Prostatický specifický antigen a diagnostika onemocnění. Stanovení PSA, který má nízkou senzitivitu, vysokou biologickou variabilitu a případné potvrzení přítomnosti karcinomu vyžaduje invazivní vyšetření v podobě biopsie prostaty.

Prostata

 Použití prostatického specifického antigenu (PSA) v diagnostice a propracovaný postup biopsie prostaty pod ultrazvukovou kontrolou.

Dosavadní metody vyhledávání nemocných s rizikem vzniku karcinomu prostaty se soustředily na takzvanou včasnou detekci. Přes veškerou snahu vyhledat onemocnění v léčitelném stadiu se u mnoha nemocných v době diagnózy zjistí lokálně pokročilý nebo metastazující karcinom, jenž navzdory veškeré použité léčbě ohrožuje zdraví a život nemocného. Obecný nárůst výskytu karcinomu prostaty vedl ke snaze zintenzivnit detekci screeningem, tzn. cíleně a plošně vyšetřit rizikovou část populace podle definovaných kritérií.

Důležité je, že neexistuje jednoduché vyšetření, které by přesně odlišilo zdravého muže a muže postiženého karcinomem. Zatím nejpřesnějším prostředkem je stanovení PSA, který má ale nízkou senzitivitu, vysokou biologickou variabilitu a případné potvrzení přítomnosti karcinomu vyžaduje invazivní vyšetření v podobě biopsie prostaty.

Prostatický specifický antigen

Prostatický specifický antigen byl izolován z prostatické tkáně poprvé Wangem a spol. roku 1979. Již v r. 1971 Hara popsal seminoprotein ve spermatu, když se snažil objevit marker využitelný v soudním lékařství k identifikaci pachatelů znásilnění. Později se ukázalo, že se jedná o identickou látku s PSA. Strukturálně se jedná o glykoprotein patřící do rodiny humánních kalikreinů (humánní kalikrein-3, hK3). Dále jsou známy humánní kalikrein-1 a 2 (hK-1, hK-2). Oba vykazují strukturální homologii s PSA (hK-3) a částečnou zkříženou imunoreaktivitu, která je ovšem při laboratorním stanovení zanedbatelná.
PSA je secernován epiteliálními buňkami acinů a duktů prostaty a uvolňován do lumen žlázek. Je součástí spermatu, kde má funkci serinové proteázy. Jeho koncentrace je zde velmi vysoká (0,2–0,5 mg/ml). Je zodpovědný za zkapalnění spermatu a tím lepší pohyblivost spermií. Tvorba PSA je androgenně dependentní a omezená na prostatickou tkáň, i když nízké koncentrace byly nalezeny v tkáni benigních i maligních nádorů prsu, nadledviny, ledviny, dále v endometriu a mateřském mléce. Asi u 10 % žen lze prokázat sérovou hladinu do 0,1 ng/ml. Za fyziologických podmínek se do cirkulace uvolňuje pouze nepatrné množství PSA. V séru vytváří komplexy s alfa-2-makroglobulínem (alfa-2-M)a alfa-1-antichymotrypsinem (ACT). PSA vázané na alfa-2-M nelze vzhledem k překrytí jeho imunoreaktivních determinantů dostupnými metodami stanovit. Komplex PSA s ACT tvoří cca 50–90 % imunoreaktivního PSA. Zbylých10–50 % tvoří PSA ve volné, nevázané formě, se o základní parametr stanovitelný laboratoří.
Kromě vývoje technologie vyhodnocení PSA od metod citlivých od hladiny nad 500 ng/ml až po dnešní ultrasenzitivní testy s citlivostí na 0,001 ng/ml se vyvíjel i pohled na praktické použití PSA. Postupné zvyšování citlivosti testu vedlo k mnohem přesnější diagnostice nemocných s karcinomem prostaty. Zároveň byly prokázány zvýšené hladiny i u jiných onemocnění prostaty (zánět, nezhoubné zvětšení prostaty).
PSA je tedy orgánově specifický markerem, není ovšem specifický pro karcinom.
Zdrojem zvýšených sérových hodnot PSA je narušení a zvýšená prostupnost bazální membrány oddělující epiteliální buňky od lumen kapilár, není to tedy zvýšená produkce maligní buňkou karcinomu prostaty.
Byla stanovena nutnost dodržování určitých pravidel odběru (odstup od biopsie,transuretrální resekce apod.), potřeba individualizovaného hodnocení výsledků. Ukázalo se,že existují významné rozdíly v hodnocení díky biologické variabilitě ukazatele, různým hraničním hodnotám, způsobům analýzy, kalibraci v jednotlivých laboratořích a dvěma existujícím standardům (původní kalibrace Hybritech a novější standard WHO odvozený od kalibrace Beckman Coulter.
Vše uvedené spolu s nízkou specificitou nízkých hladin PSA vedlo původně k zavržení jeho použití jako markeru pro karcinom prostaty. Až následné klinické studie potvrdily pevné místo PSA nejenom v primární diagnostice, ale i při sledování onemocnění.

Významné pro stanovení strategie diagnostiky karcinomu prostaty bylo, že i samotná zvýšená hladina PSA je indikací biopsie. Do té doby nebylo možné indikovat biopsii nezávisle na hladině PSA při negativním vyšetření per rectum. Další rozbor souboru navíc ukázal, že 20 % nemocných s negativním rektálním vyšetřením a zvýšeným PSA má ve vzorcích z kvadrantové biopsie pozitivní nález a většina z nich má lokalizované onemocnění. Tento přelomový poznatek pak vedl k zavedení systematické biopsie, která se využívá dodnes. Přes výše uvedená omezení, je hladina sérového prostatického specifického antigenu (PSA) zatím nejvíce používanou metodou diagnostiky karcinomu prostaty a považuje se za nejlepší dostupný nádorový marker. Hranice PSA pro indikaci biopsie prostaty se v současnosti pohybuje mezi 2–4 ng/ml, což vede k 70–80% negativitě biopsií díky tomu, že PSA není specifické pro nádorovou tkáň. Při laboratorně stanovené hraniční hodnotě 4 ng/ml je nutné brát v úvahu, že až 20 % pacientů s karcinomem prostaty má hodnotu PSA nižší a dokonce 5 % pacientů má PSA nižší než 2 ng/ml. Platí, že jakákoliv hodnota PSA nevylučuje přítomnost karcinomu prostaty.

Druhým problémem je nízká specifita PSA při hodnotách 4–10 ng/ml. Snaha o zlepšení senzitivity a specificity vedla k použití různých odvozených ukazatelů vycházejících z PSA. Senzitivitu vyšetření
lze zvýšit např. pomocí tzv. věkově specifického PSA (snížením hraniční hodnoty u mladých mužů) nebo pomocí dynamických ukazatelů (PSA velocity, PSA doubling time), hodnotících vývoj hodnot PSA v čase. Zlepšení specificity je možné použitím věkově specifického PSA (zvýšením hraniční hodnoty u starších mužů), dále vztažením hodnot PSA k objemu prostaty (PSA denzita) a hodnocením podílu volného PSA(fP-SA) na celkovém PSA (tPSA). Nejširšího uplatnění dosáhlo hodnocení dynamických parametrů a právě hodnocení podílu fPSA.
 Bylo prokázáno,že pacienti s podílem fPSA nad 20–25 % mají nižší riziko nálezu karcinomu prostaty při biopsii.
Žádný z těchto parametrů ale neumožnil překonat základní nedostatek, nemožnost přesného odlišení nádoru od benigních nálezů zejména při nízkých hladinách markeru.

Patologicky zvýšená produkce PSA je charakteristickým znakem maligních prostatických tkání a imunohistochemicky je jeho přítomnost pozorována především v dobře diferenciovaných nádorech. Zvýšená produkce PSA je však i u nemaligních onemocnění prostaty, především u benigních hyperplazií.
Vzhledem k této skutečnosti napomáhají hladiny PSA jenom částečné k diagnostice karcinomu prostaty.Na druhé straně výrazně zvýšené hladiny PSA jsou u pacientů s kostními metastázami důkazem jejich prostatického původu.
Výše hladiny PSA přímo koreluje s množstvím nádorové hmoty. Hlavní důraz určování hladin PSA spočívá v systematickém sledování pacientů v průběhu léčby a v remisi onemocnění. Změny hladiny PSA jsou citlivým ukazatelem odpovědi maligních prostatických tkání na aktinoterapii,chemoterapii a hormonální léčbu.
Dá se říci ,že vyšetření PSA má vysokou senzitivitu i specifitu. Nemocní s maligními nádory mají i bez projevů generalizace normální hodnoty jen zcela vyjímečně (do 5%),v 20% mají hodnoty hraniční a v plných 75% mají hodnoty patologické.Nemocní s karcinomem prostaty s projevy generalizace mají v plných 97% patologické hodnoty a pouze ojediněle ve 3% má hodnoty hraniční.
Vyšetření PSA se doporučuje jako doplňující vyšetření při scintigrafii kostí u indikované skupiny pacientů.Toto doplnění umožní ve sporných případech lépe vyhodnotit scintigrafický nález,protože vysoké hladiny PSA při přítomnosti kostních metastáz jsou dokladem,že metastázy jsou prostatického původu.Tak lze odhalit zejména klinický němý karcinom prostaty jako zdroj nádorové generalizace.
-
Referenční hodnoty:
muži 20 - 49 let
muži 50 - 59 let
muži 60 - 69 let
muži > 70 let
hraniční hodnoty pro provedení free PSA
0 – 2,5 ng/ml
0 – 3,5 ng/ml
0 – 4,5 ng/ml
0 - 6,5 ng/ml
2,5 - 10 ng/ml
Zvýšené hodnoty: pro diferenciaci benigní hyperplázie prostaty a maligního onemocnění je vhodné provést vyšetření FPSA a stanovit poměr FPSA/PSA (viz FPSA)
Jednodušší cestou k odlišení benigní hyperplasie nebo zánětu prostaty od karcinomu je využití skutečnosti, že při maligním procesu klesá podíl volného PSA (tj.PSA nenavázaného na bílkovinu):
pod 25% tzv. "šedá zóna" většinou benigní hyperplasie, ale méně často i tumor pod 15% můžeme usuzovat na karcinom prostaty

Ze statistik je známo, že kolem 40 % pacientů s klinicky potvrzeným karcinomem prostaty má normální PSA (tj. u mužů do 60 let do 3,5 μg/l, nad 60 let do 6 μg/l).
Celkový PSA není dostatečně citlivý a specifický pro včasnou detekci karcinomu prostaty a proto v intervalu od 2 do 20 μg/l se doporučuje diagnózu upřesnit stanovením volného antigenu (fPSA).
Jedním z prvních pracovišť v ČR, které začalo vyšetřovat fPSA byla FN Plzeň ( prof. Topolčan). Jimi zavedené vyšetřovací schema vypadá takto:

fPSA se stanovuje:
u všech pacientů do 50 let s výsledkem PSA 2 - 20 μg/l
u všech pacientů nad 50let s výsledkem PSA 4 - 20 μg/l
je-li fPSA 15 - 25 % je doporučeno obě vyšetření za 2 měsíce opakovat
je-li fPSA pod 15 % je indikovaná biopsie.

Důležité je také sledovat dlouhodobou dynamiku hodnot PSA. Je-li nárůst koncentrace PSA za rok přes 0,75 μg/l existuje vysoké podezření na karcinom.

V České republice se doporučuje vyšetřovat PSA u mužů starších 50 let 1x ročně, od 60 let 1x za 0,5 roku.
Předpověď rizika pro karcinom prostaty na základě zjištěné hodnoty PSA dle údajů EAU:

PSA (ng/ml).............PPV (positive predictiv value)
0 - 1 ......................2,8-5%
1 - 2,5 ....................10,5-14%
2,5 - 4 ....................22-30%
4 - 10 .....................41%
nad 10 .....................69%

Pokud jste dočetli až sem, přečtěte si také článek tady:   Léčebná strategie rakoviny prostaty.

C- reaktivní protein (CRP)

C-reaktivní protein je bílkovina

C-reaktivní protein (CRP) byl prokázán v roce 1930 na Rockefellerově univerzitě v USA v plazmě nemocných pneumokokovou pneumonií, jako protein reagující s C-polysacharidem buněčné stěny pneumokokových buněk. Časná fáze systémové zánětlivé reakce byla později nazvána „odpovědí akutní fáze“, i když zvýšené koncentrace CRP jsou prokazovány nejen při akutních, ale i chronických zánětech a u řady dalších onemocnění. K rozvoji odpovědi akutní fáze vedou nejčastěji infekce, úrazy, operace, popáleniny, infarkty, imunologicky i neimunologicky podmíněné zánětlivé procesy a pokročilá nádorová onemocnění.

CRP je dominujícím proteinem akutní fáze a jeho koncentrace se může za patologických stavů zýšit až
1000x. U bakteriálních infekcí dosahuje hodnot 100-300 mg/l a více, na rozdíl od virových, mykobakteriálních a parazitárních infekcí, kdy dochází jen k mírnému vzestupu CRP (20-50 mg/l). Vzestup CRP je velmi rychlý, během 6-10 h, maxima dosahuje za 24-48 h, a k normálním hodnotám se vrací během
asi 4 dnů. U zdravých jedinců je sérová koncentrace CRP obvykle niž-
ší než 1 mg/l (90% má CRP pod 3 mg/l). Obecně používaná hranice normálních hodnot CRP je 5 mg/l.
Užitečné je průběžné sledování koncentrace CRP během léčby. Úspěšná terapie antibiotiky se projeví
rychlým poklesem, při neúspěšné léčbě zvýšené koncentrace CRP přetrvávají.
Skutečný „come-back“ zažívá CRP v současnosti, zejména se zjištěním,že hodnoty nad 2-3 mg/l lze poklá-
dat za prediktivní ukazatele pozdější koronární příhody u nemocných anginou pectoris, a dokonce toto ohrožení bylo prokázáno i na velkých souborech zdravých jedinců.
  Zvýšení koncentrace CRP může svědčit pro přítomnost zánětu v koronárních tepnách (např. u vulnerabilního ateromového plátu) a zvyšuje riziko koronární příhody.

Spolu s vyšším cholesterolem a dalšími rizikovými faktory je jedním ze základních ukazatelů rizika komplikace aterosklerózy . Protože se pro tyto účely pohybujeme v hodnotách CRP pod hranicí normálních hodnot, je nezbytné použít soupravy na vysoce citlivé (ultrasenzitivní) stanovení CRP, v rozsahu hodnot 0,1-20 mg/l. Zánět hraje důležitou roli při aterotrombóze a zjišťování markeru zánětu, jako je vysoce citlivé (highsensitivity) CRP(HSCRP), nás může informovat o riziku ruptury ateromového plátu. V praxi se často používá rozdělení hodnot CRP na tercily: < 4 mg/l nízké riziko, 4-9 mg/l střední riziko a >9 mg/l vysoké riziko.
Běžně používané soupravy na stanovení CRP mají detekční limit od 3 mg/l do 8 mg/l a rozsah měření do 250 mg/l. Tyto klasické soupravy nejsou použitelné pro predikci rizika kardiovaskulárními onemocněními. Kromě turbidimetrických a nefelometrických měření se používají i metody latexové nebo luminometrické.-
Měření koncentrační hladiny CRP tedy C-reaktivního proteinu pomáhá při rozlišení bakteriální a virové infekce. Běžná koncentrace CRP v séru zdravých jedinců je nízká (0-7 mg/l). Při bakteriální infekci se výrazně zvýší během 6-12 hodin. Ve většině případů platí, že zvýšené koncentrace CRP jsou typické pro bakteriální onemocnění, na rozdíl od virového, kdy koncentrace CRP zůstává v normálním rozmezí. Při úspěšné léčbě antibiotiky dochází k rychlému poklesu, při neúspěšné léčbě zvýšení přetrvává.

C-reaktivní protein (CRP) patří mezi reaktanty akutní fáze s rychlou odpovědí. Je produkován játry, jeho plazmatická koncentrace se zvyšuje již 6 hodin po vypuknutí zánětlivého procesu nebo jiném náhlém poškození tkání, maxima dosahuje za 24 - 48 hodin.
-
Sezonní respirační infekce jsou ve velké většině akutně probíhající a postihují horní dýchací cesty, případně i další orgány, jako je střední ucho nebo vedlejší nosní dutiny. Respirační infekce jsou častým důvodem k pracovní neschopnosti našich pacientů a velmi často jsou označovány jako „common cold“ - jinak také jako chřipková onemocnění.
 Ve skutečnosti se ale o chřipku nejedná a onemocnění bývá vykazováno jako J00 akutní zánět nosohltanu - nasopharyngitis acuta (prosté nachlazení), J02 akutní zánět hltanu - pharyngitis acuta, J04 akutní zánět hrtanu a průdušnice - laryngitis et tracheitis acuta či jiná podobná onemocnění. Tyto nemoci jsou převážně virového charakteru (adenoviry, rinoviry, virus parainfluenzy, RS viry a další). Rinovirů je více než 100 a rozlišení, zda se jedná o virovou, nebo bakteriální infekci, je možné díky vyšetření CRP, měření koncentrační hladiny C-reaktivního proteinu pomáhá při rozlišení bakteriální a virové infekce.
-
Rýma je vedoucí příznak rinovirové infekce - nejčastější příčiny akutních respiračních nákaz, takzvaných nemocí z nachlazení, k ní se pak později přidružuje bolest hlavy, subfebrilie, slzení očí, nucení ke kýchání, rinolálie, pálení v krku nebo i chrapot. Postupně se sekrece z nosu stává hnisavou, je třeba vzhledem k přenosu časté umývání rukou, výměna kapesníků, většinou toto banální onemocnění trvá 5-7 dnů, ve zcela malém procentu se může vytvořit otitida, případně sinusitida.

Vedle virových infekcí může být postižen dýchací systém i bakteriemi, jedním z hlavních představitelů této skupiny je Streptococcus pneumoniae, vyvolávající i závažné zápaly plic - pneumonie či bronchopneumonie, případně meningitidy nebo až septický stav. Prevencí tohoto závažného onemocnění je očkování polysacharidovou pneumokokovou vakcínou, která je dostupná i v České republice a je schopna tvořit protilátky u větších dětí a dospělých. Pneumokoky vyvolávají většinu otitid u dětí, sinusitid a zápalů plic - takzvané komunitní pneumonie, většinou u starších osob.

 Streptococcus pneumoniae je grampozitivní nepohyblivý a nesporující aerobní diplokok ve tvaru kávového zrna. Mikroskopický laboratorní průkaz tohoto patogena je možný, pokud je proveden nátěr po odběru sputa.
Provedení CRP testu mnohem specifičtějším vyšetřením při zánětu než donedávna používaná rychlost sedimentace erytrocytů (FW, "sedimentace"), ve vyspělých zemích se jedná o nejčastěji vykonávané vyšetření v lékařské praxi - od běžného praktického nebo dětského lékaře až po vysoce specializovaná pracoviště. Zároveň se jedná o test rychlejší než sedimentace (několik málo minut oproti hodinám), je možné jej použít i na rutinní průběžné hodnocení zvolené léčby.

Protože podstata provedení stanovení CRP je díky pokrokům vědy relativně jednoduchá, dostává se tento užitečný test nyní i do domácího použití.

Test pro stanovení hladiny CRP doma

Hodnoty CRP a vyhodnocení
0 - 10 mg/l - obvyklá hladina CRP

Tento výsledek znamená, že vzorek obsahuje obvyklou hladinu CRP. Bakteriální infekce se testem nepotvrdila a užívání antibiotik v tomto případě pravděpodobně nepovede ke zlepšení zdravotního stavu.

Normální fyziologické koncentrace CRP ovšem zcela nevylučují přítomnost menšího, lokalizovaného zánětu nebo některého chronického onemocnění, u něhož je odpověď imunitního systému v akutní fázi minimální (příkladem může být: systémová progresivní skleróza, lupus erythematodes, vředová kolitida). Produkce CRP může být rovněž narušena poškozením jaterních buněk (jsou opovědné za tvorbu CRP v krvi) nebo poruchou funkce buněk imunitního systému.

10 až 30 mg/l - zvýšená hladina CRP

Zvýšená hladina CRP obvykle odpovídá mírné bakteriální infekci. K typickému prudkému nárůstu dochází při zánětlivém onemocnění organizmu, nárůst většinou pokračuje k výrazně zvýšeným hodnotám CRP v průběhu několika hodin. Nárůst hladin CRP nad 10 mg/l však mohou způsobit i některé viry. Nasazení a užívání antibiotik při správné indikaci může vést ke zlepšení zdravotního stavu.

Mírně zvýšené hodnoty CRP naopak mohou mít osoby podstupující zvýšenou fyzickou zátěž, lidé s inzulínovou rezistencí a diabetem, kuřáci, lidé trpící poruchami spánku, vysokým krevním tlakem. Hodnota CRP do 20 mg/l se může objevit u žen v 3. trimestru těhotenství.

Více než 30 mg/l - výrazně zvýšená hladina CRP

Výrazné zvýšení hladin CRP svědčí pro bakteriální infekci. Nasazení a užívání antibiotik bude zřejmě prospěšné pro zlepšení zdravotního stavu. je vhodné ke zlepšení zdravotního stavu. Úspěšná antibiotická terapie by se měla projevit rychlým poklesem hladiny CRP, naopak při neúspěšné léčbě přetrvává zvýšená hladina CRP.

Omemocnění ledvin metody a diagnostika vyšetření moči

  Moč informuje o stavu a funkci močových cest i o lidském organismu  

Vyšetření moči

Vyšetření moči je cennou diagnostickou metodou, která umí relativně snadno a rychle odhalit velké množství poruch a chorobných stavů. Moč jako taková nás informuje nejen o stavu a funkci močových cest, ale i o lidském organismu jako celku. Vyšetření moči má více úrovní dle složitosti a náročnosti na laboratorní techniku. Nejjednodušší vyšetření pomocí testačních papírků je levné a může ho snadno provést i obvodní lékař.

Získání moči: Vyšetřovaný člověk se obvykle vymočí do speciální zkumavky, kterou následně zazátkuje. Zejména pro mikrobiologické vyšetření moče je nutné získat střední proud moče – tj. nejdřív trochu moče vyčurat do záchodu a až pak do zkumavky. Vnitřku zkumavky ani vnitřní strany špuntu se člověk nesmí dotknout žádnou částí svého těla, protože by mohlo dojít ke kontaminaci vzorku bakteriemi a k falešně pozitivnímu výsledku. Vzorek moči lze nicméně získat i při cévkování.
Při složitějším chemickém vyšetření, zjišťování koncentrace iontů a různých dalších sloučenin se pak často využívá 24hodinový sběr moči. Moč člověka se v takovém případě sbírá po celý den a pak se z tohoto celkového množství vezme vzorek (zbytek se vylije). Ze vzorku se zjistí koncentrace požadovaných látek a po přepočítání na celkový získaný objem zjistíme, jaké množství látky člověk vyloučil (například 2 gramy bílkoviny za den).
Možné způsoby vyšetření moči:

1. Orientační chemické vyšetření moči testačními papírky

Testační papírky jsou základním a orientačním vyšetřením moče. Jejich výhodou je snadná dostupnost, nízká cena a možnost rychlého odečtení výsledků. Vyšetření spočívá v tom, že do vzorku moči se ponoří papírky, jejichž koncové části se po styku s močí vlivem chemických reakcí různě zabarví. Dle zabarvení se pak může odhadnout kyselost moči a přítomnost určitých látek:

a) Cukr – Nález cukru v moči je varovné znamení a měl by být následován vyšetřením hladiny cukru v krvi. Při normálních hladinách cukru v krvi se tento do moče dostat vůbec nemá. Jeho nález při vyšetření moči proto napovídá, že jsou hladiny cukru v krvi neobvykle vysoké. To je typické pro cukrovku 1. typu i cukrovku 2. typu. Vyšetření hladiny cukru v krvi umožní cukrovku diagnostikovat nebo vyloučit.

b) Bílkoviny – Bílkoviny v moči mohou znamenat celou řadu problémů. Může se jednat o nejrůznější onemocnění ledvin, infekce močových cest, nadměrný výskyt některých bílkovin v krvi a pod. Nález bílkoviny by měl být spojen s vyšetřením ledvin

c) Bilirubin – Bilirubin je barvivo, které vzniká z hemoglobinu po rozpadu červených krvinek. Jeho nález v moči vypovídá o narušené schopnosti bilirubin vylučovat z těla žlučí, k čemuž obvykle dochází při ucpání žlučových cest. Podrobněji o metabolismu bilirubinu najdete v textu o žloutence.

d) Ketolátky – Ketolátky v organismu vznikají pokud organismus hladoví nebo při nedostatku inzulinu. Najdeme je tedy v moči špatně živených lidí (ve vyspělých zemích jde typicky o alkoholiky) a u diabetiků 1. typu, kterým chybí inzulin.

e) Hemoglobin – Testovací proužky umí v moči najít i hemoglobin, který se vyskytuje v červených krvinkách. Lze tak získat podezření na výskyt krve v moči. Příčin tohoto stavu je opravdu hodně a více si přečtěte v článku o této problematice.

f) pH moči – Papírky umí určit zda je moč kyselá či zásaditá. Normální pH moči je 5,0-6,0. Odchylky od této hodnoty mohou být spojeny s infekcí močových cest a jsou rizikovým faktorem vzniku močových kamenů (vysoké i nízké pH).

g) Hustota moči – Hustota moči se pomocí testovacích papírků zjistí jen nepřímo a orientačně. Vypovídá o koncentraci moči, tj. o množství látek v tekutině.

2. Chemické laboratorní vyšetření moči

Základní chemické vyšetření moče nám umožní lépe a přesněji zjistit přítomnost a množství výše uvedených sloučenin. K dispozici jsou ovšem i speciálnější vyšetření moče, které se běžne neprovádí. Díky nim lze zjistit z moče téměř jakoukoliv látku i její koncentraci – ionty, močovinu, návykové látky a mnoho dalších sloučenin. Díky výskytu a koncentrace určitých iontů lze odhadnout funkce ledvin i celkový stav organismu.

3. Laboratorní vyšetření močového sedimentu

Močový sediment se získá tak, že se vzorek moči vloží do odstředivky a tam se odliší tuhé částice (sediment) od kapaliny. Sediment se pak vyšetřuje pod mikroskopem. Výsledek je poměrně rychle k dispozici a hodnotí se přítomnost a množství těchto útvarů:

a) Červené krvinky – Na rozdíl od zjištění hemoglobinu testačním proužkem nebo chemickým vyšetřením moče jsou v tomto případě pod mikroskopem přímo vidět červené krvinky. Lékař může zhodnotit jejich množství v zorném poli a podle jejich tvaru pozná, zda se profiltrovaly přes ledviny (nemoci ledvin) nebo se dostaly do moči až v močových cestách pod ledvinami (ostatní příčiny výskytu krve v moči).

b) Bakterie – Pohledem do mikroskopu může vyšetřující orientačně zjistit přítomnost bakterií. Druh bakterií a případně citlivost na antibiotika se nicméně pohledem určit nedá, k tomu slouží mikrobiologické vyšetření moče.

c) Krystaly – Krystaly se v malé míře v moči vyskytují normálně. Jejich vyšší výskyt může být spojen s výkyvy pH moče a se vznikem močových kamenů.

d) Válce – S válci je to složitější a nebudu je zde příliš popisovat. Válce jsou útvary vznikající v ledvinách a jejich nález může provázet celou řadu ledvinných chorob.
Vyšetření moči poskytuje důležité informace o patologických změnách probíhajících v ledvinách. Dosavadní vyšetření zaměřené obvykle jen na celkovou proteinurii, eventuálně albuminurii, zdaleka nevyužívá obrovské množství informací o fyziologických a patofyziologických procesech v ledvinách, které lze potenciálně získat proteomickou analýzou vzorku moči.

Studium močového proteomu může vést k identifikaci nových markerů akutních i chronických onemocnění ledvin.
Proteomická analýza dialyzátu získaného při hemodialýze může pomoci v nalezení nových uremických toxinů a markerů účinnosti očišťovacích metod. Studium proteomu jednotlivých renálních tkání (např. kůra vs dřeň) nebo buněčných populací, eventuálně buněčných kompartmentů (např. organel) může přispět k pochopení patogeneze renálních chorob a pochopení účinků farmakologické léčby. Další možností je využití cílené proteomiky (např. studium proteinů s určitými posttranslačními modifikacemi).

Proteom je tvořen proteiny a peptidy přítomnými v určitém tělesném kompartmentu. Na rozdíl od genomu je proteom specifický pro různé tkáně (např. kůra vs dřeň ledviny), části tkání (např. glomeruly), buňky(endotelové, mesangiální, viscerální a parietální podocyty, tubulární buňky v různých segmentech nefronu aj.), ale i organely (mitochondrie, endoplazmatické retikulum, lyzozómy, aj.) a mění se v odpověď na různé podněty.
Začátky proteomiky souvisejí se zavedením elektroforézy, která umožňuje rozdělení a identifikace plazmatických i močových proteinů , i když éra proteomiky v užším slova smyslu začíná teprve s dostupností moderní hmotnostní spektrometrie a bioinformatických technologií, které umožňují zpracovat a utřídit obrovské množství získaných informací. Proteomika se vyvíjí paralelně s rozvojem funkční genomiky, tj. analýzy transkriptů mRNA. Proteomická analýza je však obvykle proti funkční genomice dále komplikována translací jen některých transkriptů, posttranslačními modifikacemi proteinů (existencí mnoha izoforem) a vznikem řady proteinových fragmentů v důsledku limitované proteolýzy. Proteomika v nefrologii se zaměřuje zejména na studium moči vzhledem k její dostupnosti ve velkém množství bez nutnosti jakýchkoli invazivních procedur, předpokládanému úzkému vztahu změn složení moči k nemocem ledvin a močových cest a relativně dobré stabilitě bílkovin v moči ve srovnání s krví (v moči skladované 6 hodin při pokojové teplotě, 3–4 dny při teplotě 3–4 °C, respektive několik let při teplotě -20 °C nenastávají prakticky žádné změny ve složení proteinů) . Spoléhání se na stabilitu vzorků by ale rozhodně nemělo znamenat, že nebude věnována dostatečná pozornost standardizaci odběru vzorku, jeho skladování a dalšímu zpracování. Při vyšetřování plazmy (raději než séra) je nutno zabránit působení proteáz, které dávají velmi rychle vzniknout řadě degradačních produktů

Základními cíli využití proteomiky v nefrologii jsou: pomocí identifikace močového (nebo renálního, či dokonce buněčného proteomu) přispět k lepšímu pochopení patogeneze nemocí ledvin, identifikovat nové markery nemocí ledvin, umožňující jejich časnou detekci, odhad stupně ireverzibilního poškození a prognózy onemocnění a monitorování aktivity renálního onemocnění (odpovědi na léčbu).

Proteomika, ledviny, glomerulopatie, tumory ledvin, selhání ledvin.