Nezáleží na tom, že vůl je vůl, chyba je, dělá-li se z něho lev.Paměťová stopa se vytváří v noci během toho nejhlubšího spánku, kdy jsme se dlouho domnívali, že mozek je v totálním bezvědomí.

Dobré ráno

Udělal jsem to, říká paměť. Nemohl jsem to udělat, říká mi hrdost a trvá na svém tak dlouho, až paměť nakonec ustoupí.

Až na patologické odchylky (a tuhle patologii psychopatičtí lháři ani Miloš Zeman nevykazují) je lidská paměť nepřesná, podléhá zubu času a četným omylům. Paměť je jako špatný žák. Když selhává, vymýšlí si.

To napsal Stefan Garzyňski a má pravdu. Mnohde si ani nevymýšlí, jen doplňuje mezery.

Bylo by chybou domnívat se, že lidský mozek pracuje jako něco mezi kamerou, magnetofonem a počítačem. Tak to vůbec není. Mozek nezaznamenává, jak vypadá svět, mozek přijímá nejrůznější neurochemické signály a vytváří si obraz světa. Obraz na sítnici vůbec nevypadá jako fotografie toho, co je před očima, to celé se navíc kóduje a posílá do mozkové kůry, která všechno sestaví na základě kombinace vjemu a zkušenosti.

Tady se sejde citát z díla Karla Čapka: Nezáleží na tom, že vůl je vůl, chyba je, dělá-li se z něho lev. Paměťová stopa se vytváří v noci během toho nejhlubšího spánku, kdy jsme se dlouho domnívali, že mozek je v totálním bezvědomí. Není a pracuje.

Z jednotlivých modulů v mozkové kůře putují rozložené prvky napřed do hipokampu – jakési paměťové banky, tam k nim malé švadlenky přišijou „visačky“ s označením času a místa a pak jedou zpátky do kůry, kde se přehrávají až sedminásobnou rychlostí (to musí být srandovní) opakovaně a pak ještě jednotlivá místa, v nichž je paměťová stopa rozložena mezi sebou komunikují.

Já si jednu uloženou vzpomínku představuju jako kombinovaný nákup, jehož jedna část je v lednici, druhá ve špajzu, brambory jsem dal do sklepa a noviny leží na skříňce v předsíni. Když mi špajz a sklep vykradou, obojí sice doplním při příštím nákupu, ale už to není tatáž mouky, ani tytéž brambory.

Uložit tam něco úplně jiného a přesvědčit majitele, že je to jeho autentická vzpomínka, není velký problém, ani to nedá příliš mnoho práce. Existují desítky pokusů, které to prokazují.

Pokusníci přesvědčili vybrané osoby, že v dětství se tihle lidé při návštěvě Disneylandu ocitli v blízkosti legendární bytosti – králíka Bunnyho.

Všichni si na to vzpomněli, někteří vybavili detaily, jak jim králík nabízel mrkev, jak je pochoval (v náruči, pochopitelně!), jak...

Celá historka však má jednu zásadní chybu: ten králík Bunny je maskotem konkurenční firmy Warner Brothers a ani za pytel zlata se nemohl ocitnout na majetku Walta Disneye. A když ho nezlikvidoval doma Elmer Fudd, dostal by ho v Disneylandu pes Pluto razdva!

Tak věci, a není jich málo, které se nestaly, se dostanou do naší paměti a vypudí odtud věci, které se staly a prý to tak má být, protože nám to pomáhá přežít. Kdyby pan prezident Zeman připustil, že podléhá týmž biologickým a psychologickým zákonům, jako všichni ostatní, že má paměť stejně děravou (a že z jeho trávícího traktu nepadá do WC fialkové mýdlo, nýbrž stejný produkt, jako z ostatních smrtelníků), získal by na osobnostních kvalitách. Ale o to on zřejmě nestojí, nýbrž jich má tolik, že už to dál nejde!

A zde se sluší přidat ještě jeden citát; jeho autorem je Abraham Lincoln. Taky ho za to zastřelili. Nikdo nemá tak dobrou paměť, aby mohl být úspěšným lhářem. A to nikoho nejmenoval! Jen dodal: You can fool all the people some of the time, and some of the people all the time, but you cannot fool all the people all the time.



Radkin Honzák, psychiatr a autor psaní, co sdílíme na sociálních sítích

Jakmile člověk přijde do ticha, tak se svědomí začíná probouzet. Ono v člověku je. My nemůžeme říct, že by ho někdo neměl, ale my ho musíme stále uspávat, aby nám dalo pokoj, aby nás to svědomí netížilo.

Cestujeme

Lidé jsou neustále zahaleni hlukem. Stále musí být nějaký zvuk. Přijdu domů, pustím televizi – zvuk. Jdu mezi lidi, tam se mluví – zvuk. Jdu po ulici, tak si nasadím sluchátka, aby zase byl nějaký zvuk.

Protože jakmile člověk přijde do ticha, tak se to svědomí začíná probouzet.
Ono v člověku je. My nemůžeme říct, že by ho někdo neměl, ale my ho musíme stále uspávat, aby nám dalo pokoj, aby nás to svědomí netížilo. 

„Svědomí člověka, i když je uspané, tak se probudí ve chvíli, kdy je ticho. Víte, ticho, to není nedostatek zvuku, jak se domníváme. Ticho je prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli cosi v nás.“
Max Kašparů

Medicína není určená k tomu, aby činila lidi šťastnými. O štěstí se musí každý zasloužit a postarat se o něj sám.

Dětské hry bez starosti 

„Jestliže je to bolest, tak užíváme analgetika. Pokud je to infekce, tak antibiotika. Když je to strach, tak antidepresiva. My to potlačíme, ale ta bolest ani ten strach nejsou nemoci. 

Naprostá většina pacientů v ordinaci svými nemocemi, a je úplně jedno jakými, podvědomě sděluje: Pane doktore, já jsem v životě nešťastnej, udělejte něco, abych byl zase šťastnej. 

Ale od toho tady není medicína. Medicína není určená k tomu, aby činila lidi šťastnými. O štěstí se musí každý zasloužit a postarat se o něj sám. Já jim mohu taky napsat antidepresiva, ale chemické štěstí jim opravdovou úlevu nepřinese. Je to skutečně jenom odložení řešení jejich nešťastné životní situace. 

V tomto je naivní spoléhat na medicínu. Lidé nechápou, co se to s nimi děje a necítí se, jsou smutní, protože nevidí naději. Nevidí, co se děje ve společnosti, rezignují a přicházejí hledat řešení do ordinace. 

Já jsem se o tom bavil s kolegyní na psychiatrii. Říkala, že antidepresiva by se už mohla vydávat někde v samoobsluze, že na to nemusela studovat medicínu. 

Lidé, kteří trpí v současné době úzkostmi, depresemi a strachem, tedy těmi obrannými reakcemi, tak jejich organismus ještě vzdoruje. Je to zpráva o tom, že ještě něco cítí, nejsou úplně zlomení a tím společenským systémem zdevastovaní. 

Zatímco ten, kdo je na tento společenský systém adaptován, tak je v podstatě postižený. On je nemocný, protože když se adaptujete na něco patologického, tak se stáváte součástí té patologie. Úzkostní a depresivní lidé jsou v podstatě ještě vzdorující, bojující a hledající, ale zatím moc nenacházející. Je to ale určitá naděje. 

Až porazíte poslední strom, až otrávíte poslední potok, až vylovíte poslední rybu, tak zjistíte, že peněz se nenajíte.

Zdroj: MUDr. Jan Hnízdil, psychosomatické memento 

Psychofarmakolog pozitivní osobnost a legenda české psychiatrie MUDr. Oldřich Vinař

Síla mládí

Poznámka a citace z blogu Oldřich Vinaře:

ADHD (Attention Deficit and Hyperactivity Disorder) je velmi častá psychická porucha projevující se špatnou koncentrací pozornosti a hyperaktivitou. Zpočátku bylo diagnostikováno hlavě u dětí jako „malé“ organické poškození mozku. I dnes je u dětí stále častější. Dospělí jsou ji vystaveni tehdy, když se musí znovu a znovu po vyrušeních soustřeďovat na duševní práci. Je např. prokázáno, že kardiovaskulární nemoci, zvl. infarkt myokardu je daleko častější než jinde, protože lidé jsou vystaveni hluku startujících a přistávajících letadel. Letišť však naštěstí tolik nepřibývá. Přibývá však lidí a dětí, které sledují často televizi. Televize nahrazuje rozhovor s někým z rodiny nebo přáteli. Oběťmi televize jsou hlavně děti. I ty, které se dříve rády dívaly na pohádku, se začínají při pohádce nudit. Je to „pořád stejné.“ Pořád je tam stejná pyšná princezna, pořád stejný král Miroslav. Jsou pro ně přitažlivější rychlé střídající se šoty reklamy. Rodiče posadí dítě k televizi a mají od něho pokoj. Přizpůsobuje se tomu i beletrie. Sotva se dnes často kupuje Tolstého Válka a mír nebo několikadílný román Jih proti severu. „Čtou se“ leda komiksy a témata těchto románů. Není náhodou, že Nobelovy ceny za literaturu dnes dostávají autorky relativně krátkých povídek jako třeba Alice Munroová.

Mám sny pane doktore

Věčné světlo ať jim svítí...

Amen.

K doktorům chodím bytostně nerad, ačkoliv vím, že se mi opravdu snaží pomoci. Dokonce na to přísahají. Většinou se ale bohužel dozvím, že mi něco je, přestože do návštěvy ordinace jsem byl zdravý jako rybička. 

Sny se mi zdají zásadně černobílé a poměrně často veršované. Proč tomu tak je, fakt netuším. Možná mě podvědomě přeprogramovalo sledování filmových Básníků. Právě dnes se mi zdálo, že jsem na umření a vyrazil jsem otestovat české zdravotnictví. Na otázku obvodního lékaře, co mě trápí, jsem ve snu odpověděl takto:

Milý pane lékaři, v práci se mi nedaří.
Páteř praská, břicho bolí, souložit mi nedovolí.
I s cizí rukou ve svém klíně, spermie se hýbou líně,
penis se mi nepostaví, a Viagra to nenapraví.
Tlusté střevo ztrácí síly, v noci se mi krátí žily.
Ač žádné prášky neberu, ráno se vždy poseru.

Nechlastám a žiju zdravě, čtyři patra zvládnu hravě,
a je to nejspíš táty vina, že mi hrozí rakovina.
Nalézám se v těžké krizi, byť nesleduji televizi.
Můžete mi, pane MUDR, napsat mast či sypký pudr,
bez řečí a bez vytáček? Zaplatím vám třicet kaček!

A teď, přátelé, posuďte sami - máte pocit, že jsem úplně normální?

Zdroj: sociální sítě

 #psychosomatická,  #medicina, #bylinky, #MUDr, #zdravotnictví, #páteř, #lékař, #obvodní lékař,

Psychosomatika znamená mluvit s pacientem a pochopit příčinu potíží

Chcete se léčit nebo se chcete uzdravit?

Matka a její dítě

MUDr. Jan Hnízdil s přáteli ilustrační obrázek

Ptám se kdy začaly obtíže a sestavím chorobopis. Současně se ptám tak, abych sestavil životopis. Otázky jsou osobní. Jaké má starosti, jaké radosti. Pacienti dochází s obrovskou složkou zdravotních záznamů.
Dokumentace s vyšetřeními slouží jen s nahlédnutí a doplnění...spousta pacientů stůně, ale nemají žádný nález. Somatizace znamená ztělesňování problémů. Rodinných i sociálních. O televizních hororech se nezmiňuje...
Náhrada lásky rodiny penězi, dary, nekontrolovanou volností a strachem i úzkosti vede spolehlivě k somatizaci potíží.
Bolesti zad. Bolesti hlavy. U dětí enuresis a noční děs.

Psychosomatická medicina = komplexní medicina. Rodinný lékař dokázal bez složitých vyšetření dospět k řešení.
Nenechte s sebou manipulovat...
Veškerá vědecká (biologická) medicina není nic jiného než složité a nákladné potvrzování lidových přísloví.

Somatizace a imunita. Jak to funguje vysvětlím později.

Celostní (přesněji komplexní) medicína, přesným termínem psychosomatika, se zřejmě stane standardním lékařským oborem. Zkoumá propojenost psychických obtíží s fyzickou bolestí. Kde je příčina nemoci? Na které úrovni ji musíme hledat?

Jedná se o propojení biologické mediciny a komplexního pohledu a diagnostiky Nejdůležitější je osobnost terapeuta. 

Homeopat jako osobnost je důležitá (má jiný způsob práce) pro nemocného.

Obecně: Nejdůležitější je zastavit se a přemýšlet, co vám chce tělo nemocí sdělit - to hlavní zásada celostní medicíny, tedy psychosomatiky. Pátrá především po příčinách nemoci, místo aby pouze léčila příznaky. 

Odkazy k dalšímu studiu problematiky komplexní mediciny a psychopatie:
Naši mocní jsou nepoučitelní   Hyde Park MUDr. Jan Hnízdil   Deprivace a skupinová hloupost

Ztráta zraku odděluje od světa věcí, ale ztráta sluchu od světa lidí

Hluková tabulka klikněte pro zvětšení

Málokdo si uvědomuje, jak cenným smyslem je sluch

Ztráta zraku odděluje postižené od světa věcí, ale ztráta sluchu od světa lidí.

 Má ještě další nepříznivý dopad. Zatímco nevidomé všichni litují a snaží se jim pomoci, nedoslýchavým se posmívají a neslyšícím vůbec nerozumějí. Tato porucha omezuje i rozsah a možnosti kompenzace, kterou je mozek schopen realizovat například po ztrátě zraku.

U nevidomých se do nepoužívané zrakové kůry „přestěhují“ spoje z jiných senzorických orgánů (=tělesných čidel) a člověk začne „vidět a číst“ prsty, dokonce sem míří signály z konce slepecké hole, zjemní a zostří se sluch a není bez zajímavosti, že mnoho takto postižených osob vynikne na hudební scéně. Ray Charles, Jaroslav Ježek, Stewie Wonder, The Blind Boys of Alabama, úžasné české dívčí trio Makabara a další. U lidí po ztrátě sluchu nic podobného nenastane.

Ucho nás spojuje především s jinými lidmi a stejně, ne-li více také s celou ostatní skutečností. Je nechráněné; oči můžeme přivřít, ale uši nemají žádná víčka. Protože nás mají bezpečněji chránit. Vnímáme jimi pohotověji, protože jsou biologicky důležitější. Jak napsal Tomáš Řiháček z MU v Brně, zrak nás spíše oddaluje, kdežto sluchem se dotýkáme na dálku. Část sluchové dráhy totiž míří přímo do jednoho z emočních center, mozkového jádra amygdaly, kde je zpracováno jako signál rozlišující pohodu nebo nebezpečí.

Hlučný letoun L-159

Světelný smog otravuje především astronomy, nám nepřipadá tak nesnesitelný, přestože spánkoví odborníci tvrdí, že kvalitu spánku zhoršuje. Akustický smog narůstá průběžně – ticho je čím dál tím vzácnější – a škodí, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Poškozuje přímo sluchové ústrojí, vyvolává nepříznivé emoční a fyziologické odpovědi, vede ke spánkovým poruchám a nepříznivě ovlivňuje pracovní výkon.

 Je pověrou, že pokud si na hluk zvyknem, že nevadí. Vadí! Ještě více vadí přetěžování sluchu hlukem, který dobrovolně (a někdy vytrvale) nasazujeme nad ten, který pasivně musíme snášet. Především takový, který směřuje prostřednictvím sluchátek a ušních špuntů v intenzitě kolem stovky decibelů přímo na bubínek. Že je to „in“ je sluchovému ústrojí jedno – zpracuje to stejně debaklově jako kravál pneumatické vrtačky.
Tabulka uvádí přehled zdrojů hluku okolo nás.

Pojďme ale k těm nejhnusnějším zvukům. Nejsou to projevy politiků, jak by se dalo v současné rozčeřené době očekávat, ale univerzálně působící negativní signály. Vědci z Newcastle University jich s láskou a péčí vybrali deset. Aby to vykompenzovali, dodali též některé zvuky milé a jak to tak na světě chodí, v počtu pochopitelně menším. Pojďme se tedy chutě podívat na inventuru nejodpornějších akustických signálů seřazených od toho nejhnusnějšího dále.

univerzálně působící negativní signály

1. Skřípání nože o láhev;
2. Skřípání vidličky o sklenici;
3. Skřípání křídy o tabuli;
4. Skřípání pravítka o láhev;
5. Skřípání nehtů o tabuli;
6. Ženský vřískot;
7. Bruska
8. Kvílení brzd;
9. Dětský pláč;
10. Elektrická vrtačka.

Já bych tady za sebe přidal „zubní“. Předložil jsem seznam na terapeutické skupině a dočkal se dalších priorit, s nimiž vědci snad ani pokusy nepodnikali: mrouskání koček a pilování nehtů. Je ale také vidět, jak je věda důkladná; mně by nenapadlo škrábat pravítkem o flašky. A které jsou ty příjemné? Tentokrát seřazené opačně, tedy poslední jako nejpříjemnější.

1. Potlesk;
2. Dětský smích;
3. Hrom;
4. Tekoucí voda.

S výčtem příjemných zvuků bych souhlasil s dodatkem, že tekoucí voda by pro mne nebyla tím posledním. Jistě každý z nás – já také – zná ještě příjemnější, které jsou pro něj víc než rajskou hudbou. Jen by neměly svou intenzitou přehlušit kvákání žáby.

Změnit postoj k životu a změnit chování - nemoc je doporučený dopis

Bez domova - spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná...

Nemoc není voláním po polykání prášků a ekonomická krize se netýká toho, že potřebujeme víc peněz. To je potlačování příznaků, ale ne řešení podstaty problému. 
Řešením je změnit postoj k životu a změnit chování. Nemoc je doporučený dopis. A rakovina je doporučený dopis s černým pruhem. "Někteří moji pacienti jsou proto vděční i za to, že dostali rakovinu," tvrdí jeden z nejžádanějších českých lékařů současnosti MUDr Jan Hnízdil.

Mám mladého pacienta, který žil několik let obrovsky stresujícím způsobem života. Řekl mi tady v ordinaci: „Pane doktore, já jsem věděl, že si pro tu rakovinu jdu.“ Pochopil to jako šanci, udělal v životě ten obrat. Odešel z reklamní společnosti a začal žít novým životem. Desetkrát míň stresujícím a běžnou optikou dnešní společnosti taky desetkrát míň úspěšným. A mně k tomu řekl: „Já té rakovině děkuju. Otevřela mi oči.“ A jestliže dnes mluvíme, že jsme na pokraji velké ekonomické krize, tak to je taková společenská rakovina. My to buď pochopíme jako šanci, uděláme obrat a budeme se modlit, abychom se uzdravili. Jako ten můj pacient. Anebo to nepochopíme a tuhle šanci propásneme. Mě děsí každá zpráva o tom, že se povedlo znovu nastartovat ekonomiku. Je to, jako by nám říkali: „Po přechodném otupení se nám zase podařilo nabrousit pilu, abychom si pod sebou mohli ještě chvíli podřezávat větev.“ Proboha, jenom to ne! Už žádný exponenciální růst. Jediná šance je zastavit se, zamyslet se a změnit způsob života.

Samozřejmě se krize bojím. Jako každý člověk. Nikdo nejásá, když onemocní rakovinou. Nevím, co nás čeká. Ale vidím v tom velkou šanci. Buď ten obrat bude vědomý a pokorný, anebo nevědomý, spontánní a násilný. Málokdo si uvědomuje, v jak hrozně křehkém světě žijeme. Že stačí málo. Podívejte se, když třeba někde ve městě nejde několik dní elektřina. Nebo jen nevyvážejí odpadky. Najednou zjistíte, jak málo stačí, aby se civilizace sesypala a hodnoty zhroutily.

Nemoc je informace pro pacienta, že dělá ve svém životě chybu. A zrovna tak je společenská krize informací o tom, že tu chybu děláme společně. Vy musíte té informaci porozumět. V medicíně v tomhle došlo za poslední roky k velkému pokroku. Když jsem před sedmi lety dělal na klinice, pacienti za mnou chodili: „Doktore, jsem nemocný, dejte mi prášky.“ Dnes je to naopak. „Doktore, už nechci brát prášky. Vysvětlete mi, proč jsem nemocný. Co mohu udělat pro to, abych se uzdravil?“ 
Nemoc není voláním po polykání prášků a ekonomická krize se netýká toho, že potřebujeme víc peněz. To je potlačování příznaků, ale ne řešení podstaty problému. Řešením je změnit postoj k životu a změnit chování. Nemoc je doporučený dopis. A rakovina je doporučený dopis s černým pruhem. 
Píše se v něm: Otrávil jsi vzduch a teď ho dýcháš. Znečistil jsi vodu a teď ji piješ. Zničil jsi mezilidské vztahy a teď v nich musíš žít. Tak už se, proboha, zastav, nebo tady končíš. Tak je potřeba rozumět i krizi společenské.

Loni za mnou přišel poslanec Parlamentu, jestli bych se nechtěl stát jeho poradcem pro zdravotnictví. Že ho zaujaly moje názory a že bychom je mohli společně prosazovat. A hned se mě zeptal, co bych mu poradil. Řekl jsem mu: „Sežeňte si semtex, opásejte se a na první schůzi se odpalte.“ Stranický politický systém je tak prolezlý korupcí, že se reformovat vůbec nedá. Vstoupit do něj rozhodně nehodlám. Dostal jsem teď nabídku kandidovat v podzimních senátních volbách. Nemyslím si o sobě, že jsem normální, ale snad ne úplný magor. Jít do politiky v její dnešní podobě je nesmysl. Věřím hodně na občanské iniciativy, jež v několika posledních letech začaly růst jako houby po dešti. A věřím tomu, že každý musí obrat nejdřív udělat sám v sobě, ve svém životě, v profesi. Moje politika je působit na lidi kolem sebe. Ale já teď hodně jezdím i po republice a snažím se vysvětlovat lidem, co je to komplexní medicína. Odezva je fantastická. Volají mi lidé, kteří díky komplexní medicíně přišli na to, proč stůňou. Říkají mi: „Přestali jsme chodit po doktorech, vysadili jsme léky na cholesterol … a je nám dobře!“

Ministrem zdravotnictví?... Teď už je tam šestnáctý a stejně jako všichni jeho předchůdci mluví o reformě zdravotnictví. Ale zdravotnictví je jen forma, kterou se expeduje medicína. Problém je v obsahu. Už jsme o tom několikrát mluvili. Spousta vyšetření a léků je úplně zbytečná. Je třeba na to jít opačně. Komplexní medicína lidem pomáhá vysvětlit, jak způsob jejich života souvisí se zdravím. Doplatky, poplatky, pojišťovny … to je jen nadstavba. Když se nezmění obsah, je forma k ničemu. Reforma zdravotnictví je v současné době stejně marná, jako když se snažíte ušít nový kabát mrtvole. Můžete ho upravovat a vylepšovat, ale mrtvola pořád víc páchne. Nemyslím si, že by všichni bývalí ministři byli pitomci. I když i těch tam bylo dost. Ale našli se ti, kteří nebyli hloupí, a stejně neprosadili nic. Jednoduše proto, že to nejde.

Pád Davida Ratha.

  Několikrát jsme se v médiích sešli ve veřejných diskusích. Byli jsme v rozhlase v besedě o korupci, kde jsem tvrdě odsuzoval, jak farmaceutický průmysl korumpuje lékaře. Třeba tím, že jim kupuje cesty na kongresy v exotických zemích. On se proti tomu tvrdě ohradil, odmítl to označit za korupci a tvrdil, že se jedná o běžný „jev“. David Rath ve své celé kariéře vynikal neskutečnou drzostí, arogancí a bezohledností. Typický „syndrom hybris“, jak ho v knížce Nemocní u moci popisuje neurolog a bývalý britský ministr zahraničí David Owen. „Syndrom hybris“ je, zjednodušeně řečeno, politickou nákazou zpupností. Projevuje se vírou ve vlastní výjimečnost a ztrátou soudnosti. Ve starém Řecku označovalo „hybris“ chování smrtelníka, jenž nezná míru. Ale vždy nakonec dojde trestu od bohyně Nemesidy. Což se taky Davidu Rathovi stalo.

Politická diagnostika... 

My jsme tehdy s kolegy v uzavřeném kruhu diskutovali o tom, jestli jeho neobvyklé chování (presidenta Klause) nemá nějaké medicínské důvody. Část této diskuse pronikla formou e-mailů ven a jakýsi Adam Bartoš o tom napsal článek, jejž mimo jiné otiskl i Reflex. Hlavní teze byla zdánlivě šokující: „Chtějí dostat prezidenta do blázince.“ Ale my jen pojmenovali to, o čem si dnes cvrlikají vrabci na střeše. Tentýž Bartoš pak na mě podal trestní oznámení pro podezření z pokusu o vlastizradu ve stadiu přípravy. Na základě toho si mě k podání vysvětlení předvolala kriminální policie. Řekli mi: „Popište nám, jak jste chtěli dostat prezidenta do blázince.“ A já jim odpověděl, že to bych taky hrozně rád věděl. Ať už mně někdo konečně prozradí, jak to udělat. My jsme na nic nepřišli.

 Loni jsem měl úžasný zážitek. Byl jsem v Šáreckém údolí venčit psa. Seděl jsem na lavičce a četl si Lidové noviny. Přišla ke mně úplně cizí paní, asi tak kolem pětačtyřiceti. Povídá mi: „Nezlobte se, já mám strašnou depresi a krizi, nemohl byste mě na chvíli obejmout?“ A my se tam, dva dospělí lidé, několik minut objímali. Pak řekla: „Děkuju, moc mi to pomohlo,“ a už jsem ji nikdy neviděl. Teď mi řekněte vy: Je v tom skepse, anebo naděje?

Poznámka: editováno a upraveno pro potřeby MEDICINA - Psychosomatická medicina

Zdroj: reflex.cz a MUDr. Jan Hnízdil, lékař psychosomatické mediciny, publikující blogger s medicinskými moderními závěry 

Vlídné slovo hřeje celou zimu a v lékařství je většina případů psychosomatického charakteru. Duše a tělo patří k sobě.

Jennifer Morrison v seriálu Dr.House

Vlídné slovo hřeje celou zimu
a není slovo jako slovo. Může být vlídné, může člověka pohladit. Může dokonce být léčivé. V žádné učebnici není nic o tom, jak by měl lékař dávkovat sám sebe, tedy své slovo.

Slovo vyslechnuté, vnímané, se stává důležitým a mnohdy zachraňujícím terapeutickým prostředkem na bolavou duši. Víme, že člověk může duševně trpět, i když se mu daří po všech ostatních stránkách dobře.

- Jakmile si člověk zaslouží slova pochvaly, pochvalte ho. Vždyť slova se nepočítají, ale váží, a proto je tak důležité najít je a vyřknout v pravý čas.
Americký psychiatr Eric Berne říká: "Když tě nikdo nehladí, vysýchá ti mícha". Proto bychom ani v normální mezilidské komunikaci neměli šetřit slovy "prosím" či "děkuji". To jsou slova připomínající upřímný stisk ruky.
Slova mohou, bohužel, být i urážlivá, ba i agresívní. Rána způsobená nožem se zahojí, rána způsobená slovem může ještě dlouho po vyřčení bolet. Lékař Albert Schweitzer kdysi založil nemocnici v africkém městě Lambarene. U vchodu do nemocnice svítí dnem i nocí lampa osvětlující tato slova: "Ať přicházíte v kteroukoliv hodinu, najdete zde světlo, naději a laskavá slova".

- Při setkání lékaře a nemocného jde především o interakci dvou lidských bytostí. Ta je na jedné straně formována medicínskými znalostmi, zkušenostmi, obratností i laskavostí lékaře, ale na druhé straně také osobností pacienta, jeho životní situací a jeho zdravotním stavem. Je důležité, aby pacient věděl, že lékař svým chápavým postojem a pohledem z očí do očí dává najevo, že jeho srdce pacienta vnímá. Není to lehký úkol, je to velmi těžká součást lékařské specializace. Lékař totiž musí dešifrovat onu "řeč o něčem jiném", kterou mu prostřednictvím tělesných obtíží pacient nabízí.

Čím dále tím více se potvrzuje, že v lékařství je většina případů psychosomatického charakteru.
Duše a tělo patří k sobě.

Vliv a působení osobnosti lékaře.

Bylo by dobré, kdyby pacient poznal, že se lékař dovede vcítit do jeho problémů, že chápe jeho situaci a má o něho nejen odborný, ale i lidský zájem.Ve vztahu pacienta s praktickým lékařem nejde o vztah tržní, ale o vztah lidský. Japonské přísloví praví, že  vlídné slovo hřeje celou zimu.
Tak nějak vysvětluje psychosomatické problémy prof. MUDr.Ota Gregor, ale věc je to stará a známá lékařům vychovávaným prof. MUDr. Bobkem, studentům mediciny při přednáškách interního lékařství, sdělení bylo asi takové, že nemocný si ukládá své starosti do různých částí těla, podle typu osobnosti "nad bránici" a pod bránici. To jest, někteří dostanou infarkt, tedy starosti jsou uloženy do srdce, nebo mozku a pod.
Druhá část nemocných uloží své starosti pod bránici, to jest onemocní žaludečními vředy, žlučníkovými kameny a další.
To vše je zjednodušené sdělení pro laiky, ale zkušení lékaři znají tuto interní zkušenostní medicinu. Je jiná než holá biochemická a přístrojová medicina, která se objevila v jisté době výuky mediků. Hodně znamenalo období r. l968, žel nevydrželo to dlouho.

Sledujeme medicinu dle seriálu Dr.HOUSE a přemýšlíme o tom. Je tam hodně dobrých sdělení a je patrné jak svobodný svět i v seriálech dovede kvalitně vysvětlovat a zobrazovat věci tak složité na interakce a diagnostickou medicínu .
Je tam podáno dost velké umění vyprávět tak složité děje v životě v kritických a náročných obdobích člověka s dobrými, krásnými herci, kteří nám se snaží převyprávět situace nemocného i zdravého člověka .
V náročném ději s rychle následujícími příhodami je velmi těžké a nutící k intensivnímu přemýšlení i pro lékaře. Trocho napoví vyšlá kniha o seriálu Dr.House.
Bude zřejmě nutné sledovat seriál i vícekrát, aby nějaké to poučení se ujalo. Ale změní i tak dost podstatně - názory strukturálně patologických socialistických českých diváků.
No někomu to neřekne asi nic, jenom děs a strach. Dají si o pět piv navíc, a kilo bůčku.

Nadávky na doktory za svou vlastní hloupost jim doživotně zůstanou.
Snad další generace se vychová, ale horko těžko...  
Poškození českého národa je velké.

A nejsou příklady, nejsou Osobnosti a co je nejhorší, nejsou Vzory.
- !! Na venkově není ten pan řidicí učitel, pan farář, pan lékárník ani rodinný pan doktor. Nebo jiné postavy a vzory. A závist zvaná naše česká žije a infikuje.
To co vyřešily domácí sestavy těchto kvalitních lidí, teď řeší Soudy postsocialistických soudců.

Je to především:
Pozůstatek tragedie. Otevřená rána složitého vývoje českého národa. Deficit kvalitních lidí. Zdrhli do světa? Do Ameriky? Nejen to, byly systematicky hubeni ideologií...a zlem mezi sebou a parazitujícimi deprivanty.!! Z východu i doma.

Čtěte více.....zde .....a také....... tady.

Posttraumatická stresová porucha

Trauma resuscitace a stresová porucha obrázek ZZS v akci

Posttraumatická stresová porucha

Rozhodně se tématu nevyhýbejte, nikdy nevíte, kdy a jak do ní vlítnete taky, čeká na každém rohu - doslova. Co to s vámi udělá, čtěte v rozpravě autora. K článku použity odborné i vědecké závěry.
Tak jdeme na to.
Posttraumatická stresová porucha - rozklad a význam. Slovo po rozložení už napoví. Post = latinsky po. Trauma = zranění, úraz ! A dovodili jsme o čem to je.
Emergency - 1 nepředvídaná událost 2 případ nouze, naléhavá potřeba, naléhavost 3 náhlá příhoda

Lékaři začali pozorovat toto onemocnění nejprve u vojáků (1. a 2. světová válka) Tehdy to pojmenovali "bojová únava". Posttraumatická stresová porucha je stav dospělého člověka i dospívajícího i dítěte, kteří prožili traumatizující událost (bezprostřední ohrožení na životě, úraz a pod.)

Příznaky posttraumatické stresové poruchy

1. Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
2. Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
3. Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
4. intenzivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost
5. Veškeré symptomy trvají déle než jeden měsíc
6. Duševní porucha se promítá do pracovního, sociálního i rodinného života pacienta. Klesá zájem o koníčky a oblíbené činnosti a mohou se objevit poruchy sebehodnocení a emoční strnulost. 
   

Terapie:
V současnosti se k léčbě používá psychoterapie a farmakoterapie. Co se týče léků, podávají se hlavně antidepresiva SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a MAOI (inhibitor monoaminooxidázy). Ukázalo se, že podávání anxiolytik není tak úspěšné, přestože se také mohou v akutních případech používat. Jako první pomoc lze podat benzodiazepiny. Významnou roli v léčbě posttraumatického stresového syndromu hraje také placebo. Zajímavé bezesporu je, že podávání neúčinných látek je prakticky stejně úspěšné jako podávání běžně užívaných léků s guanfacinem či clonidinem.

Nejdůležitější je ovšem proces psychoterapie, neboť pacient se musí s nešťastnou událostí srovnat a začlenit se znovu do běžného života. Zde se poněkud liší přístup k dětem a přístup k dospělým. Děti totiž často trpí tím, že dospělí o jejich neštěstí nemluví, aby dítě snadněji zapomnělo. Potlačované emoce však způsobují napětí, se kterými se dítě musí v tomto případě vyrovnat samo. Vnitřně totiž chápe, že s ním rodiče, případně ostatní dospělí nechtějí o prožité události hovořit. Proto musí psychoterapeut dobře zanalyzovat situaci a zvolit správný postup léčby.

Psychoterapeutický přístup je založen na empatickém rozhovoru. U dětí se rozhovor skládá z těchto tří částí:
Otevírání – dítě prostřednictvím hry nebo kresby vyjádří podstatu traumatu; zvláště v předškolním a mladším školním věku jsou výtvarné projevy snadno čitelné, takříkajíc průhledné.
Trauma – postupně se přechází v rozhovor o události.
Uzavírání – představuje souhrn celé terapie, vyrovnání se s událostí; terapeut ujistí dítě o jeho bezpečí a o tom, že jeho pocity jsou pochopitelné a pouze přechodné.

Rozhovor s dospělými má poněkud odlišnou strukturu, přestože se opět dělí do tří fází:
Hodnocení současného stavu – se zaměřením na deprese, úzkost, znovuprožívání traumatu, úlekové reakce, apod.
Období před traumatem – s otázkami na eventuální psychické poruchy v rodině.
Diskuze o traumatu samotném.

Psychoterapeut by se měl snažit být empatický, klidný, příjemný. Občasnými a vhodně volenými otázkami se dostává k podrobnostem a rozebírá je společně s pacientem. V žádném případě nesmí vnucovat pacientovi své vlastní názory – naopak, pacient dojde k závěrům sám.
 Pacient by se neměl bránit emocím (vztek, bezmoc, pláč…), je vhodné jej podporovat v projevech citů, neboť zde je vynikající způsob zbavit se napětí a vnitřně si ujasnit svůj postoj k traumatu, případně později formulovat cíle do dalšího života.


#trauma #stres #placebo

Diagnostika patologií veřejných osobností v moderní medicíně. Profesní lékařská diagnostika a vysvětlení situačního konání psychopatologických jedinců na scéně

Foto ilustrační Helicoptera presidenta Spojených států Amerických

Mnoho veřejných osobností je vystaveno mediální pozornosti
tisku, televize atp. Běžný pacient a lidé kolem zkušeného lékaře nevnímají tu obrovskou znalostní medicínskou diagnostiku z důvodu své jednoduchosti, nevzdělanosti a prostoty svého života.

Mnohý lékař, zkušený, vzdělaný, se svojí aspexí, intuicí a profesní diagnostikou provede poznání choroby pohledem doslova ode dveří (neznalost publika nemocných a údiv), tím spíše, pokud je tento objekt známý, na veřejnosti projevuje abnormální, patologické manévry a vystavuje osobnostní i charakterovou nestabilitu, úkornost, ješitnost, resistenci názoru, nedostatek soudnosti a časté chybné závěry, které mohou poškodit jeho ovládané bližní.

Dostatek vysvětlení situačního konání psychopatologických jedinců na scéně vysvětlují i diagnostikují pozorní s názorem, a zkušení vzdělaní čeští lékaři. Soudím, že lékařova pozornost je velmi důležitá, často je konsiliární a vyžaduje tu potřebnou vnímavost k názorům lékaře, nebo vědce. Často jsme překvapeni, jakou nemoc nám lékaři najdou. Pokud máme na prevenci zájem i ten život si můžeme prodloužit.

Ten český doktor pracuje téměř gratis, za děkuji, někdy se spokojí i s nevděkem, nadávkou a hrozbou soudu o peníze, které nemá.

Zejména psychosomatická medicina vede k přiblížení patologické alterace (deprivace) a chorobných projevů lidí ve veřejných funkcích. Přečtěme si co publikoval na blogu tento skvělý člověk, zkušený a vzdělaný lékař po svém pozorování politické scény a jakými zkušenostmi (a úskalími) přitom prošel. Proto čtěme o tom co umí profesní diferenciální diagnostika možná někomu i oči otevře.

LÉKAŘ A rtg diagnostika

Cituji...

MUDr. Jan Hnízdil, Internista a rehabilitační lékař (*1958), autor či spoluautor publikací „Bolesti zad, mýty a realita.“, „Jak vyrobit pacienta.“, „Artróza v komplexním přístupu.“, „Jak léčit nemoc šílené medicíny.“, „Doping aneb zákulisí vrcholového sportu.“ a dalších. Věnuje se komplexní, psychosomatické medicíně. Působí v Centru komplexní péče v Dobřichovicích.

Psychopati v politice škodí zdraví
Korektní odborná diskuze, věnovaná posuzování osobnostní integrity, charakteru a vědomí si společenské odpovědnosti veřejných činitelů, je naprosto legitimní. O tom, že na ni budou psychopati reagovat psychopaticky, není třeba pochybovat.

Před třemi měsíci rozpoutal redaktor Adam B. Bartoš z www.prvnizpravy.cz mohutnou mediální kampaň. Obvinil mne v ní, že jsem chtěl s několika kolegy dostat prezidenta Klause do blázince a donutit ho tak, aby podepsal Lisabonskou smlouvu. Údajně jsme plánovali státní převrat a „dopustili se vlastizrady ve stádiu přípravy“. To vše na politickou objednávku. Od té doby se mne pořád někdo ptá, jak jsme to chtěli udělat. Rozhodl jsem se na nejčastější dotazy odpovědět. Podobný formát běžně používá BBC. Říká se mu „Questions + Answer“.

Můžete vysvětlit, jak jste chtěli dostat prezidenta Klause do blázince?

Opravdu věříte, že by v právním státě dokázala parta doktorů dostat do blázince prezidenta republiky? Kdyby to bylo možné, tak máme naprosto výjimečné schopnosti, nebo nežijeme v právním státě, nebo je na tom pan prezident hodně špatně.
Představu takového spiknutí si mohou vytvořit jenom lidé, kteří potřebují k životu nějakého vnějšího nepřítele. Přitom ale toho největšího nepřítele mají sami v sobě. Redaktor Bartoš píše o spiknutí, puči, státním převratu, komplotu, vlastizradě. O nic takového nešlo.

O co tedy šlo?

Chování pana prezidenta nás už delší dobu znepokojuje. S kolegy jsme si mailem psali, jestli snad netrpí nějakou osobnostní poruchou nebo nemocí. Radili jsme se, jak se zachovat, abychom se nedopustili porušení lékařského tajemství nebo etiky. Není naším pacientem a diagnostikovat ho na dálku by bylo neprofesionální. Mezi diskutujícími byli špičkový neurolog, dětský psychiatr a psycholog, specialista na psychopatologii, psychosomatik, psychoanalytik, internista.

Co Vám připadá na chování pana prezidenta neobvyklé?

Těch signálů je víc. Popírání zákonů: odmítání jmenovat soudního čekatele Langera nebo řada prohraných soudních sporů s předsedkyní nejvyššího soudu doktorkou Brožovou. Popírání reality: vášnivý boj s ochránci životního prostředí. Nemám přitom na mysli globální oteplování, to je sporné, ale názory, že člověk neškodí životnímu prostředí, živočišných druhů neubývá, ale naopak přibývá, globální krize je jenom chřipka, ekonomický růst může neomezeně pokračovat a s energetickými zdroji si nemusíme lámat hlavu. Popírání demokratických principů: Lisabonská smlouva. Nejde o její obsah, ale o procedurální stránku, trucovité obstrukce podpisu v situaci, kdy ji schválil senát, parlament a podepsala většina zemí EU. Odhodlání bránit stavbě Kaplického knihovny vlastním tělem nebo historky o tom, jak ve čtyřech letech, při Pražském povstání, stavěl barikádu, není potřeba komentovat. Pan prezident je jiný, myslí jinak. O svojí pravdě je přitom hluboce přesvědčený. Diví se, že se mu někdo diví.

Jakou jste stanovili prezidentu Klausovi diagnózu?

Žádnou. Problém je složitější. Každý člověk rozumí tomu, že politik může mít porouchaný kyčel, trpět nějakou tělesnou chorobou. Vůbec se ale neuvažuje o tom, že může mít také porouchanou osobnost nebo charakter. Zajímavou studii o tom zveřejnili psychiatr Robert Hare a psycholog Paul Babiak. Zjistili, že mezi vysokými manažery a politiky je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů, než mezi vězni ve federálních věznicích USA. A to nebyli u nás. Ti lidé mají podobný osobnostní profil jako zloději nebo vrazi. Dají se ale jen těžko odhalit. Jsou inteligentní, schopní, jazykově vybavení, dokonale oblečení. Na druhou stranu egocentričtí, arogantní, bezohlední a bezcitní. Hare s Babiakem jim říkají „hadi v oblecích“.

Jak s tím souvisí pan prezident?

Současný společenský systém, založený na individualismu a neomezeném růstu, takový typ osobností přitahuje. Oni tento systém dál potvrzují a rozvíjejí. A právě to dělá pan prezident. Když ho posloucháte, všechno stojí na jedinci, straně a ruce trhu. Takoví lidé mají ideální předpoklady dosahovat krátkodobých úspěchů. Dlouhodobě je ale jejich působení na mezilidské vztahy, fungování firem i atmosféru ve společnosti zničující. Každý úspěšný manažer musí být sebejistý, třeba i trochu narcisní. Pokud je ale zdravou osobností, v kritických chvílích upřednostní zájem firmy. Narcisní psychopat, než by ustoupil ze svých názorů, raději firmu zničí. Všimněte si, jak pan prezident potopil vlastní stranu, nebo jak přispěl k pádu vlády v době předsednictví EU.

Není určitě jediný, kde se tak chová.

Před časem se psalo o finančníkovi Bernardu Madoffovi. Od lidí si půjčoval peníze, sliboval vysoké úroky a ty splácel dalším půjčováním od jiných lidí tak dlouho, až „letadlo“ spadlo. Zasekl sekyru 65 miliard dolarů a dostal za to 150 let vězení. Když pan Paroubek před volbami sliboval, že udrží výši platů a sociální výhody, přitom sníží nezaměstnanost a státní dluh, dělal totéž. Stejně patologické bylo prosazování olympiády v Praze primátorem Bémem, lyžování na Hradčanském náměstí, dvě miliardy na liberecký šampionát nebo boj proti zdravotnickým poplatkům v podání hejtmana Ratha. To jsou nebezpečné projekty a nebezpečné chování. Nemám pro ně jiné vysvětlení než medicínské. Potvrzuje to ostatně čerstvý případ mladoboleslavského soudce Nagye. Podle policie přijímal úplatky, zneužíval pravomoci veřejného činitele a podváděl. Státní zástupce ale jeho stíhání přerušil. Z posudků vyplynulo, že ještě v době, kdy nosil talár, duševně onemocněl. „Porucha osobnosti u obviněného nastala již před spácháním projednávané trestné činnosti. Do významné formy se rozvinula v letech 2004-2005. V posledních třech letech svého působení u soudu vydal v průměru 180 rozsudků ročně.“, sdělila mluvčí mladoboleslavského soudu. Kolika lidem mohl těmi rozsudky zničit život, už nikdo nezjistí.

Dá se tomu nějak předejít?

Pokud psychopat ovládne vedoucí pozici, je prakticky nemožné jej z ní odstranit. Hare s Babiakem proto doporučují, aby uchazeči o vedoucí místa byli, kromě testování odborných znalostí, podrobováni i psychotestům. Hodnotí se při nich struktura osobnosti, zvládání emocí, schopnost týmové spolupráce a vědomí společenské zodpovědnosti. Kromě vstupního testu se ale na hodnocení následně podílejí také jejich podřízení. Říká se to mu „Business- Scan“. V analogii státu tedy občané hodnotí chování a činy svých politiků. Ovšem nejen při volbách. Podle mého názoru je v podstatě jedno, které z demokratických stran dá občan u voleb svůj hlas, nebo jestli vůbec někoho volí. Mnohem důležitější je, jak se o dění kolem sebe zajímá v každodenním životě: klade neustálé dotazy, jestli je nutné, aby se kácely stromy kvůli stavbě supermarketu, jestli je lyžování na Hradčanském náměstí dobrý nápad… Takovému modelu, kdy je politik podroben každodenní kontrole občanů, se říká občanská společnost. Mnozí naši politici a pan Klaus se jí bojí jako čert kříže. Touží po tom, aby se jim lidé odevzdali a oni s nimi mohli manipulovat. Bohužel se jim to daří.

Ladislav Jakl o Vás říká, že jste jedním z nejzavilejších klausofobů.

Chování prezidenta Klause mě řadu let hodně iritovalo. Marně jsem řešil otázku, co s tím. Pak jsem úplně změnil úhel pohledu. Začal jsem analyzovat chování vlastní. Uvědomil jsem si, že na jeho provokace reaguji emocionálně, osobně. Na jeho negace odpovídám vlastní negací. Hraji jeho hru. Reaguji na to, co říká, a přitom bych měl ignorovat to, co dělá: vyvolává konflikty. Právě o to mu jde: vzbuzovat v lidech negativní emoce a jejich prostřednictvím vládnut. Je to prezident negativních emocí. Nemyslím, že bych se bál osoby pana Klause. Z pozice prezidenta má ale obrovský vliv na společenskou atmosféru u nás a věrohodnost České republiky navenek. Nemám fobii z něj, ale z toho co hlásá a dělá.

Co Vy byste naopak řekl o Ladislavu Jaklovi?

Pan profesor Halík ve svém prohlášení napsal: „Pan prezident Havel měl po svém boku Karla Schwarzenberga, Pavla Tigrida, Ivana Medka. Václav Klaus si do sídla českých králů pozval pány Jakla a Hájka. Máloco dokumentuje tak zřetelně změny na Hradě“. S tím souhlasím. Pan prezident nesnese po svém boku nikoho, kdo by ho převyšoval a ohrožoval. Taky tam nikdo takový není. Dovedete si představit, že by vedle pana Klause byl Ivan Medek? A hlavně: prezident Klaus přece nestojí o to, aby mu někdo radil. On všechno ví.

Režisér Jiří Svoboda si myslí, že jste porušili lékařskou etiku. Dokonce podal podnět lékařské komoře.

Pana režiséra scénář „Spiknutí lékařů proti prezidentovi“ hodně zaujal. Hned podle něj začal „točit“. V jedné scéně opravdu píše stížnost lékařské komoře a Evropské psychiatrické asociaci. Z komory mu obratem odpověděli, že nemají o žádném spiknutí informace, porušení etiky jsme se nedopustili a dál se tím nebudou zabývat. Několikrát jsem pana režiséra prosil, aby stanovisko komory zveřejnil. Odepsal mi, že má moc práce. Asi točí nějaký zajímavější scénář.

Jednali jste na politickou objednávku? Jste členem nějaké politické strany nebo skupiny?

Členem politické strany jsem byl jako student a krátce jako asistent na FTVS. Byla to KSČ. Dodnes se za to stydím. Nechci chybu opakovat. Politikem je pro mne člověk, kterému není lhostejné dění ve společnosti, je ochoten pracovat v její prospěch. Na to nemusím být ve straně. Ten, kdo uchvátí stranickou nebo vládní funkci, aby potom ukájel ego a staral se o svoje kšefty, je karikaturou politika.

Jedním z diskutujících byl doktor Stránský. Ten politické ambice má. Dokonce je kandidátem VV na místo ministra zdravotnictví.

Doktora Stránského vůbec neznám. Sešel jsem se s ním jen jednou v životě, letos v dubnu. Informoval mne, že na redaktora Bartoše podal trestní oznámení a několik civilních žalob pro zneužití soukromé korespondence a pro pomluvu. Do té doby jsme spolu komunikovali jen telefonem a mailem. Loni na podzim ho zaujala myšlenka odborné debaty a tak se jí zúčastnil.

Jak jste chtěli Václava Klause nechat vyšetřit?

Zvažovali jsme několik možností. Nejprve jsme diskutovali podání návrhu soudu na částečné zbavení právní způsobilosti. To je naprosto legitimní a legální postup. Soudu je adresován návrh a ten, pokud jej shledá důvodným, ustaví nezávislou komisi expertů, která provede vyšetření. Teprve potom se jedná o případné léčbě nebo hospitalizaci. Návrh většinou diskutujících neprošel. Pak jsme zvažovali zaslání dopisu přímo prezidentu Klausovi, nakonec jsme chtěli požádat o radu odborné lékařské společnosti. Všechny varianty jsme postupně zavrhli. Byli jsme naprosto bezradní. V říjnu loňského roku jsme se shodli, že to nemá cenu. Pár týdnů jsme si v uzavřeném kruhu lékařů dopisovali a pak přestali. To je všechno. Nic jsme neuskutečnili, nic nezveřejnili. Pár dní poté mi ale přišel z adresy jakl@volny.cz. mail, ve kterém stálo: „Samozvaný pane, bavíte se dobře? Nebojte, máme Váš zastydlý aktivizmus plně pod kontrolou. Zdraví L. J.“. Ze stejné adresy mi už loni v květnu, bez jakéhokoliv komentáře, přišel mail s textem přednášky poradce prezidenta Petra Hájka o tom, že nepochází z opice.

Takovou emailovou adresu si ale může založit kdokoliv. To vůbec nemusel být kancléř Jakl.

Já v tu chvíli pochybnosti neměl. A dostal jsem strach. Pacientům v ordinaci radím, že když mají nějakou starost, je potřeba se o ni podělit. Podle přísloví „sdělená starost, poloviční starost“. Řekl jsem si „sdělený strach, poloviční strach“ a napsal článek do lidovek. Jmenoval se „Listopad zastydlého aktivisty“ a vyšel 16. 11. 2009. Moc se mi ulevilo. Ale jen na čtyři dny. Dvacátého listopadu otiskly lidovky článek pana Jakla „Hnízdo zášti a lži“. Obvinil mne v něm, že „jsem si tento mail zfalšoval sám, abych získal záminku dostat své zrůdnosti do novin“. To byl šok. Představte si, že Vás kancléř prezidenta obviní, že jste si na jeho jméno založil emailovou adresu a vyhrožujete z ní známým lidem. To je ohrožení státní bezpečnosti, zásah do osobnostních práv, poškození dobrého jména a pověsti. Jeden trestný čin za druhým. V duchu jsem se loučil s rodinou a čekal, kdy k nám vlítne komando v kuklách, zabaví počítač a eskortuje mne na Ruzyň. Nic takového se nestalo.

Vyjasnilo se to nějak s autorstvím mailu?

Spíš zamotalo. Postupně se mi totiž začali ozývat lidé, které potkalo něco podobného.Doktor Stránský do lidovek napsal, že i jemu pan Jakl z té adresy opakovaně posílal maily. Profesor Tomáš Halík učinil prohlášení, že krátce před volbou prezidenta rozesílal soukromý mail biskupům, ve kterém je varoval, aby podporu panu Klausovi nevyměnili za slib církevních restitucí. Najednou mu do té korespondence vlítnul někdo z adresy jakl@volny.cz a začal jej urážet. Už jsem v tom nebyl sám. Pan Jakl nečekaně obrátil. Při představení knihy „Rocker na Hradě“ se ho někdo ptal, jestli je pravda, že má dvojníka. Odpověděl: „Ano, existuje podvodník, který píše některým lidem z adresy jakl@volny.cz a současně mně z různých adres, kde se vydává za jiné lidi, např. Tomáše Halíka“. To je hodně neobvyklé. Žijeme ale ve svobodné zemi, tak proč by kancléř nemohl mít dvojníka. Jak dlouho o něm pan Jakl asi ví, vždyť profesor Halík dostal z té adresy mail už před dvěma lety? Zjistil to snad, až když loni v listopadu vyšel můj článek v lidovkách? Jak se na aktivity dvojníka dívají útvary na ochranu ústavních činitelů, tajné služby? Příliš mnoho záhad. Řekl jsem si, že zahrávat si s dvojníky nemám zapotřebí. Chtěl jsem se na to vykašlat a mít klid. Vydrželo to tři měsíce.

Co se dělo dál?

Letos v únoru se naší soukromé korespondence nějak zmocnil redaktor Bartoš a vykonstruoval z ní útok proti hlavě státu. Podal na nás trestní oznámení pro vlastizradu a obvinil z komplotu organizovaného „lidmi z nejbližšího okruhu Václava Havla“. To mne pobavilo. Panu Havlovi jsem byl nejblíže před pár lety v Divadle Na zábradlí. Seděl čtyři řady přede mnou.

Poslední měsíce musely být dost náročné. Co Vás nejvíc povzbudilo?

Když mne pan Jakl obvinil z falšování jeho emailové adresy, veřejně se mne zastal profesor Tomáš Halík. Když vyšel ostudný článek redaktora Bartoše v Reflexu, dostal jsem povzbudivou sms od herce Jaroslava Duška. Když se za Vás postaví náčelník katolíků a náčelník Toltéků, tak se není čeho bát.

Redaktor Bartoš z vás udělal vyvrhele a vlastizrádce. Stálo vám to za to?

To, že se pan Bartoš svévolně probírá v soukromé korespondenci mezi lékaři, roznáší ji v médiích a ta ji zveřejňují, považuji za mimořádně odpudivé. Přiznávám, že je neobvyklé, když si skupina politicky neorganizovaných lékařů vyměňuje názory na chování prezidenta republiky. Máme k tomu vážné důvody. Politici mají velký vliv a měli by mít i velkou odpovědnost. Korektní odborná diskuze, věnovaná jejich osobnostní integritě, charakteru a vědomí si společenské odpovědnosti, je naprosto legitimní.

Psychopati v politice totiž vytvářejí společenskou atmosféru, která ohrožuje zdraví občanů. Profesorka Luisa Corradová z ekonomické fakulty Cambridgeské univerzity prováděla před dvěma lety zajímavý průzkum. Zjišťovala, v kterých zemích EU jsou lidé nejšťastnější a tedy nejzdravější. Očekávalo se, že nejlépe na tom budou lidé v prosperujících ekonomikách slunné jižní Evropy. Překvapivě zvítězili Dánové, před Finy a Švédy. Ukázalo se, že mnohem důležitější než růst HDP je důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Právě to u nás chybí.

V nemocné společnosti nemohou žít zdraví lidé. Psychopati v jejím čele jsou ale příznakem celkové choroby společenského systému, selháním samočisticích demokratických mechanizmů. Pouhé odstranění psychopatů při volbách nestačí. Přehnaný optimizmus z výsledků těch nedávných není na místě. Psychopaty, kteří museli vyklidit pozice, obratem nahradí jiní. Aby se systém uzdravil, je potřeba posílit imunitu - budovat občanskou společnost.

Autor MUDr. Jan Hnízdil,  Literatura a zdroje informací:

Snakes In Suits. When Psychopaths Go To Work., Babiak P., Hare R. D., HarperCollins Publ., 2008
Mapping Happiness across Europe - and why trust is so important for a nation´s wellbeing., Corrado Luisa, Royal Economic Society Conference, University of Warwick, 2007
Nenechte sebou manipulovat., Nazare Aga I., Portál, 2010
Brainwashing, Taylorová., K., NLN, 2006
Citoví upíři., Bernstein A. J., Nakl. Motto, 2008
Vzpoura deprivantů., Koukolík F., Drtilová J., Galén, 2006
Psychiatrie., Hoschl C., Libiger J., Švestka J., Tigis, 2004
Bod obratu., Capra F., DharmaGaia, 2002
Co mne výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství., Sutherlandová A., Nakl. Štrob, Širc a Slovák, 2008

Analogie nemoci jejich příčiny kontra farmakoterapie. Psychosomatická medicina a globální pacient.

Fotografie z Chile Patagonie

Někdy se povede na internetu i lékařům dobrý článek, jednoduchý srozumitelný 
a poučný. My zkušení terapeuti lidských nemocí a bolestí co se občas zamyslíme, víme své. A dobrá rada nad zlato. Obvykle si píšu a zpracovávám vlastní poznatky a výplody rozumu, tady je ale nepochybně řečeno vše tak dobře, že poznatky lékaře rád převezmu s laskavým předpokládaným svolením do své stránky webu Medicina. Snad to někomu i pomůže nebo aspoň lidově řečeno - nakopne!
Cituji úvodem: Ekonomická krize nemá ekonomické řešení. Je to krize chování. Globální pacient má šanci se uzdravit jedině tehdy, pokud její informační hodnotu pochopí a svoje myšlení i chování většinově změní.
„Pane doktore, bolí mne hlava, záda, u srdce a jsem strašně vyčerpaná. Může za to borrelióza. Doktoři mi předepsali spoustu léků a mně je pořád zle. Vůbec nevím, čím to je.“, spustila paní Hana, hned jak vešla do ordinace. Když jsem se pak zajímal o to, jak žije, ukázalo se, že je tomu právě naopak. Borrelióza není příčinou problémů, ale důsledkem toho, kolik má starostí. Ty ji vyčerpávají, ty podlamují její imunitu. Nemoc je informací o tom, že životní problémy nezvládá. Tělo to dělá za ni. Bolestí hlavy hlásí, že ji má plnou starostí, bolestí zad, že si naložila víc, než unese, bolestí srdce, že jí na něm něco leží. Nemoc tedy není voláním po léku, jak se nás snaží přesvědčit farmaceutické firmy. Jejich užíváním, aniž bychom odhalili příčinu obtíží, jen zastíráme příznaky. Léky pacientovi dovolí ještě nějaký čas pokračovat ve stresujícím způsobu života, než se úplně zhroutí. Jak člověk žije, tak také stůně.
Pokud svoje chování nezmění, nemá šanci se uzdravit. Naprostá většina pacientů o to nestojí. Raději natáhnou ruku po dalších lécích.
Naše zdravotnictví má už řadu let obrovské problémy, postihla ho krize. Co ji způsobilo? Ministři tvrdí, že je moderní medicína dokonalá, všechny léky jsou účinné, účelné a přesně indikované. Krize je podle nich způsobená tím, že je medicína moc drahá a chybějí na ni peníze. Jakmile se přidají, bude zase dobře. Nebude. Nedostatek peněz totiž není příčinou zdravotnické krize, nýbrž důsledkem toho, jak se medicína v praxi provádí. V honbě za objektivními nálezy a za zběsilého předepisování léků proti čemukoliv se úplně vytratil informační význam nemoci. Celý systém je postavený na léčení chorob, nikoliv na uzdravování lidí. Výsledkem je obrovská spousta zbytečných vyšetření, léků a pacientů. Naprostá většina z nich by se přitom mohla uzdravit sama. Stačí „jen“ porozumět varovným signálům, najít chybu v chování a pracovat na jejím odstranění. Žádné finanční injekce nepomohou. Pokud se nezmění způsob medicíny, nemá krize zdravotnictví řešení. Naprostá většina institucí medicínsko-farmaceutického komplexu o to nestojí. Raději natáhnou ruce po dalších penězích.
Teď na nás dolehla ekonomická krize. Co ji způsobilo? Politici tvrdí, že je tržní ekonomika dokonalá a další investice do ní jsou nezbytně nutné. Krize je podle nich způsobená nedostatkem peněz. Jakmile se do systému přidají, trh se oživí a bude prý zase dobře. Nebude. Jestliže je nemoc informací o pacientově chybném způsobu života, jeho ztělesněním - somatizací, je ekonomická krize informací o chybném chování většinové společnosti, jeho zhmotněním - globalizací. Šrotovné nebo finanční injekce nemocným automobilkám a bankám, vedené snahou udržet iluzi neomezeného růstu na omezeném prostoru, jsou jen prodlužováním utrpení. Ekonomická krize nemá ekonomické řešení. Je to krize chování. Globální pacient má šanci se uzdravit jedině tehdy, pokud její informační hodnotu pochopí a svoje myšlení i chování většinově změní. V opačném případě bude finančními injekcemi jen zastírat varovné příznaky. Až do úplného zhroucení.
Před týdnem jsem v Šáreckém údolí venčil psa. Seděl jsem na lavičce a četl si noviny. Najednou ke mně přistoupila neznámá, asi padesátiletá žena. Čekal jsem, že bude chtít peníze.

 Sklonila se ke mně a sevřeným hlasem pověděla: „Promiňte, prožívám strašnou krizi, nemohl byste mne na chvíli obejmout.“. Asi tři minuty jsem ji k sobě mlčky tiskl. „Děkuji. Moc mi to pomohlo.“, zašeptala potom a odešla. Napadlo mne, jestli to všechno spolu nějak nesouvisí, jestli to není návod k léčení nemocí a krizí, jestli to není jediná šance, jak přežít.


 MUDr. Jan Hnízdil