho začne bolet hlava - a to už se hodnoty jeho TK pohybují v pásmu vysoko nad normu, ani jeho koronární řečiště nebývá v optimálním stavu. Celostní přístup by měl spočívat nejen v aplikaci příslušných farmak, ale také v probrání a úpravě životního stylu. Do toho si však pravý workholik mluvit nedá. Analogické problémy vyvstávají při nefyziologické převaze parasympatiku a ty se pak odrážejí především v trávícím systému.

Shora zmíněná obezita s následným rozvojem diabetu II. typu patří k typickým psychosomatickým civilizačním neduhům. Nejde totiž jen o prostou skutečnost, že máme dostatek energetických zdrojů, ale především o skutečnost, že s nimi neumíme zdravě nakládat. Nehoruji pro návrat k bobulím a žouželi, děsí mě však agresivní reklamní kampaň na sladkosti cílená již na děti, které se podle ní bez svého oblíbeného BLEBLEBLE nemohou přece obejít. Přičteme-li k tomu nedostatek pohybu a vysedávání u monitorů, není se co divit, že nám roste generace osteoporotických tlouštíků, z nichž část se v pubertě rozhodne pro opačný extrém a začne hladovět. To je výsostně psychosomatická problematika, která tu ještě před půlstoletím nebyla.

Schéma všech problémů je přehledné a srozumitelné:
- nepohoda v psychosociální oblasti vyvolává negativní emoce (a zde je nutno si uvědomit, že emoce jsou biologické procesy se svým specifickým odrazem ve vědomí ve formě pocitů). Objevují se tak první symptomy diskomfortu. Regulace může sloužit k úpravě stavu, častěji však k silovému, většinou zkratkovému, překonávání problému. Aktivace řídících systémů vyvolává tělesné reakce, které mohou být už interpretovány jako chorobné příznaky (tachykardie, zvýšené svalové napětí ústící až do cefalgií a bolestí dolních zad), což mobilizuje úzkostnou odpověď, která celý cyklus zpětnovazebně posíluje. Místo úpravy životosprávy nastupuje cesta za rychlým, ale zároveň nejrizikovějším řešením: samoléčba nejčastěji ve formě „sousedské výpomoci“ nějakým anxiolytikem. Druhým krokem je vyhledání lékařské pomoci. Praktický lékař nemá čas, ani erudici na rozplétání klubka psychosociální problematiky a tak místo toho, aby se zaměřil na nemocného, začne „léčit nemoc“. Když jsme nabídli výcvik v psychosomatice praktickým lékařům, dozvěděli jsme se, že jej nepotřebují, protože absolvovali minimum z psychiatrie. Ale psychiatrie tyto problémy bohužel většinou neřeší.

Kromě hamižnosti, lenosti a nadměrnému konzumu je další příčinou civilizačních poruch rozbití přirozeného biorytmu. Antické Řecko rozlišovaly dva typy času: Chronos, rovnoměrně plynoucí kupředu a Kairos, „čas k něčemu“. Byly dny Apollónské a dny Dionýské. Snad ještě výstižněji a přitom poeticky zachytil tuto skutečnost autor knihy Kazatel. Po celá tisíciletí člověk ve dne pracoval a v noci spal, rok byl rozdělen do smysluplných cyklů harmonizujících s přírodním děním. Třeba Lucky (13. prosince), které za zpěvu nenáročného textu: „Jdu, jdu, jdu, noci upiju“, obcházely všechna stavení, byly jakési kontrolorky a jestliže našly někde neuklizený kolovrat, rozbily jej a přízi potrhaly. Kolovrat měl stát již na půdě a doba měla být vyhrazena duchovní přípravě na Vánoce. Dnes nám Vánoce začínají v obchodních řetězcích již v září a za stálého bombardování Rolničkami tam můžeme nakupovat až do tří do rána.

Žárovka převrátila naše noci v jasné dny (a tak trochu s Orwellem: v místa, kde není stínů) a další požehnání zvané virtuální realita umožnilo, že v tuto dobu nemusíme jen pracovat, ale můžeme se přímo nezřízeně bavit. Na světelný smog si nestěžují jen astronomové, ale také lidé s křehčí strukturou spánku. Na druhé straně, sleduji-li spánkový režim svých pacientů, docházím k závěru, že člověk skutečně vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost. Přelety časových pásem poznamenávají zdraví leteckého personálu a podle slavných Parkinsonových zákonů lze tak bezpečně hubit také stárnoucí šéfy. A není jenom jet-lag, stačí pomatené převážení téhož zboží z jednoho konce Evropy na druhý, počet těžce zraněných a mrtvých na silnicích není statisticky zanedbatelný.
Z ničím nekroceného hedonismu vyrůstá u nás v posledních dvou dekádách rozsáhlý a zatím vůbec neřešený problém: drogová scéna (vznešeně: závislost na psychotropních látkách). Její regulace patří více do sociální sféry, nicméně její následky těžce odnáší medicína. Ale to je téma na samostatné pojednání.

Lidská práva jsou vzácná komodita. Prosadí-li jejich zastánci další bezbřehé rozšiřování „práva na všechno“ bez odpovídajících povinností, lze při lidské chamtivosti očekávat jednosměrný vývoj směřující k uspokojování nikoli Aristotelských potřeb, ale stále narůstajících přání, jejichž uspokojování bude čím dál, tím problematičtější. Špatné sociální zakotvení v neúplných nebo šíleně kombinovaných rodinách je ideálním podhoubím patologie. Z části neuspokojených se stanou anarchisté nebo extrémisté, nepřizpůsobiví občané, členové sekt, nebo „nemocní civilizačními chorobami“. Sociologicky tento vývoj popsala až do konečných fází ve slavné oberlinské přednášce Hannah Arendtová. Po pádu přirozené autority přichází ke slovu demokratická společná shoda, pokud se neudrží, nastává anarchie přecházející v násilí a tuto situaci pak řeší diktatura se svými jednoduchými recepty na všechno. Z tohoto rámce se medicína nevyvlékne, ale dobře jí tam rozhodně nebude (viz program T44 spočívající v likvidaci „méněcenných“ osob německými lékaři, nebo sovětské zavírání disidentů do blázinců).

Nemá-li medicína bezbranně přihlížet a pasivně se tak podílet na sociální degeneraci, jejímž jedním symptomem jsou i civilizační choroby, měla by se postavit mimo konzumní proud dirigovaný farmaceutickými společnosti a jasně a nekompromisně vymezit, co do její kompetence patří, a co ne (například implantace silikonů by nemusela patřit mezi život zachraňující výkony!). Jinak nezbývá, než souhlasit s myšlenkou, že už jen nějaký Bůh to může zachránit.

Praha – 1. srpna 2009 MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Zdroj: Osobní příspěvek autora MUDr. Radkin Honzák, CSc. pro web Medicina.

Libri muti magistri sunt. Knihy jsou němí učitelé. Je-li myšlenka opravdu hodnotná, musí existovat způsob jak ji zrealizovat!

Elizabeth Blackwell  první žena na světě s doktorátem z medicíny  

Elizabeth Blackwell

byla první ženou na světě, která získala doktorát z medicíny. Do té doby bylo nemyslitelné aby doktorát získala žena.

A my někdy taky žijem v domnění, že je něco nemyslitelné. Ale opak je pravdou. Poučme se z historie, létat bylo nemyslitelné, svítit elektřinou bylo nemyslitelné …
Asi nemusím pokračovat, že?
Tedy, všechno je myslitelné, jen najít odvahu být první.

***


Je-li myšlenka opravdu hodnotná, musí existovat způsob jak ji zrealizovat.
Eliabeth Blackwell





Rozměr dobra a zla v reálném životě pro potřeby mediciny

Medicina....je rozměr lidského dobra to staří Řekové neznali
Rozměr dobra a zla v reálném životě

Úvod do studia tématu dnes (psychoterapie, pro medicinu a lékaře důležité)
Dobro a zlo jsou v psychoterapeutickém kontextu tématem významným, navzdory tomu, že se jedná o hodnoty, které nebývají s psychoterapií přímo dávány do souvislosti, ani v ní nejsou nijak významně zmiňovány. Současné psychoterapeutické myšlení je totiž považuje za pojmy filosofické a morální. Tím, že se deklaruje jako morálně neutrální či morálně irelevantní, má sklon je míjet, odvracet se od nich, nebo si s nimi ve svém kontextu neví rady. Sama psychoterapeutická skutečnost však je jiná.

Řečtí myslitelé, Sókratés, Platón  a Aristotelés  považují lidské dobro eudaImonia, za ctnost.

Sókratés říkal, že dobrému člověku nelze uškodit. Pokud není ctnost vyvrácena, hodnotný život zůstane zachován. I když tato teze byla různě zpochybňována, například poukazy na roli životní náhody nebo vlivy, které nespočívají a nespadají do rukou jednotlivce, starým Řekům bylo zřejmé, že ctnosti člověku otevírají, umožňují a zajišťují dobrý život. Díky ztotožnění hodnotného života s ctnostným charakterem, který nemůže být uzavřen sám v sobě, ale musí se projevit ve skutcích, je zaručeno to, co v moderním světě nazýváme duševním zdravím. I vstupující vnější okolnosti, jako je náhoda a další vlivy, které člověk nemůže určovat a nemá možnosti jim zamezit, může podle starověkých myslitelů přijímat se ctí a důstojností – a takto je uchovat v prostoru dobra.

Stoikové  přináší další důležitou kategorii, a to jsou emoce. Emoce chápou jako formy hodnotících soudů (což koresponduje se současným vývojem daseinsanalýzy, která emoce neabstrahuje od jejich souvislostí s ostatními duševními stavy i vlastnostmi a situacemi, ve kterých se objevují a kterým nejen samy patří, ale které také patří k nim). Emoce v tomto smyslu odkrývají i etickou hodnotící dimenzi. Přiléhavý je zde poukaz Gadamerův,  který říká, že základní soud není jen, zda věc je správně nebo mylně postavená, zda platí či neplatí logický či jiný obecný soud, ale zda a jak bylo rozlišeno v prostoru dobra a zla, neboť právě v těchto mezích se lidská životní pouť vždy ubírá. (Platón, ale i Aristotelés vždy rozlišovali mezi věděním techné, respektive epistémé, věděním, které se nakonec vždy odkazuje na vnější obecné pravdy či skutečnosti – jak vidíme i dnes ve vědě – a věděním Dobra, které je věděním osobním a zahrnuje proto sebeporozumění. (Tím se nemyslí užší psychoterapeutická znalost sebe, ale rozumění smyslu vlastního života, existence.)

Z toho plyne, že vědění Dobra nemůže být odvozeno z epistémé. Stoikové (a zvláště Seneca) zde ovšem vidí velké nebezpečí, neboť takové soudy mohou být chybné a měli bychom se jich vzdát (a s nimi i emocí v dnešním zavedeném významu), neboť chybnost soudu může mít za důsledek odklonění se od dobra.
Emoce jsou někdy dobré a někdy špatné. Jsou spolehlivé pouze natolik, nakolik je spolehlivé kulturní zázemí, z něhož vycházejí. Kulturní vlivy a z nich odvozené normy takto určují povahu emocí. Již ve starověku tedy vidíme, že vliv, dnes bychom řekli sociálního prostředí na povahu člověka (a ta, jelikož nebyla odtrhávána od jeho jednání, nemohla být axiologicky neutrální), byl brán v potaz vždy jako samozřejmost.

Další důležité téma je trvalost či setrvačnost emocí, a to v souvislosti s jejich vznikáním a budováním. V dnešním významu se svým filosofování přibližují výchově a výchovnému působení. Stoikové dobře věděli, že to, co je zakořeněné v „motivační struktuře osobnosti“, se mění jen velmi obtížně.
Proto se výchovnému působení v dětství věnovali s velkou vážností (Alexandr Veliký byl vychováván Aristotelem). Rovněž věděli, že naše emoce je potřeba hlídat, je potřeba být k nim bdělý, neboť nás mohou překvapit, svést z nastoupené cesty a ohrozit. Tím, že byl emocím přisuzován poznávací charakter a nebyly považovány za pouhé doprovodné nebo samovolné impulzy nutkavého či explozivního charakteru, které můžeme ovládat jen vůlí a nikoli poznáním (jež je jejich přirozenou součástí), otevřel se prostor pro možnost jejich (sebe) kontroly.

Protože existuje možnost ztráty kontroly emocí již vzešlých, objevuje se u stoiků názor, že by takové emoce neměly vůbec vzniknout. Například nenávist nebo závist, vražednou touhu a podobně zlobné vzplanutí je nejlépe držet pod kontrolou natolik, aby se vůbec nezrodily.  Pokud se objeví, potom je podle Řeků nutné jejich vymýcení. Tento problém je ovšem stejně tak starověkým, jako současným. Řekové nemyslí emocí jenom vnitřní stav, ale emoce je vždy spojena s nějakým činem, s jednáním. Jelikož Řekové dávají do souvislosti prožitek a jednání, umožňují, aby emocím zůstal jejich konativní naturel i jim vlastní aspekt poznávací.

Pro naše další úvahy je rozhodující to, že Řekové dávají dobrý život do souvislosti s ctnostmi. Oproti nim je naše pojetí „dobrého života“ zúžené na štěstí, zdraví, bohatství a obecnou spokojenost. Ctnosti zde chybí. (Platónovo i Aristotelovo téma Dobra, jenž určuje úvahy o bytí, se dostaly významně za okraj obecného, zcela pak odborného zájmu).
Pro psychoterapii 20. století, stejně tak jako pro psychoterapii současnou, je sdružení duševního zdraví a ctností nemyslitelné. Je ovšem možné,  že tato rezignace či etický neutralismus, který nechce zavádět do psychoterapie hodnocení, celou skutečnost duševní nemoci zužuje.

Zdroj ke studiu: Seneca O dobrodiních RŮŽIČKA, J.: sem. PVŠPS, 2008

Studium mediciny a lékařské povolání

I medičky vypadají v 1.ročníku jako modelky,
 studium je náročná dřina co si krásu vezme 
Studium mediciny a lékařské povolání (technika a předpoklady)

50% poznatků z přednášky zapomeneme za půl hodiny
70% znalostí z přednášky zapomeneme za 24 hodin
80-90% látky již za měsíc neznáme.

Lékařské povolání je povolání, nikoliv zaměstnání. 

Znamená to, že klade vysoké požadavky na každého uchazeče: požadavky na osobní čas, požadavky na charakterové vlastnosti. Vysoké požadavky na morální kvality lékaře vyplývají ze skutečnosti, že lékař rozhoduje o zdraví – hodnotě pro jedince nejcennější. K lékaři se obracejí lidé s důvěrou a vírou v záchranu svého jedinečného, neopakovatelného života či zdraví.

Není podstatné, na kterém místě, v jaké funkci a na kterém pracovišti lékař pracuje. Důležité je, jak pracuje, jak se projevuje, jakým je člověkem, jaká je jeho morálka. Život je složitý, dynamický, v jeho složitostech jsou četná úskalí a nástrahy, kterým musí lékař čelit.

 Autoritu bude mít jen lékař takový, který mnoho zná a  umí.

Očekává se určité chování a jednání lékaře s nemocnými. Lékař musí umět vyslechnout nemocného, dát najevo účast s nemocným, nesmí zůstat lhostejný osudu nemocného, musí umět nemocného vyšetřit, léčit, pohovořit o jeho potížích, musí umět mlčet o všem, co se od nemocného dozvěděl.
 Mezi nejčastější stížnosti ve zdravotnictví patří právě stížnost na jednání lékařů, na nedostatek zájmu o zdraví nemocných.
Péče o staré lidi je složitější, často je třeba se za nimi podívat až do jejich domácností a nečekat, aby se s obtížemi dostavili k lékaři sami.
Důležité vlastnosti studenta jsou:*** vytrvalost*** houževnatost
*** pečlivost*** odpovědnost
*** obětavost
*** jazyková vybavenost ke zvládání jazykových bariérs preferencí angličtiny, což je „lingua franca“ i pro XXI. století, ale v medicíně i s jistými znalostmi latiny, přesahujícími nezbytnou anatomickou nomenklaturu!
  * zvládnutí počítačové i informační gramotnosti k naplnění požadavků gramotnosti XXI. století a „informační společnosti“, tedy umět:
 * číst - psát - počítat - prezentovat – komunikovat což je i spolehlivým základem pro „kariérní úspěšnost“
Samo slovo student pochází od latinského „studere,“ což znamená namáhati se, překonávati překážky.
Student, který je sice nadaný, ale nemá schopnost překonávat vlastními silami překážky, zříkat se v důležitých chvílích zábav (tj. který má jak se říká „slabou vůli“), má malou naději na úspěch ve studiu!
Vážné nedostatky v organizaci samostatné práce jsou zejména u studentů 1. a 2. ročníku.
Studenti prvého ročníku často spoléhají na to, že nastudují potřebnou látku až těsně před zkouškou. Tato chyba je dvojnásob nebezpečná:
u většiny předmětů je rozsah tak veliký, že předzkouškové období nemůže stačit na víc než na souhrnné zopakování.
narychlo nastudovaná látka se velmi rychle zapomíná.

Poznámka: I medičky vypadají v 1.ročníku jako modelky a herečky na ilustrační fotografii, ovšem studium je náročná dřina co krásu za 6 let vezme spolehlivě (nejdelší studium VŠ) pokud ne, tak noční služby vykonají své...

Vzdělávání je celoživotní, lékařské obory nabírají nové informace a vědecké poznatky. Farmaceutické firmy vyrábí velké množství léků a je tedy nutné sledovat je podle účinných látek ne jen podle výrobce. I účinek (kvalita) se může ve světě měnit. Dávkovat léčbu je i tak umění...i zkušenost.

Připomeňme si, že české zdravotnictví dře své dělníky - lékaře a málo jim platí.
Běžní lidé vychovaní rudými gentlemany neznají rozsah vzdělání a považují leckdy lékaře za otroky, sluhy a údržbáře. Lékařská věda jim nic neříká...citují si jakousi starou přísahu Hippokratovu, která platila v době, když bylo lékařství dobře zabezpečené umění a lékaři se prokazovala úcta. Kdysi dobrý doktor měl i "zlaté ruce".
Základem dobrého státu jsou důležití lidé na pozicích především kvalitních učitelů, lékařů a přirozených řemesel, sedláků a hospodářů. Moudří lidé byli dehonestováni.

Kdo dnes chodí studovat medicínu?

Doporučení: Pro vážné zájemce o obor Medicína a vědecký lékařský výzkum vůbec, doporučuji si počíst v knize Nonna Auská: Český lékař v Americe

DIES DIEM DOCET

Dr House originální filmový doktor s paměťovou genialitou
DIES DIEM DOCET

Den učí den, dnešek učí zítřek (Srovn.: S každým dnem jsme moudřejší. *** Discipulus est prioris posterior dies.

Výklad: Medicina je obecně široký a rozsáhlý obor i pojem. Studující mají představu naučit a přijmout hodně vědeckých i lidských znalostí a studium je náročné a dlouhé. Vychová však celého mladého člověka do života s nemocnými (i zdravými). Těch oborů je hodně...začněme třeba anatomií člověka, biologií, chemií (biochemií)
Velmi působivé je nadšení, když se otevře před mladým to celé spektrum informací (náročných) které jsou však fascinující.

Kdo by v mládí netoužil proniknout do tajů lidského těla, jeho funkcí, terapie, širokého vzdělání (je to velká řada souvisejících oborů).

Mladý člověk, student se stane za 6 let někým úplně jiným, rozvážným, přemýšlivým. Má-li genetickou závislost na poznávání, prožívá krásné a šťastné dny. Znát poznávat vědět - to je adrenalin, to je erotika, to je bouře nadšení, to je nadupané IQ a hormony poznávání.
Stoupá silně sebevědomí a nabírá na síle boj se stresy zkoušek, stresy a umění probojovat zkoušky, znalosti přes překážky výuky (psychopatologie vyučujících atd). Víme, že deprivace osobností může být v praxi kdekoliv, i u profesorů VŠ přítomna.
A v tom je také tajemství a umění úspěchu. Překonat všechny překážky. Neznámé i nečekané. I neuvěřitelné příhody se pak vypráví. Zhotovuje se medicus, lékař do nepohody.

Ano, celý život lékaře je nepohoda a orientace v náhlých příhodách u člověka a jeho chorob (stesků) ale i radost z umění uzdravení a smutek tam kde boj končí...

Lékař (lidově doktor) ten pravý, ne advokát a jiný čítač paragrafů je (má být) osobnost připravená na těžký stresující život svůj i svých nemocných. Přece si to hned neuvědomíme, ale přemýšlejme, kdo je první u nás, když se narodíme mamince (i před porodem a početím) nejvíce je přítomen ten doktor co drží za ruku a vede (ptáme se, slyšíme rady, doporučení)

V poslední chvíli života lékař (medicus latinsky) léčí naše stesky, bolesti a je s námi. Víme o tom jak žije vedle nás? Není sám nemocen? Netrápí jej starosti s penězi platbami papírováním byrokraty kverulanty atd. atd.?
Můžete mít osobní špatnou zkušenost, trápení bez konce, spěch a ústrky - ale soustřeďte se na svého vybraného lékaře, on stojí při vás vždy i když se to nezdá, nebo o tom nevíte. Má na mysli vaše blaho především a ne nějaký svaz psychopatů, jako je sdružení na ochranu pacientů (či co to je a jaké nesmysly produkuje)

Kdy už zase pozlatíme ruce lékařů, než budou vyčerpaní a chudí, udření deními i nočními starostmi, nebo to budou opravdu lidé vzdělaní, přátelé pomáhající svými osobnostmi, znalostmi i lidskostí.

Dejme jim zlaté ruce. Přece nechceme, aby naši tělesnou a duševní schránku léčily ruce slabé, vyčerpané, unavené a strádající. Ruce vyhořelé a bez přítomného citu...

Pokračování příště... to be continued

Oblíbené příspěvky

RUBRIKY A MENU ŠTÍTKY

Afektivní neurověda Afty Alergie Alternativní medicina Alzheimerova choroba Americké zdravotnictví Anatomie Anglie Ateroskleróza Biochemie Bioklimatologie Blogger Blogy Bolest Bolesti nohou Bršlice kozí noha Aegopodium podagraria L. Bylinky Bylinky a spánek cervicocraniální syndrom Cestování Cestovní medicina Citový mozek Civilizační nemoci Dehydratace Demence Dengue Deprese Deprivanti a deprivantství Dětská obezita Dětské lékařství Diabetes mellitus Diferenciální diagnostika Divizna velkokvětá Dna Domácí lékárna EKG Elizabeth Blackwell Emergency emoce Epidemiologie Erythema migrans Etnika Facebook Febrilní křeče Fotografie Freud Frustrace Fysiologie Fytoterapie G+ Gastroenterologie Gaudeamus igitur GDX Access Glaukom Google Hemagel Hepatologie Historie Horečka Humor v medicíně Hyperkinetická porucha Hyperplasie prostaty Hyperpyrexie Hypertensní choroba Hypertenze Chirurgie Cholera Cholesterol Chronický únavový syndrom Chřipka Imunita Infekční koutky Infekční nemoci Instinkty Interna a kardiologie Ischemická choroba Jaterní encefalopatie Jízda na kole Kašel Klysma neboli klystýr Kráťa Kuchyně Laboratorní diagnostika Léčivé rostliny Ledviny Lékárny Léky nové generace Lymeská Borelióza Lymeská Borrelióza M.Parkinsoni Marek Slabý Max Kašparů Medicina Meduňka Metabolický syndrom Meteorosenzitivita MIKROBIOLOGIE Mikrobiom Mikroorganismy moderní medicina Mozek Mozek a drogy MUDr. Jan Hnízdil MUDr. Plzák Munchhausenův syndrom Nefrologie Nemoc z líbání Nemoci dospívání Nemoci prostaty Nemoci štítné žlázy Nemocný vypráví Neuroanatomie a neurofysiologie bolesti Neurologie Nobelovy ceny Novinky a zajímavosti Objevy Očkování Oční (ophthalmologie) Oldřich Vinař ORL Osobnost lékaře Osobnostní patologie Ostatní Ostropestřec mariánský Paliativní medicina Paměť Patologie Placebo efekt Počítače a diagnostika Porodnictví a gynekologie Porucha metabolismu Pozitivní myšlení Preexisting condition Premenstruační syndrom Prevence Prezident Probiotika Prof. Koukolík prof. Matějček Prof. MUDr. Pavel Pafko Prof. Pafko Propedeutika Prostata Přetížení organizmu Psychiatrie a psychologie Psychoaktivní látky psychoanalýza Psychopatie Psychosomatická medicina Ptáci pudy Racionální výživa Radkin Honzák Rakovina prostaty (caP) Rychlá pomoc Sanitka Sanitka Mercedes veteran Serenoa repens Sociální sítě Spánek a jeho poruchy Speciální pedagogika Sport Sportovní lékařství Stáří Steatóza jater Stehlík Stomatologie strach stres Svědomí Školní lékař Školní zdravotní služba Štěstí Tonometry TOPLekar.cz Toxiny Transplantace Třezalka United Kingdom Urologie USA Úvod úzkost Velocipedy Vilcacora Virosa Vlídné slovo Vtipné a pozitivní Zácpa Obstipatio Zahrady Závislost Zdraví Zdravotní pojištění Ze života lékařů Ze života sestřiček Zima Židovské Životospráva a dlouhý život

Vybraný příspěvek

Jakmile člověk přijde do ticha, tak se svědomí začíná probouzet. Ono v člověku je. My nemůžeme říct, že by ho někdo neměl, ale my ho musíme stále uspávat, aby nám dalo pokoj, aby nás to svědomí netížilo.

Cestujeme Lidé jsou neustále zahaleni hlukem. Stále musí být nějaký zvuk. Přijdu domů, pustím televizi – zvuk. Jdu mezi lidi, tam se ml...