Diagnostika a léčba glaukomu. GDX je nástroj, který využívá laser pro stanovení tloušťky vrstvy nervových vláken.

Zeiss Humphrey GDx VCC Fiber Analyzer

Zeiss Humphrey GDx VCC Fiber Analyzer
GDX test je relativně nový test, který prokázal svou užitečnost v diagnostice a léčbě glaukomu . GDX je nástroj, který využívá laser pro stanovení tloušťky vrstvy nervových vláken. Starší glaukomové testy soustředěné kolem měření nitroočního tlaku nebo měření o tom, že zelený zákal má na své celkové zorné pole. Ačkoliv jsou tyto testy jsou velmi důležité při léčbě zeleného zákalu a řízení léčby, by bylo užitečné pro měření nebo testování rané jaké škody může způsobit glaukom do vrstvy nervových vláken v zadní části oka.

Vrstvu nervových vláken se skládá z milionů jednotlivých vláken s názvem "axony", které obklopují zrakového nervu a šíří se přes sítnici . U mnoha pacientů s glaukomem, může být značný vrstvu nervových vláken poškození již došlo v době žádné ztráty zraku je si všiml. Glaukom je známý jako "zloděje zraku", protože mnozí pacienti nejsou vědomi, že mají problém, dokud významný vidění bylo ztraceno.

GDX používá typ laserového skenování polarimetru měřit tloušťku vrstvy nervových vláken. Postup je bezbolestný . Tloušťka vrstvy nervových vláken je pak ve srovnání s vrstvou nervových vláken normálních očí. GDX mapy nervových vláken a porovnává je s databází zdravých, glaukomu-bez pacientů. Ztenčení vláken ukazuje na glaukom. Tyto informace jsou pak k dispozici svého lékaře v podobě obrázků, grafů a statistické údaje ukazují, že pravděpodobnost glaukomu.

Zkouška GDX je zvláště silný v včasné odhalení jako studie ukazují, že více než 50% osob s glaukomem není vědom, že si ji. Je také velmi užitečný pro správu glaukomu v průběhu let, protože zjistí, velmi malé změny ve srovnání s předchozími data GDX. Tato informace je užitečná pro lékaře tak, že on nebo ona může rozhodnout, jestli opravdu nemáte glaukom, nebo by měl být považován za "glaukom podezřelý." Zatímco nervových vláken analýzy jako samostatný test nedělá pro definitivní diagnózu glaukomu, poskytuje svým lékařem s daty, která přispěje k vaší celkové případu tak, že lepší rozhodnutí může být o vaší léčbě.

Zdroj: Devine, Norma. "Chat HighlightsGDx nervových vláken Analyzer . " Glaukom služeb nadace pro prevenci slepoty, 23 Aug 2000.
.....
Skenovací laserové zařízení je k dispozici pro klinické použití. Laser Diagnostické Technologies Inc, založená tady, nedávno vydala GDX (u glaukomu diagnóza) glaukomem snímací systém, třetí generaci svého nervových vláken Analyzer (NFA). Stejně jako NFA, GDX je konfokální laserový skenovací ophthalmoscope s integrovaným polarimetrem. Oba přístroje měří tloušťku vrstvy nervových vláken sítnice.

A i když oba nástroje používají skenovací laserové technologie, klíčové zlepšení, která dělá GDX praktické pro klinické použití je databáze obsahující bilaterální sítnice-nervových vláken-měření na stovky zdravých jedinců, řekl Dennis J. Philpot, LDT viceprezident prodeje a marketingu . Databázi automaticky porovnává pacienta skenuje s normál uzavřeno na věk, rasu a pohlaví, pak se vytváří barevný výtisk výsledkůskenovací laserové zařízení je k dispozici pro klinické použití. Laser Diagnostické Technologies Inc, založená tady, nedávno vydala GDX (u glaukomu diagnóza) glaukomem snímací systém, třetí generaci svého nervových vláken Analyzer (NFA). Stejně jako NFA, GDX je konfokální laserový skenovací ophthalmoscope s integrovaným polarimetrem. Oba přístroje měří tloušťku vrstvy nervových vláken sítnice.

GDX a používání NFA polarizovaného laserového paprsku k měření sítnice-nervových vláken--vrstvy. Obě verze přímý laserový paprsek přes nervová vlákna, která rozdělí světlo do dvou paralelních paprsků cestování při různých rychlostech. Změna v rychlosti jako paprsky vyplývají z nervové tkáně koreluje vlákno-vrstvy. GDX obrázky pouze nervová vlákna, algoritmus zabudovaný do softwaru odečte cévy z hodnocení.

V obou přístrojů, může laser je citlivost na minutové změny v nervových-tloušťka vláken odhalit poškození před tím, než mohou být detekovány konvenčními prostředky. "Lidé s glaukomem nebo oční hypertenzí Zdá se, že abnormální nervové vlákno--tloušťky vrstev. GDX zdá schopny identifikovat poškození pacientů, u kterých jsme žádný jiný způsob, jak odhalit to. Můj odhad je, abychom mohli identifikovat pacienty před tím, než vůbec mít vizuální pole ztráta, "řekl Neil T. Choplin, MD, předseda Oční klinika u San Diego námořní Medical Center. "Viděli jsme abnormální nervové vlákno-parametrů v oční hypertenzí a pacientů s normální zorné pole, takže můžeme být identifikace poškození mnohem dříve."

GDX může také být užitečné pro následující progresi onemocnění. V glaukomu pacientů re-naskenovaných po roce, "přístroje ukázaly, že ztráta nervových vláken, která odpovídá zorné pole bylo zhoršení."

Zpracováno s použitím translatoru Google.

Poruchy osobnosti ve vrcholné politice a diagnostika v soudobé demokracii

Socha mocnáře z Písku (písku) František Josef I. - klikněte pro zvětšení...
tento patologickou mocí netrpěl jako novodobí politici.

Hybris,
neboli syndrom mocenské pýchy byl popsán psychiatrem Davidem Owenem a je považován za „pravděpodobně získanou poruchu osobnosti“. Poruchou osobnosti se v evropském pojetí rozumí hluboce zakořeněné a trvalé způsoby chování, které se významně nebo krajně odchylují od způsobů, jimiž průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí, jedná….
Syndrom mocenské pýchy nepostihuje jen lidi ve vysoké politice, ale i ve vrcholných pozicích ve finančních, církevních, vojenských, vědeckých, kulturních a jiných organizacích a je zřejmé, že činnost lidí, kteří trpí touto poruchou a ovlivňují ze svých postů životy mnoha lidí, ba celých lidských společenství, má své negativní důsledky.

Celosvětově se odhaduje, že v průmyslově rozvinutých společenstvech postihuje nějaký druh poruchy osobnosti kolem 11 % dospělé populace (7 – 15%). Je čistou spekulací dohadovat se, zda podíl lidí s poruchou osobnosti je mezi vrcholnými politiky vyšší než mezi „obyčejnými“ smrtelníky.

„Přirozená moc některých lidí nad jinými je princip všech lidských organizací a lidských kroků vpřed,“ řekl Bertrand de Jouvenel, francouzský filosof a ekonom, kromě lidských kroků „vpřed“ měl možná dodat i „vzad“. Na moci samotné není nic špatného, problém je patologická moc, která se může projevovat syndromem mocenské pýchy. 

Jejími příznaky jsou lhostejnost k utrpení jiných a nedostatek empatie, vychytralost, bezohlednost, přenášení viny a odpovědnosti na jiné, závislost na moci jako na droze, vyžadovaná závislost druhých na vlastní osobnosti, pocit morální oprávněnosti vlastního konání, narcistický sklon chápat svět jako arénu výkonu své moci, nepřiměřený zájem o vlastní vzezření a prezentaci, mesiášský způsob hovoru, krajní důvěra ve vlastní úsudek, pohrdání kritikou, ztráta kontaktu s realitou, krajní pýcha a další.

Diagnóza syndromu mocenské pýchy vyžaduje přítomnost nejméně tří příznaků. Zmíněný syndrom se rozvíjí v rozmezí jednoho až devíti let života na mocenské špičce.

Nelze vyloučit, že pro rané lidské skupiny mohlo být evolučně výhodné, měli-li své „psychopaty“, lidi, kteří nevěděli, co je strach, empatie, soucit, byli vysoce útoční a překračovali morální normy, avšak jejich činnost byla cílena mimo vlastní skupinu, proti nepřátelům.

Mocenská pýcha a závislost na vlastní moci jsou známy, co svět světem stojí a pro své okolí byli takto stižení v mocenských špičkách vždycky rizikem. Pokud je společnost skutečně demokratická a svobodná, neměli by se ve vrcholných politických pozicích lidé takto stižení vyskytovat. Pokud by se dostali k moci, měly by demokratické mechanismy mít schopnost se jich zbavit. Soudobá formální demokracie mnohé nedůvěryhodné politiky naopak udržuje ve funkcích tak pevně, že je nemožné se jich zbavit a jakmile přijdou o svou pozici, objeví se ihned v jiné, třebaže možná na čas méně nápadné.

Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost

Spánek a insomnie. Spánek a jeho poruchy, Diferenciální diagnostika, Přetížení organizmu, Stáří, Ze života lékařů, Životospráva a dlouhý život

Spánek je cyklický psychofyziologický fenomén.

Vlčí spánek

Subjektivně je vnímán jako období klidu a regenerace organizmu. Poruchy spánku postihují velkou část populace. Z nesourodé skupiny poruch spánku je to především nespavost, jejíž důsledky se projeví zejména sníženou fyzickou a psychickou výkonností s dopadem v pracovní i sociální oblasti. U velké části postižených je příčinou vzniku nebo rozvoje dalších zdravotních potíží. Předpokladem úspěšné léčby je pečlivá anamnéza, správně stanovená diagnóza a komplexní individualizovaná léčba. Potřeba spánku mezi zdravými jedinci značně kolísá. Podle literárních údajů má 25–45 % dospělé populace se spánkem určité potíže. Asi 17–25 % populace považuje tyto potíže za závažné. Nespavostí trpí nejčastěji starší ženy, a to zpravidla současně s psychickými stresy a somatizovanou úzkostí . Asi 3–7 % populace užívá na předpis lékaře hypnotika.
Většina těchto osob užívá hypnotika krátkodobě, tedy 1 den až 2 týdny, a pouze 11 % z nich je užívá po dobu 1 roku a déle. Další 3–10 % populace užívá ke zlepšení spánku volně prodejná léčiva. Spánek zabírá v průměru asi jednu třetinu života, je považován za samozřejmost, a teprve je-li narušen, stává se problémem.

Definice, patofyziologie a klasifikace insomnie

Insomnie je definována jako stav, kdy je spánek vnímán nemocným jako obtížně dosažitelný, krátký, nedostatečný, neosvěžující. Podle WHO je insomnie definována jako stav ztíženého usínání (delší než 30 min.), opakovaného noční probuzení (> 3× za noc), předčasného ranního probuzení a nemožnosti opětovného usnutí, neosvěžujícího spánku, a to více než 3× do týdne a trvající déle než měsíc, značně obtěžující pacienta (interferuje s jeho normálním fungováním v každodenním životě).

Přestože nespavost a následná denní ospalost patří mezi nejčastější lidské stesky, zůstává až 85 % závažných případů nespavosti neléčených. Z čistě fyziologického pohledu člověku postačí delší dobu v ideálních podmínkách jen asi 4 hodiny spánku v případě, že je zastoupen spánek 3 a 4 NREM v celém svém trvání (asi 100 minut) a je dostatek REM spánku (nejméně polovina normálního trvání REM spánku tj. asi 1 hodina). Dále, pokud spánek není přerušován, a má správné cyklické uspořádání NREM a REM spánku.
Podmínkou je správné časové umístění spánku v rámci dvacetičtyřhodinového cyklu (pro většinu lidí v noci).
Jako normální se udává rozpětí 6 až 9 hodin denně. Tato potřeba je zčásti dána zvykem, zčásti individuální dispozicí odpočívat fyzicky ve spánku a zčásti nutností duševně relaxovat. Krátkého spánku jsou schopni pouze lidé, kteří spí efektivně, jejichž spánek splňuje výše uvedené parametry. Tato schopnost s postupujícím věkem klesá. Je nejlepší asi ve 20 letech, strmý pokles týkající se zejména snižování efektivity spánku a podílu spánku 3 a 4 NREM a zvyšování počtu probuzení začíná asi ve 40 letech. Zhoršování spánku při stárnutí je patrné u zcela zdravých lidí. Pokud se vliv stárnutí kombinuje s organicky podmíněnou poruchou spánku, jsou projevy jak stárnutí, tak dotyčné poruchy spánku samozřejmě podstatně patrnější. Insomnie je tedy subjektivně vnímaný relativní úbytek kvality nebo kvantity spánku, případně obojího, doprovázený důsledky při denním bdění. Nespavost můžeme posuzovat podle několika aspektů. Podle tíže nespavosti lehkou až těžkou, podle časového faktoru přechodnou-tranzitorní až dlouhodobou-chronickou.

Dle průběhu spánku v noci rozlišujeme nespavost na:

• časnou – neschopnost usnout, často spojenou s úzkostným prožíváním,
• střední – s častými probouzeními v noci, někdy s výskytem děsivých snů, pozdní – s předčasným
ranním probouzením, často spojenou s depresivním syndromem,
• smíšenou – kombinace obou předchozích typů,
• totální – pacient nespí celou noc. Tyto okolnosti ovlivňují terapeutické přístupy.

Jednotlivé typy nespavostí se mohou různě kombinovat. Patofyziologické, strukturální a chemické základy různých typů nespavosti nejsou dosud dostatečně známy. Klinicky však existují četné zevní příčiny nespavosti, které můžeme rozdělit na nejčastější somatické, psychologické a psychiatrické. Somatické příčiny zahrnují řadu poruch neurologických (včetně specifických poruch spánku kromě insomnie, tedy jako příznak u dyssomnií i parasomnií, častou příčinou špatného spánku je například syndrom neklidných nohou a periodické pohyby končetinami, častá onemocnění s prevalencí v naší populaci kolem 10 %) poruch interních, chirurgických a dalších. Například bolest či svědění interferuje s usínáním, současně může navodit častější noční probouzení a povrchní spánek, časté noční močení může být součástí zdravotních obtíží nebo důsledkem pozdního užití diuretika. V každém případě vede ke zhoršení kvality spánku. Psychologické a psychiatrické příčiny nespavosti se týkají obav, rozčilení, úzkosti. Akutní epizoda i chronické vážné psychiatrické onemocnění jsou rovněž většinou provázeny narušením spánku.
Další příčinou poruch spánku může být poškození cirkadiánního rytmu, nevhodné prostředí pro spánek
a pod.

 Přehled léčby insomnie

Přehled léčebných možností při insomnii zahrnuje vedení deníku spánku, dodržení pravidel spánkové
hygieny, léčbu základní nemoci, behaviorálně kognitivní léčbu, relaxační léčbu, léčbu omezováním spánku, přírodní léčbu, farmakoterapii.

Farmakoterapie,
 která je v současné době nejjednodušší a nejčastěji využívaná, má ale řadu úskalí. Je třeba pamatovat na vliv farmak na paměť, vznik tolerance, vznik závislosti, rizika kombinace s alkoholem, problémy s vysazením, rebound insomnie po vysazení, změny chování a myšlení, rizika v graviditě.
Léčení nespavosti závisí převážně na typu této poruchy. Je také velký rozdíl mezi chronickou (delší než 3 týdny) a krátkodobou (několik dní), případně přechodnou (1–3 týdny) formou nespavosti.
 Hypnotika by měla být rezervována zejména pro krátkodobou a přechodnou formu, jejíž léčbu je nutno zahájit co nejdříve společně s kognitivní složkou a s eliminací primární příčiny této nespavosti.

 Chronické formy insomnie, zejména spojené s psychiatrickou poruchou, lze léčit nejlépe specifickými psychofarmaky určenými pro danou poruchu (depresivní nemocný antidepresivem, psychoticky nemocný neuroleptikem, apod.), u somaticky podmíněné insomnie je v první řadě nutno léčit základní somatické onemocnění.

Samostatnou kapitolou je (mimo rozsah tohoto sdělení) →  možnost léčby poruch spánku spánkovým hormonem melatoninem.

#Spánek a jeho poruchy, Diferenciální diagnostika, Přetížení organizmu, Stáří, Ze života lékařů, Životospráva a dlouhý život

Mozek a trénování paměti. Diagnostika syndromu demence. Podle kódu je náš mozek schopný později vzpomínku vytáhnout a použít. Čtěte!

Prof. Pafko trénuje na kole a má vynikající paměť

Trénování paměti
jako efektivní nástroj proti mentální deterioraci u stárnoucí populace.

To, co vidíme, slyšíme, chutnáme nebo čicháme, se promítá do odpovídajících center v mozkové kůře. 
Na chvilku. Pokud si máme tyto otisky zapamatovat, musí z mozkové kůry postoupit do části mozku jménem hipokampus, kde je každému vjemu přidělen jakýsi dočasný čárový kód. 

Podle tohoto kódu je náš mozek schopný později vzpomínku vytáhnout a použít.

Protože se ale denně potkáváme se spoustou vjemů, mozek některé vypouští a nechává si jen ty důležité. Třeba podpořené silnou emocí (i negativní) nebo častým připomínáním.
Hipokampus (lat. hippocampus - mořský koník) je součástí velkého mozku. Umístěn je ve střední části spánkového laloku, jeden v pravé a druhý v levé mozkové hemisféře. Je součástí limbického systému a hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci.

Při Alzheimerově chorobě je hipokampus mezi prvními částmi mozku, která utrpí poškození. Poškození hipokampu může také způsobit nedostatek kyslíku (anoxie), zápal mozkových blan nebo epilepsie střední části spánkového laloku. Lidé se značným poškozením hipokampu trpí poškozením paměti a neschopností ukládat nové informace.

Patofyziologickým mechanismem kognitivních poruch jsou strukturální změny mozku
 primárně neurodegenerativní (např. Alzheimerova, Parkinsonova chor.)
či sekundární (např. vaskulární demence, intrakraniální expanze).

Organizace soutěže trénuje paměť ve vyšším věku

U tranzitorních a reverzibilních poruch (hypotyreóza, delirium) jde o funkční postižení neuronu. V obou případech nacházíme poruchu metabolismu neuromediátorů (acetylcholin, serotonin, dopamin ad.), glukózy a zhoršenou funkci postižených oblastí (SPECT, funkční magnetická rezonance).

Nejzávažnější kognitivní poruchou je demence , která je definována jako „ komplexní klinický syndrom charakterizovaný poklesem až ztrátou globálních intelektových schopností v důsledku organického postižení mozku, která je obvykle ireverzibilní a trvale progredující a nepříznivě ovlivňuje pracovní a sociální funkce pacienta.Trvání poruchy je nejméně 6 měsíců. Nejsou přítomny poruchy vědomí" (MKN 10, DSM IV).
Symptomy demence jsou přítomny u více než 50 onemocnění a v etiopatogeneze se uplatňují genetické, vaskulární, metabolicko-toxické a lékové vlivy, neuroinfekce a další faktory.

Mírná kognitivní porucha je nově diagnostikovaná klinická jednotka, která nedosahuje hloubky ani intenzity demence. Předpokládá se, že jde o časnou (preklinickou) fázi demence, což podporují i některé neuroanatomické nálezy. Prognosticky 50 až 80 % nemocných během několika let progreduje do demence.

Deprese je charakterizována vystupňovaným smutkem, který je často doprovázen i kognitivními symptomy (porucha paměti, bradypsychismus). Začátek je relativně náhlý, nebývají poruchy orientace ani konstrukčních schopností a léčba antidepresivy zlepší i kognitivní poruchu.

Delirium (akutní stav zmatenosti) je definováno jako akutně vzniklá tranzitorní globální porucha kognitivních funkcí. Od demence se liší rychlým nástupem během hodin a kolísáním kognitivní poruchy (zhoršení paměti, dezorganizované myšlení,dezorientace) v průběhu dne. Je přítomna kvalitativní porucha vědomí, pozornosti a myšlení, zvýšená psychomotorická aktivita, neklid, agitovanost nebo naopak útlum a měnlivost příznaků.

 Delirium je nejčastěji vyvoláno léky, alkoholem, vysazením návykových látek, akutním onemocněním (kardiální dekompenzace, infekce, trauma), hypoxií nebo metabolickou poruchou.

U benigní poruchy paměti je mírná porucha výbavnosti získané informace. Vštípivost (zapamatování) a zpracování informace až na mírné zpomalení nebývá porušeno, někdy bývá lehce snížena pozornost. Porucha je benigního rázu, tzn. že přechod do demence není častější než u běžné populace (incidence 1-2 % ročně).

Fyziologické stárnutí mozku není doprovázeno závažnější kognitivní poruchou.

Přečtěte si také.......Mozek a jeho aktivní stimulace


Literatura: Koukolík F., Jirák R.: Diagnostika a léčení syndromu demence, Grada Publishing, Praha, 1999

Atypické boreliózy a kombinované nákazy lymskou boreliózou

Diagnostický rozhovor s lékařem

Atypické, seronegativní boreliózy (rychlý nástup příznaků, atypické skvrny po kousnutí) mohou být následkem koinfekcí, které lékaři nehledají, navíc serologické testy jsou buď nedostupné, nebo značně nespolehlivé. Velmi nebezpečné a obtížně léčitelné jsou pak kombinované nákazy lymskou boreliózou plus další koinfekcí - např. nákaza současně boreliemi + anaplasmou může způsobit rychlý nástup a obtížnou léčbu neuroboreliózy.
-
Ixodes ricinus je nejčastěji se vyskytující klíště v Evropě. Stejně jako u jiných klíšťat, vývojový cyklus probíhá ve třech etapách. V každé etapě je nutná krevní potrava, aby se mohlo klíště vyvinout do další fáze. Bylo zjištěno, že se Ixodes ricinus živí na více než 300 různých druzích obratlovců. Obvykle se larvy klíšťat živí na malých savcích, jako jsou myši, a nakazí se různými mikroorganismy a viry, z nichž některé jsou významné patogeny pro člověka. Tyto patogeny jsou přenášeny transstadiálně a jsou tak přítomny i v dalším vývojovém stadiu. Přenosné na člověka jsou tyto: původci lymeské boreliózy, virus klíšťové encefalitidy, různé druhy rickettsií (včetně rodu Ehrlichia a Anaplasma), občas Francisella tularensis a různé druhy prvoků rodu Babesia. V rámci projektu EU byly klíšťata Ixodes ricinus ze všech spolkových zemí Rakouska zkoumány pomocí PCR metod pro detekci bakteriálních patogenů, jako je Anaplasma phagocytophilum, Borrelia burgdorferi sensu lato, Coxiella burnetii, Ehrlichia spp., Francisella tularensis, Rickettsia spp., a prvoků rodu Babesia. Navíc byla zkoumána i prevalence bakterií rodu Bartonella. Kromě pozoruhodného zjištění Coxiella burnetii a Franciscella tularensis u klíšťat v jedné lokalitě, činila celková prevalence nalezených patogenů:
Babesia spp. 51%
Rickettsia spp. 36%
Borrelia sensu lato 15%
Anaplasma phagocytophilum 14%
Bartonella spp. 7%
Ehrlichia spp. 6%

PATOGENNÍ BAKTERIE:
Anaplasma phagocytophilum
Intracelulární bakterie, dříve řazená k rodu Ehrlichia (Ehrlichia phagocytophilum), která infikuje neutrofily, způsobuje tzv. lidskou granulocytární anaplasmózu (HGA).
Borrelia Burgdorferi sensu lato
Skupina spirochetálních bakterií, původců onemocnění lymskou boreliózou, vyskytují se extra i intracelulárně a infikují různé tkáně a buňky v lidském těle. Objevují se stále nové kmeny: B. valaisiana, spielmanii, bisettii a další.
Coxiella burnetii
Intracelulární bakterie, podobná rickettsiím, která napadá monocyty a makrofágy, způsobuje tzv. horečku Q (Q-fever).
Babesia spp.
Rod prvoků napadajících červené krvinky, podobně jako původci malárie plasmodia. Babesioza ale u imunokompetentních osob neprobíhá tak bouřlivě jako malárie. Atypicky vysoké horečky po klíštěti mohou být způsobeny tímto onemocněním.
Bartonella spp.
Gramnegativní fakultativně intracelulární bakterie, v současnosti je známo čtrnáct druhů. Některé z nich mohou být původci onemocnění člověka: B. henselae, B. quintana, B. vinsonii a další. B. henselae zpusobuje tzv. nemoc z kočičího škábnutí (felinozu), B. vinsonii se vyskytuje u psů a na člověka ji mohou přenést psí blechy.
Fraciscella tularensis
Kokoidní bakterie, původce tularémie (zaječí nemoci). V ojedinělých případech je také nacházena v klíšťatech.
Ehrlichia spp.
Rod intracelulárních bakterií, podobných rickettsiím, patří k nim zejména Ehrlichia chafeensis, původce lidské monocytární ehrlichiozy (HME), Ehrlichia canis přenosná na člověka a další.
Rickettsia spp.
Gramnegativní intracelulární bakterie, zahrnující velké množství druhů, původně se k nim řadily i později vyčleněné rody Anaplasma a Ehrlichia. Rickettsia helvetica způsobuje infekční perikarditidu, R. conorii tzv. klíšťový tyfus, R. slovaca nalezená mj. na středním Slovensku způsobuje klíšťovou lymfadenopatii (TIBOLA), a nekrotickou lymfadenopatii (DEBONEL).
autor: prof. Dr. Gerold Stanek, Lékařská univerzita ve Vídni, Institut hygieny a aplikované imunologie, biologické centrum AV ČR

      Rod Ehrlichia

Onemocnění způsobené ehrlichiemi můžeme označovat jako ehrlichiózy.

Ehrlichia chaffeensis, Ehrlichia ewingii

Tyto bakterie se vyskytují v Severní Americe a v Evropě (hlavně ve Španělsku a v Portugalsku). U lidí vyvolávají tzv. monocytární ehrlichiózu.

Rezervoárem původce tohoto onemocnění jsou jelenec, pes, hlodavci a také klíšťata, ve kterých se ehrlichie aktivně množí (přežívají v jejich slinných žlázách) (Kimmig a kol. 2003).

Přenos se děje prostřednictvím infikovaných klíšťat Ambylomma americanum a Dermacentor variabilis.

Monocytární ehrlichóza je horečnaté onemocnění s bolestmi kloubů, svalů a hlavy. Může se dostavovat také nevolnost, zvracení, nechutenství. Nemocný jedinec má chorobně sníženou hladinu krevních destiček a bílých krvinek. V některých případech se může objevit i vyrážka. U živočichů dochází k podstatnému úbytku všech druhů krvinek v krvi.

Diagnostikuje se pomocí sérologie, krevním roztěrem (typické morušovité struktury ehrlichií v monocytech) nebo izolací na tkáňových kulturách.

K léčbě se využívá doxycyklin, tetracyklin a chloramfenikol (Hubálek 2000).

Omemocnění ledvin metody a diagnostika vyšetření moči

  Moč informuje o stavu a funkci močových cest i o lidském organismu  

Vyšetření moči

Vyšetření moči je cennou diagnostickou metodou, která umí relativně snadno a rychle odhalit velké množství poruch a chorobných stavů. Moč jako taková nás informuje nejen o stavu a funkci močových cest, ale i o lidském organismu jako celku. Vyšetření moči má více úrovní dle složitosti a náročnosti na laboratorní techniku. Nejjednodušší vyšetření pomocí testačních papírků je levné a může ho snadno provést i obvodní lékař.

Získání moči: Vyšetřovaný člověk se obvykle vymočí do speciální zkumavky, kterou následně zazátkuje. Zejména pro mikrobiologické vyšetření moče je nutné získat střední proud moče – tj. nejdřív trochu moče vyčurat do záchodu a až pak do zkumavky. Vnitřku zkumavky ani vnitřní strany špuntu se člověk nesmí dotknout žádnou částí svého těla, protože by mohlo dojít ke kontaminaci vzorku bakteriemi a k falešně pozitivnímu výsledku. Vzorek moči lze nicméně získat i při cévkování.
Při složitějším chemickém vyšetření, zjišťování koncentrace iontů a různých dalších sloučenin se pak často využívá 24hodinový sběr moči. Moč člověka se v takovém případě sbírá po celý den a pak se z tohoto celkového množství vezme vzorek (zbytek se vylije). Ze vzorku se zjistí koncentrace požadovaných látek a po přepočítání na celkový získaný objem zjistíme, jaké množství látky člověk vyloučil (například 2 gramy bílkoviny za den).
Možné způsoby vyšetření moči:

1. Orientační chemické vyšetření moči testačními papírky

Testační papírky jsou základním a orientačním vyšetřením moče. Jejich výhodou je snadná dostupnost, nízká cena a možnost rychlého odečtení výsledků. Vyšetření spočívá v tom, že do vzorku moči se ponoří papírky, jejichž koncové části se po styku s močí vlivem chemických reakcí různě zabarví. Dle zabarvení se pak může odhadnout kyselost moči a přítomnost určitých látek:

a) Cukr – Nález cukru v moči je varovné znamení a měl by být následován vyšetřením hladiny cukru v krvi. Při normálních hladinách cukru v krvi se tento do moče dostat vůbec nemá. Jeho nález při vyšetření moči proto napovídá, že jsou hladiny cukru v krvi neobvykle vysoké. To je typické pro cukrovku 1. typu i cukrovku 2. typu. Vyšetření hladiny cukru v krvi umožní cukrovku diagnostikovat nebo vyloučit.

b) Bílkoviny – Bílkoviny v moči mohou znamenat celou řadu problémů. Může se jednat o nejrůznější onemocnění ledvin, infekce močových cest, nadměrný výskyt některých bílkovin v krvi a pod. Nález bílkoviny by měl být spojen s vyšetřením ledvin

c) Bilirubin – Bilirubin je barvivo, které vzniká z hemoglobinu po rozpadu červených krvinek. Jeho nález v moči vypovídá o narušené schopnosti bilirubin vylučovat z těla žlučí, k čemuž obvykle dochází při ucpání žlučových cest. Podrobněji o metabolismu bilirubinu najdete v textu o žloutence.

d) Ketolátky – Ketolátky v organismu vznikají pokud organismus hladoví nebo při nedostatku inzulinu. Najdeme je tedy v moči špatně živených lidí (ve vyspělých zemích jde typicky o alkoholiky) a u diabetiků 1. typu, kterým chybí inzulin.

e) Hemoglobin – Testovací proužky umí v moči najít i hemoglobin, který se vyskytuje v červených krvinkách. Lze tak získat podezření na výskyt krve v moči. Příčin tohoto stavu je opravdu hodně a více si přečtěte v článku o této problematice.

f) pH moči – Papírky umí určit zda je moč kyselá či zásaditá. Normální pH moči je 5,0-6,0. Odchylky od této hodnoty mohou být spojeny s infekcí močových cest a jsou rizikovým faktorem vzniku močových kamenů (vysoké i nízké pH).

g) Hustota moči – Hustota moči se pomocí testovacích papírků zjistí jen nepřímo a orientačně. Vypovídá o koncentraci moči, tj. o množství látek v tekutině.

2. Chemické laboratorní vyšetření moči

Základní chemické vyšetření moče nám umožní lépe a přesněji zjistit přítomnost a množství výše uvedených sloučenin. K dispozici jsou ovšem i speciálnější vyšetření moče, které se běžne neprovádí. Díky nim lze zjistit z moče téměř jakoukoliv látku i její koncentraci – ionty, močovinu, návykové látky a mnoho dalších sloučenin. Díky výskytu a koncentrace určitých iontů lze odhadnout funkce ledvin i celkový stav organismu.

3. Laboratorní vyšetření močového sedimentu

Močový sediment se získá tak, že se vzorek moči vloží do odstředivky a tam se odliší tuhé částice (sediment) od kapaliny. Sediment se pak vyšetřuje pod mikroskopem. Výsledek je poměrně rychle k dispozici a hodnotí se přítomnost a množství těchto útvarů:

a) Červené krvinky – Na rozdíl od zjištění hemoglobinu testačním proužkem nebo chemickým vyšetřením moče jsou v tomto případě pod mikroskopem přímo vidět červené krvinky. Lékař může zhodnotit jejich množství v zorném poli a podle jejich tvaru pozná, zda se profiltrovaly přes ledviny (nemoci ledvin) nebo se dostaly do moči až v močových cestách pod ledvinami (ostatní příčiny výskytu krve v moči).

b) Bakterie – Pohledem do mikroskopu může vyšetřující orientačně zjistit přítomnost bakterií. Druh bakterií a případně citlivost na antibiotika se nicméně pohledem určit nedá, k tomu slouží mikrobiologické vyšetření moče.

c) Krystaly – Krystaly se v malé míře v moči vyskytují normálně. Jejich vyšší výskyt může být spojen s výkyvy pH moče a se vznikem močových kamenů.

d) Válce – S válci je to složitější a nebudu je zde příliš popisovat. Válce jsou útvary vznikající v ledvinách a jejich nález může provázet celou řadu ledvinných chorob.
Vyšetření moči poskytuje důležité informace o patologických změnách probíhajících v ledvinách. Dosavadní vyšetření zaměřené obvykle jen na celkovou proteinurii, eventuálně albuminurii, zdaleka nevyužívá obrovské množství informací o fyziologických a patofyziologických procesech v ledvinách, které lze potenciálně získat proteomickou analýzou vzorku moči.

Studium močového proteomu může vést k identifikaci nových markerů akutních i chronických onemocnění ledvin.
Proteomická analýza dialyzátu získaného při hemodialýze může pomoci v nalezení nových uremických toxinů a markerů účinnosti očišťovacích metod. Studium proteomu jednotlivých renálních tkání (např. kůra vs dřeň) nebo buněčných populací, eventuálně buněčných kompartmentů (např. organel) může přispět k pochopení patogeneze renálních chorob a pochopení účinků farmakologické léčby. Další možností je využití cílené proteomiky (např. studium proteinů s určitými posttranslačními modifikacemi).

Proteom je tvořen proteiny a peptidy přítomnými v určitém tělesném kompartmentu. Na rozdíl od genomu je proteom specifický pro různé tkáně (např. kůra vs dřeň ledviny), části tkání (např. glomeruly), buňky(endotelové, mesangiální, viscerální a parietální podocyty, tubulární buňky v různých segmentech nefronu aj.), ale i organely (mitochondrie, endoplazmatické retikulum, lyzozómy, aj.) a mění se v odpověď na různé podněty.
Začátky proteomiky souvisejí se zavedením elektroforézy, která umožňuje rozdělení a identifikace plazmatických i močových proteinů , i když éra proteomiky v užším slova smyslu začíná teprve s dostupností moderní hmotnostní spektrometrie a bioinformatických technologií, které umožňují zpracovat a utřídit obrovské množství získaných informací. Proteomika se vyvíjí paralelně s rozvojem funkční genomiky, tj. analýzy transkriptů mRNA. Proteomická analýza je však obvykle proti funkční genomice dále komplikována translací jen některých transkriptů, posttranslačními modifikacemi proteinů (existencí mnoha izoforem) a vznikem řady proteinových fragmentů v důsledku limitované proteolýzy. Proteomika v nefrologii se zaměřuje zejména na studium moči vzhledem k její dostupnosti ve velkém množství bez nutnosti jakýchkoli invazivních procedur, předpokládanému úzkému vztahu změn složení moči k nemocem ledvin a močových cest a relativně dobré stabilitě bílkovin v moči ve srovnání s krví (v moči skladované 6 hodin při pokojové teplotě, 3–4 dny při teplotě 3–4 °C, respektive několik let při teplotě -20 °C nenastávají prakticky žádné změny ve složení proteinů) . Spoléhání se na stabilitu vzorků by ale rozhodně nemělo znamenat, že nebude věnována dostatečná pozornost standardizaci odběru vzorku, jeho skladování a dalšímu zpracování. Při vyšetřování plazmy (raději než séra) je nutno zabránit působení proteáz, které dávají velmi rychle vzniknout řadě degradačních produktů

Základními cíli využití proteomiky v nefrologii jsou: pomocí identifikace močového (nebo renálního, či dokonce buněčného proteomu) přispět k lepšímu pochopení patogeneze nemocí ledvin, identifikovat nové markery nemocí ledvin, umožňující jejich časnou detekci, odhad stupně ireverzibilního poškození a prognózy onemocnění a monitorování aktivity renálního onemocnění (odpovědi na léčbu).

Proteomika, ledviny, glomerulopatie, tumory ledvin, selhání ledvin.

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka

Výrazná řeč těla a úsměvu Anny

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka: "Tento článek má navazovat na informace (obecná část) tématu pěti pohledů na člověka k orientaci popření pravdy u člověka.

Označeno je jako lež v chování, pohledu, gestech a podobně.

Profesionálově jdou dál a učí se poznávat podle reakcí pohybů a chování výrazu agresivní a nebezpečné útoky při své práci. Je to náročné a pomůže aktivita, cvik a zkušenost. Zpracuji zde ukázku a názor:

Znaky potencionálního násilí mohou být dle neverbální komunikace (řeči těla) například prudké vychylování hlavy směrem dopředu ke zdůraznění vyhrůžek a nadávek. Agresor může gesty provokovat, prsty nebo rukou vybízet, abyste šli k němu, přičemž tuto gestikulaci většinou doprovází krátké, často jednoslovné vyhrůžky. Těsně před útokem agresor obvykle (pokud není dobře trénovaný) nasadí tvrdý výraz, zamračí se a zatne zuby. V posledním stádiu útočník zaujme bojové postavení, většinou takové, aby mohl pěstí zasáhnout váš obličej."



#Diferenciální diagnostika, Ostatní, Psychiatrie a psychologie, Deprivanti a deprivantství, Frustrace, Osobnostní patologie, Patologie, Prevence

INTER UTRUMQUE TENE: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka

Cestujeme sem a tam

INTER UTRUMQUE TENE: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka:

 "Diagnostika poznáváním okolností při lhaní. Jedná se jednak o pohyby, jednak o vnitřní pochody v člověku. V čem se většina prolíná, Vám řekne návod, jak poznat lež.

Pohled:
Lidé často vyprávějí své zážitky, které prožili. Pokud při tom jejich pohled tíhne doleva, je velká pravděpodobnost, že buď lžou, nebo si něco v příběhu přibarvují. Dávejte však pozor, jestli to není pouze jejich „zlozvyk“, neboť zmíněné pravidlo neplatí, pokud se takto chovají, i když mluví prokazatelnou pravdu.
Dobrým ukazatelem je rychlé a nepřirozené uhýbání pohledem (kamkoliv), čili neschopnosti udržet oční kontakt, která naznačuje nejistotu mluvčího."