Zácpa, obstipatio, strava, probiotika léky příčiny, symptomy a životní styl.

Klobásové potěšení spěch  a rychlé jídlo jednostranná výživa

Zácpa je nepravidelné, nedostatečné a bolestivé vyprazdňování tlustého střeva.
Její výskyt se podle statistik odhaduje na 20% populace, z nichž převažují ženy. Onemocnění zácpou může mít různé příčiny, většinou však funkční, ovlivněné psychikou a nesprávnými životními návyky. Svůj podíl nese hektický způsob života, vše obklopující stres, nesprávná skladba jídelníčku a málo pohybu. Z tohoto důvodu se hovoří o civilizační chorobě.

Zácpa se týká vyprazdňování tlustého střeva (defekace). V tlustém střevě se hromadí nestrávené zbytky potravy, které jsou zhušťovány vstřebáváním vody a minerálních solí sliznicí a stěnami tlustého střeva. Může zde být vstřebáno až 90% vody. Zahuštěná stolice je pomocí peristaltiky (pohybu střev) a kluzkého hlenu na sliznici, posunována směrem ke konečníku a vypuzována rektem ven. Je to nepopulární a intimní záležitost, nicméně pro zdraví a správnou funkci organismu zcela nezbytná. Zácpa je tedy poruchou tohoto vyprazdňovacího procesu. Většinou je zácpa velmi nepříjemnou záležitostí, kterou provází různé projevy od nadýmání až po bolesti hlavy. Správně definovat zácpu je těžké, protože je to záležitost individuální. Pohled na charakter a četnost vyprazdňování je tedy subjektivní. Na procesu defekace se podílí více faktorů, proto není vždy lehké určit příčiny zácpy. Obecně se považuje za zácpu četnost stolice, která je menší než tři v jednom týdnu.

Příčiny zácpy se liší a určují tak formy či druhy zácpy.
Zácpa funkční (habituální). Jde o nejčastější formu zácpy, pokrývá asi 95% z celkového množství zácpy. Trpí jí většinou ženy, s nárůstem věku se zhoršuje. Její příčiny jsou v potlačování defekačního reflexu (nucení na stolici), v špatné skladbě jídelníčku (rychlé občerstvení, nedostatek vlákniny, diety), v nedostatečném příjmu správných tekutin a v absenci vhodného pohybu. Osobně se domnívám, že ženy si víc hlídají své soukromí, trpí studem, mají větší nároky na hygienu a proto u nich častěji dochází k potlačování přirozeného nutkání na stolici. Nerady vykonávají tuto potřebu na veřejných či pracovních toaletách, mají prostě psychické bariéry, které jim v tom vědomě či podvědomě brání.

Velkou roli na vzniku zácpy sehrává dnešní životní styl, tlak na výkonnost, potřeba prestižního vzhledu, vyrovnávání se stárnutím, stres v práci i doma. To vše vede k frustraci a funkčním poruchám trávicího ústrojí. Zácpa je jednou z možných poruch.

Zácpa symptomatická. Znamená to, že zácpa je druhotným projevem jiného onemocnění. Nemoc se může týkat střev (nedostatečné nervní zásobení střeva, záněty, nádory) či rekta (hemoroidy, mikrotraumata – trhlinky ve sliznici konečníku), nebo může jít o nemoci jiných systémů a orgánů, např. neurologické onemocnění (roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba, úraz míchy apod.). Časté jsou i psychické nemoci, které mohou způsobit zácpu (např. deprese, strach). Mezi další choroby patří endokrinologické a metabolické poruchy (snížená funkce štítné žlázy, cukrovka, nemoci ledvin).

Akutní zácpa. Většinou vzniká při cestování. Spoustu lidí má tento problém. Při změně prostředí či skladby jídelníčku se prostě nemohou vyprázdnit. A to dokonce i lidé, kteří se jindy pravidelně vyprazdňují. 

Potíže může zmírnit větší příjem vlákniny, tekutin a mléčných zakysaných výrobků. I pohyb, kdy dojde k lepší peristaltice střeva pomáhá. Pokud ne, potíže vymizí po příjezdu domů. Akutní zácpa může mít i mnohem vážnější příčiny. Je častým projevem náhlé příhody břišní (např. střevního infarktu, zauzlení střev či zánětu červovitého přívěsku slepého střeva). Dalšími projevy může být nadýmání, bolesti břicha, zvracení, případně horečka. V takových případech se nesmí podávat žádná projímadla ani léky a je zapotřebí ihned vyhledat lékařskou pomoc (i pohotovostní).

Zácpa spastická. Jde o dráždivý tračník. Projevuje se častým nucením na stolici s malým účinkem (nedostatečným vyprázdněním), bolestmi břicha a celkovou podrážděností. Většinou jí trpí ženy, které jsou labilní a těžko se vyrovnávají se stresem. V tomto případě je dobré pracovat s psychikou, naučit se relaxovat a asertivně jednat s druhými lidmi.
Zácpa způsobená syndromem líného střeva. Může se projevovat od dětství či v mladém věku. Je dobré vhodným pohybem posilovat střevní peristaltiku a učit se defekačnímu reflexu.

Zácpa u dětí. Většinou k ní dochází při přechodu na jiný způsob stravování (z mléka na hutnou potravu), při nácviku vyprazdňování a při nástupu do školky či školy. Její příčiny jsou tedy různé, od organických až po psychické. Děti se většinou stydí, oddalují defekaci, tím dochází ke zvětšení objemu stolice, roztažení rekta (konečníku), snížení jeho citlivosti a napětí svěrače. Poté může dojít k nechtěnému vyprázdnění stolice (neudržení) enkopréza.
Zácpa v těhotenství. Je poměrně častým jevem, provází ji nadýmání, nepříjemné pocity tlaku v břiše. Projevuje se u některých žen po celou dobu gravidity. Je způsobena hormonem progesteronem, který snižuje napětí a pohyb střev. Ve vyšších stupních těhotenství se přidává tlak dělohy a rostoucího plodu. Po porodu se většinou frekvence vyprazdňování sama upraví.

Většina lidí trpících zácpou sáhne dříve či později po nějakých projímadlech. dietní opatření, někdy stačí upravení jídelníčku a režimu. Mezi základní pravidla patří:

Strava bohatá na vlákninu (ovesné vločky, celozrnné pečivo, lněné semínko, ovoce a zelenina, zakysané mléčné výrobky). Nejlépe je začít s přísunem vlákniny hned u snídaně. Zároveň je vhodné se vyhýbat silnému černému čaji, bílému pečivu, rýži, borůvkám a jiným potravinám, které staví.
Pravidelný přísun potravy. Trávicí systém by měl mít určitý režim, ve kterém bude stravu konzumovat, zpracovávat a vylučovat.
Dostatečný pitný režim, tak 2 – 3 litry denně (před snídaní vypít sklenici teplé minerálky na lačno).
Pravidelný a cílený pohyb, který co nejvíce zajistí dobrou peristaltiku střev.
Nezadržovat nucení na stolici.
Nácvik vyprazdňovacího reflexu. Jde o účinnou metodu, kdy nemocný chodí pravidelně v určitou ranní hodinu na WC, a to i když nemá pocit, že by se mu chtělo. Posedí si chvíli a snaží se vyvíjet přiměřený tlak na svěrač. Tím předává organismu informaci, že právě tato doba je vhodná k vyprázdnění. Je zapotřebí trpělivosti a skutečné pravidelnosti, než se dostaví výsledek.

Někdy i po úpravě režimu zácpa přetrvává. Poté je třeba přistoupit k volbě vhodného projímadla. V současnosti jsou k dostání tři skupiny projímadel:
Kontaktní laxativa (Regulax, Sennagran, Guttalax, Fenolax), zvyšují pohyb střev, omezují vstřebávání vody a minerálních solí ze střeva, působí přímo na stěny střev. Jsou návykové a jejich účinnost se časem snižuje. Není v žádném případě vhodné je užívat pravidelně či ve větších dávkách.


  potlačování defekačního reflexu (nucení na stolici)  

Osmotická laxativa (Duphalac, Lactulosa), váží na sebe vodu a stimulují střevní sliznici k tvorbě hlenu. Tyto projímadla jsou pro organismus šetrnější, obsahují soli, které jsou i v některých minerálních vodách. Proto se při zácpě doporučují pít speciální minerálky. Některé z osmotických laxativ mohou užívat i diabetici.
Střevní stimulanty. Jsou to látky, které působí přímo na svalovinu střev a vyvolávají zvýšenou peristaltiku střev. Užívají se k léčbě výjimečně.
V každém případě by se to s projímadly nemělo přehánět. Jsou i možnosti nějakých přírodních způsobů léčby a tzv. „babské rady“, které mohou být účinné. Je dobré je vyzkoušet. Patří mezi ně speciální bylinné čaje, přípravky s vlákninou (indické psyllium, benefibra apod.). Za zmínku jistě stojí i široká škála preparátů s probiotickými kulturami, které navozují správné mikroklima ve střevech.

Zácpa je jednou z nejčastějších zažívacích obtíží ve Spojených Státech a Západní Evropě. Jen ve Spojených Státech každoročně navštíví lékaře kvůli těmto potížích až 2,5 miliónu pacientů.

Na základě několika vědeckých studií došel autor jejich analýzy k závěru, že neexistuje důkaz pro tzv. teorii autointoxikace organismu škodlivými látkami, vstřebávajícími se z hromadící se stolice.

Zácpa a menstruační cyklus
Vědci se rovněž domnívají, že vliv pohlavních hormonů na funkci trávicího systému během menstruačního cyklu je minimální. Jinak je tomu během těhotenství, kdy tyto hormony opravdu mohou zpomalovat pasáž střevem.
Vliv nedostatečného obsahu vlákniny na chronickou zácpu je prý rovněž minimální. Přestože někteří pacienti z vysokého příjmu vlákniny profitují, naopak u mnoha pacientů s úpornou zácpou může dojít po zvýšení příjmu vlákniny ke zhoršení zácpy. Neexistuje ani důkaz o pozitivním vlivu velkého množství tekutin na zácpu.

Zácpa může být ve stáří způsobena nedostatečnou fyzickou aktivitou. 

Pokud jsou projímadla užívána v doporučených dávkách, nedochází většinou k narušení tračníku. Přestože zácpa zvyšuje riziko rakoviny tlustého střeva, neexistují informace o vlivu stimulačních projímadel na riziko této rakoviny.

 Zdroj: Am J Gastroenterol. 2005;100:232-242

Vlídné slovo hřeje celou zimu a v lékařství je většina případů psychosomatického charakteru. Duše a tělo patří k sobě.

Jennifer Morrison v seriálu Dr.House

Vlídné slovo hřeje celou zimu
a není slovo jako slovo. Může být vlídné, může člověka pohladit. Může dokonce být léčivé. V žádné učebnici není nic o tom, jak by měl lékař dávkovat sám sebe, tedy své slovo.

Slovo vyslechnuté, vnímané, se stává důležitým a mnohdy zachraňujícím terapeutickým prostředkem na bolavou duši. Víme, že člověk může duševně trpět, i když se mu daří po všech ostatních stránkách dobře.

- Jakmile si člověk zaslouží slova pochvaly, pochvalte ho. Vždyť slova se nepočítají, ale váží, a proto je tak důležité najít je a vyřknout v pravý čas.
Americký psychiatr Eric Berne říká: "Když tě nikdo nehladí, vysýchá ti mícha". Proto bychom ani v normální mezilidské komunikaci neměli šetřit slovy "prosím" či "děkuji". To jsou slova připomínající upřímný stisk ruky.
Slova mohou, bohužel, být i urážlivá, ba i agresívní. Rána způsobená nožem se zahojí, rána způsobená slovem může ještě dlouho po vyřčení bolet. Lékař Albert Schweitzer kdysi založil nemocnici v africkém městě Lambarene. U vchodu do nemocnice svítí dnem i nocí lampa osvětlující tato slova: "Ať přicházíte v kteroukoliv hodinu, najdete zde světlo, naději a laskavá slova".

- Při setkání lékaře a nemocného jde především o interakci dvou lidských bytostí. Ta je na jedné straně formována medicínskými znalostmi, zkušenostmi, obratností i laskavostí lékaře, ale na druhé straně také osobností pacienta, jeho životní situací a jeho zdravotním stavem. Je důležité, aby pacient věděl, že lékař svým chápavým postojem a pohledem z očí do očí dává najevo, že jeho srdce pacienta vnímá. Není to lehký úkol, je to velmi těžká součást lékařské specializace. Lékař totiž musí dešifrovat onu "řeč o něčem jiném", kterou mu prostřednictvím tělesných obtíží pacient nabízí.

Čím dále tím více se potvrzuje, že v lékařství je většina případů psychosomatického charakteru.
Duše a tělo patří k sobě.

Vliv a působení osobnosti lékaře.

Bylo by dobré, kdyby pacient poznal, že se lékař dovede vcítit do jeho problémů, že chápe jeho situaci a má o něho nejen odborný, ale i lidský zájem.Ve vztahu pacienta s praktickým lékařem nejde o vztah tržní, ale o vztah lidský. Japonské přísloví praví, že  vlídné slovo hřeje celou zimu.
Tak nějak vysvětluje psychosomatické problémy prof. MUDr.Ota Gregor, ale věc je to stará a známá lékařům vychovávaným prof. MUDr. Bobkem, studentům mediciny při přednáškách interního lékařství, sdělení bylo asi takové, že nemocný si ukládá své starosti do různých částí těla, podle typu osobnosti "nad bránici" a pod bránici. To jest, někteří dostanou infarkt, tedy starosti jsou uloženy do srdce, nebo mozku a pod.
Druhá část nemocných uloží své starosti pod bránici, to jest onemocní žaludečními vředy, žlučníkovými kameny a další.
To vše je zjednodušené sdělení pro laiky, ale zkušení lékaři znají tuto interní zkušenostní medicinu. Je jiná než holá biochemická a přístrojová medicina, která se objevila v jisté době výuky mediků. Hodně znamenalo období r. l968, žel nevydrželo to dlouho.

Sledujeme medicinu dle seriálu Dr.HOUSE a přemýšlíme o tom. Je tam hodně dobrých sdělení a je patrné jak svobodný svět i v seriálech dovede kvalitně vysvětlovat a zobrazovat věci tak složité na interakce a diagnostickou medicínu .
Je tam podáno dost velké umění vyprávět tak složité děje v životě v kritických a náročných obdobích člověka s dobrými, krásnými herci, kteří nám se snaží převyprávět situace nemocného i zdravého člověka .
V náročném ději s rychle následujícími příhodami je velmi těžké a nutící k intensivnímu přemýšlení i pro lékaře. Trocho napoví vyšlá kniha o seriálu Dr.House.
Bude zřejmě nutné sledovat seriál i vícekrát, aby nějaké to poučení se ujalo. Ale změní i tak dost podstatně - názory strukturálně patologických socialistických českých diváků.
No někomu to neřekne asi nic, jenom děs a strach. Dají si o pět piv navíc, a kilo bůčku.

Nadávky na doktory za svou vlastní hloupost jim doživotně zůstanou.
Snad další generace se vychová, ale horko těžko...  
Poškození českého národa je velké.

A nejsou příklady, nejsou Osobnosti a co je nejhorší, nejsou Vzory.
- !! Na venkově není ten pan řidicí učitel, pan farář, pan lékárník ani rodinný pan doktor. Nebo jiné postavy a vzory. A závist zvaná naše česká žije a infikuje.
To co vyřešily domácí sestavy těchto kvalitních lidí, teď řeší Soudy postsocialistických soudců.

Je to především:
Pozůstatek tragedie. Otevřená rána složitého vývoje českého národa. Deficit kvalitních lidí. Zdrhli do světa? Do Ameriky? Nejen to, byly systematicky hubeni ideologií...a zlem mezi sebou a parazitujícimi deprivanty.!! Z východu i doma.

Čtěte více.....zde .....a také....... tady.

Phishing (rybaření) není jen počítačový, lékaři nám odchází do světa, mají tam lepší podmínky nejen platové!

Weekend v Italii Benátky....

Doktoři odchází, odborná medicína strádá

a možná bude (pokud společnost práci nebude dobře platit) méně dostupná. Jednou to přijít muselo. Jsme obezřetní nejen na phishing počítačový, ale i na nebývalý výskyt šarlatánů.
Různé ty kartářky, astrologové tak obsazují volné pozice péče o zdraví, kde chybí vzdělaní specialisté - lékaři! Doktoři zestárli.

Na všech mediálních úrovních se vyrojilo spousta těchto oblbovaček, tak ať nenaletíte.
Myslíte si, že máte vlastní rozum?
Vzdělání je dobré i k tomu, aby jsme měli široký rozhled pro tento civilizovaný, rychle se měnící život společnosti. Miniaturizace a rozvoj technologií provází výrazné změny v životních návycích, pokles imunity, somatické změny při nedostatku pohybu tak výrazné, že si frontální výkyvy počasí s námi zahrávají tak, že ráno je vše jinak než jste šli spát.

Tělo a nálada, somatika a psychika dostávají zabrat. Píše se o tom v novinách, ovšem nic odborného většinou tzv. "rady do zahrady". Business, byznys je to.


Vzdělaný člověk může vidět dál, pokud chce. Nadaný odchází. Blbec zůstává. Je to volič!


Kde je elita národa? Ani prezidenta nemáme z čeho vybrat!

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka

Výrazná řeč těla a úsměvu Anny

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka: "Tento článek má navazovat na informace (obecná část) tématu pěti pohledů na člověka k orientaci popření pravdy u člověka.

Označeno je jako lež v chování, pohledu, gestech a podobně.

Profesionálově jdou dál a učí se poznávat podle reakcí pohybů a chování výrazu agresivní a nebezpečné útoky při své práci. Je to náročné a pomůže aktivita, cvik a zkušenost. Zpracuji zde ukázku a názor:

Znaky potencionálního násilí mohou být dle neverbální komunikace (řeči těla) například prudké vychylování hlavy směrem dopředu ke zdůraznění vyhrůžek a nadávek. Agresor může gesty provokovat, prsty nebo rukou vybízet, abyste šli k němu, přičemž tuto gestikulaci většinou doprovází krátké, často jednoslovné vyhrůžky. Těsně před útokem agresor obvykle (pokud není dobře trénovaný) nasadí tvrdý výraz, zamračí se a zatne zuby. V posledním stádiu útočník zaujme bojové postavení, většinou takové, aby mohl pěstí zasáhnout váš obličej."



#Diferenciální diagnostika, Ostatní, Psychiatrie a psychologie, Deprivanti a deprivantství, Frustrace, Osobnostní patologie, Patologie, Prevence

ČESKÝ WEB: Počasí a meteosenzitivita u člověka

U moře je teplo a dívkám to sluší 

ČESKÝ WEB: Počasí a meteosenzitivita u člověka:
 "Meteotropní vlivy na zdraví člověka

Počasí velmi silně ovlivňuje naše zdraví. Například velká horka škodí srdci, chlad kůži a plícím, vítr játrům, vlhko slezině a sucho ledvinám. Nejhůře snášejí horka lidé s kardiovaskulárním onemocněním, se zimou se zase hůře vypořádají osoby chudokrevné. Vliv počasí na lidský organismus podrobně zkoumá bioklimatologie.

Lidský organismus je cyklickým změnám počasí přizpůsoben. Prudké výkyvy ale ne každý jedinec snáší dobře. Někteří lidé jsou citliví i na velmi malé změny – říká se tomu, že jsou meteorosenzitivní. Jsou schopni vycítit změnu počasí i několik dní předem. Nejčastěji je bolí hlava, klouby nebo svaly, může se jim i špatně dýchat, bývají ospalí a malátní. Vzácně se vyskytují i srdeční potíže.

! Podrobnosti tady: Meteorosenzitivní jsou asi 4% populace."

Analogie nemoci jejich příčiny kontra farmakoterapie. Psychosomatická medicina a globální pacient.

Fotografie z Chile Patagonie

Někdy se povede na internetu i lékařům dobrý článek, jednoduchý srozumitelný 
a poučný. My zkušení terapeuti lidských nemocí a bolestí co se občas zamyslíme, víme své. A dobrá rada nad zlato. Obvykle si píšu a zpracovávám vlastní poznatky a výplody rozumu, tady je ale nepochybně řečeno vše tak dobře, že poznatky lékaře rád převezmu s laskavým předpokládaným svolením do své stránky webu Medicina. Snad to někomu i pomůže nebo aspoň lidově řečeno - nakopne!
Cituji úvodem: Ekonomická krize nemá ekonomické řešení. Je to krize chování. Globální pacient má šanci se uzdravit jedině tehdy, pokud její informační hodnotu pochopí a svoje myšlení i chování většinově změní.
„Pane doktore, bolí mne hlava, záda, u srdce a jsem strašně vyčerpaná. Může za to borrelióza. Doktoři mi předepsali spoustu léků a mně je pořád zle. Vůbec nevím, čím to je.“, spustila paní Hana, hned jak vešla do ordinace. Když jsem se pak zajímal o to, jak žije, ukázalo se, že je tomu právě naopak. Borrelióza není příčinou problémů, ale důsledkem toho, kolik má starostí. Ty ji vyčerpávají, ty podlamují její imunitu. Nemoc je informací o tom, že životní problémy nezvládá. Tělo to dělá za ni. Bolestí hlavy hlásí, že ji má plnou starostí, bolestí zad, že si naložila víc, než unese, bolestí srdce, že jí na něm něco leží. Nemoc tedy není voláním po léku, jak se nás snaží přesvědčit farmaceutické firmy. Jejich užíváním, aniž bychom odhalili příčinu obtíží, jen zastíráme příznaky. Léky pacientovi dovolí ještě nějaký čas pokračovat ve stresujícím způsobu života, než se úplně zhroutí. Jak člověk žije, tak také stůně.
Pokud svoje chování nezmění, nemá šanci se uzdravit. Naprostá většina pacientů o to nestojí. Raději natáhnou ruku po dalších lécích.
Naše zdravotnictví má už řadu let obrovské problémy, postihla ho krize. Co ji způsobilo? Ministři tvrdí, že je moderní medicína dokonalá, všechny léky jsou účinné, účelné a přesně indikované. Krize je podle nich způsobená tím, že je medicína moc drahá a chybějí na ni peníze. Jakmile se přidají, bude zase dobře. Nebude. Nedostatek peněz totiž není příčinou zdravotnické krize, nýbrž důsledkem toho, jak se medicína v praxi provádí. V honbě za objektivními nálezy a za zběsilého předepisování léků proti čemukoliv se úplně vytratil informační význam nemoci. Celý systém je postavený na léčení chorob, nikoliv na uzdravování lidí. Výsledkem je obrovská spousta zbytečných vyšetření, léků a pacientů. Naprostá většina z nich by se přitom mohla uzdravit sama. Stačí „jen“ porozumět varovným signálům, najít chybu v chování a pracovat na jejím odstranění. Žádné finanční injekce nepomohou. Pokud se nezmění způsob medicíny, nemá krize zdravotnictví řešení. Naprostá většina institucí medicínsko-farmaceutického komplexu o to nestojí. Raději natáhnou ruce po dalších penězích.
Teď na nás dolehla ekonomická krize. Co ji způsobilo? Politici tvrdí, že je tržní ekonomika dokonalá a další investice do ní jsou nezbytně nutné. Krize je podle nich způsobená nedostatkem peněz. Jakmile se do systému přidají, trh se oživí a bude prý zase dobře. Nebude. Jestliže je nemoc informací o pacientově chybném způsobu života, jeho ztělesněním - somatizací, je ekonomická krize informací o chybném chování většinové společnosti, jeho zhmotněním - globalizací. Šrotovné nebo finanční injekce nemocným automobilkám a bankám, vedené snahou udržet iluzi neomezeného růstu na omezeném prostoru, jsou jen prodlužováním utrpení. Ekonomická krize nemá ekonomické řešení. Je to krize chování. Globální pacient má šanci se uzdravit jedině tehdy, pokud její informační hodnotu pochopí a svoje myšlení i chování většinově změní. V opačném případě bude finančními injekcemi jen zastírat varovné příznaky. Až do úplného zhroucení.
Před týdnem jsem v Šáreckém údolí venčil psa. Seděl jsem na lavičce a četl si noviny. Najednou ke mně přistoupila neznámá, asi padesátiletá žena. Čekal jsem, že bude chtít peníze.

 Sklonila se ke mně a sevřeným hlasem pověděla: „Promiňte, prožívám strašnou krizi, nemohl byste mne na chvíli obejmout.“. Asi tři minuty jsem ji k sobě mlčky tiskl. „Děkuji. Moc mi to pomohlo.“, zašeptala potom a odešla. Napadlo mne, jestli to všechno spolu nějak nesouvisí, jestli to není návod k léčení nemocí a krizí, jestli to není jediná šance, jak přežít.


 MUDr. Jan Hnízdil

Nobelovy ceny za fysiologii a medicinu 2009

Vítězové Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu pro rok 2009 byli Američtí vědci Elizabeth Blackburn (Elizabeth Blackburn), Greider Carol (Carol Greider) a Jack Shostak (Jack Szostak).
Základem pro ocenění byl "otevírací mechanismus na ochranu chromozomů telomery a enzym telomerázy .
Elizabeth Blackburn se narodil v Hobart (Tasmania, Austrálie) v roce 1948, byl žákem University of Melbourne Poté přešel do společnosti Cambridge (Spojené království), a později - v roce Yale (USA). Od roku 1990 působil jako profesor biologie a fyziologie ve University of California v San Francisku .

Carol Greider, rodák z USA, studovala na University of California, kde v roce 1987, vedeným Elizabeth Blackburn, získal doktorát v oboru filozofie (zhruba odpovídá kandidát věd). O deset let později byl jmenován profesorem paní Greider molekulární biologie a genetiky Lékařské školy, Johns Hopkins University (USA).

Jack Shostak se narodil v roce 1952 v Londýně, ale přípravy se konala v McGill University (Austrálie) a Cornell University (USA). V současné době pan Shostak slouží jako profesor genetiky v Massachusetts General Hospital v Bostonu.

Počátku vědecké kariéry Elizabeth Blackburn byla zapojena do luštění sekvencí DNA. Putování chromozómů Nálevníci Tetrahymena Našla telomer - sekvence (CCCCAA), který se několikrát opakoval na konci chromozomů. Přibližně ve stejnou dobu, Jack Shostak pozorované rychlé zničení lineární molekuly DNA (minihromosomy), umístěné v kvasinkách.

V roce 1980, paní Blackburn představil svou práci na konferenci, Jack Shostak zájem o tyto údaje, a nabídl provádět společný experiment. Sekvence DNA CCCCAA Tetrahymena, vědci "připojený" k umělému minichromosomům a umístěn v kvasinkách. Výsledky, publikované v roce 1982, byla zcela nečekané: úsek DNA z jednoho organismu úspěšně bránil chromozomů v jiných organismů, v žádném případě se podobá první. To bylo později zjištěno, že tyto sekvence telomer na konci úseku DNA se nacházejí ve většině rostlin a živočichů.

Objevil nový základní mechanismus ochrany chromozomů, postgraduální student Greider Carol a její nadřízený, Elizabeth Blackburn, začali zkoumat vznik telomery. V roce 1984 se jim podařilo zjistit, že vznik těchto kontrolních sekvencí enzymu ( reverzní transkriptázy ), Telomerase, který je ve spojení molekula RNA, která slouží jako matrice pro "stavební" telomer. Telomerázy umožňuje ukládat délku chromozómů na konstantní úrovni, na každém dělení buňky.

V následujících letech se skupina Jack Shostak identifikoval mutace, které vedou k postupnému zkracování telomer v kvasinkách, tyto buňky nakonec zastavil dělení. Elizabeth Blackburn pozorovat podobný účinek jako v případě Tetrahymena. Současně udržuje telomery byly nalezeny v obou experimentů, zabraňuje poškození chromozomů a zpomaluje proces biologického stárnutí buněk.
Později se ukázalo, že skupina Grader podobné zákony fungují v lidském těle. V současné době se vady telomerázy považují za hlavní příčinu některých dědičných chorob (např. některé formy aplastické anémie ).

Nobelova cena za fysiologii a medicinu
Na základě materiálů Nobelův výbor .

K přípravě článku použit Translator Google

Svět civilizace a nemocí Civilizační choroby pohledem psychiatra

MUDr Radkin Honzák

 Civilizační choroby pohledem psychiatra
Máme stejnou genetickou výbavu, jakou měl paleolitický člověk, který se pohyboval původně po savanách, živil se listím, bobulemi, žouželí, občas něco ulovil a jak dokazují archeologické nálezy, nepohrdl ani mršinami. Byl urostlý, v průměru 170 cm vysoký a protože živočišnou potravu pojídal s kostmi, byl i dobře zavápněný. Patrně netrpěl žádnými civilizačními neduhy a již před 15 000 roky se začal přátelit se psy, jejichž přítomnost a přízeň mu dodnes zvyšuje plazmatické koncentrace hormonu důvěry - oxytocinu.

Pak přišel neolit s vynálezem zásob, pěstováním kulturních plodin a pastevectvím, vytvářením větších aglomerací v úrodných oblastech (až do jejich „vybydlení“ s nutností hledat nové lokality) a v důsledku toho i s komplikovanějším sociálním rozčleněním. Pěstování obilí vyhubilo velkou část populace trpící závažnou formou lepkové intolerance, války, hladomory, epidemie, klimatické změny a přírodní katastrofy si také vybraly svou daň. Za prozatím nejasných okolností Cromagnonský člověk vymazal z knihy živých neandrtálce. Lidstvo přežilo několik nepříznivých období, kdy se počet jeho příslušníků pohyboval na hranici možného vyhynutí, nicméně díky své agresivitě, inteligenci a schopnosti adaptace posléze zaplevelilo celou Zemi.
Začalo také žít v podmínkách, pro které nebylo stvořeno. Napadá mě ryze akademická otázka, zda vyšší výskyt depresí v polárních oblastech s nepřirozeným světelným režimem, nemohl být vlastně modelem první civilizační choroby. Protože: o čem jsou civilizační choroby? Podle mne o tom, že člověk, který sám sebe pyšně označil za tuplovaně rozumného (Homo sapiens, sapiens), žije v rozporu se svým fyziologickým nastavením, se svou přirozeností, se svými reálnými možnostmi, z velké části determinovanými geneticky, a to až za hranicí schopnosti přizpůsobit se. To platí jak o nadměrném přísunu čehokoli nutného a potřebného, tak o jeho nedostatku. Navíc si tohoto rozporu nemusí být vědom.

Zatímco člověk byl docela dobře vybaven k tomu, aby vzdoroval nepříznivým biologickým podmínkách (vyplývá to jednoznačně ze skutečnosti, že je zatím všechny přežil), je otázkou, jak dalece je připraven a schopen čelit psychosociálním tlakům a k nim přistupujícím biologickým zátěžím, které si sám připravuje (např. přelet přes časová pásma). Všechny tyto okolnosti se pokoušely od nepaměti regulovat nejrůznější mytologické, náboženské, filozofické, či právní systémy se svými výklady, kodexy a vymáhanými předpisy. Vesměs marně.

Jako celostně biopsychosociálně uvažující psychiatr neodděluji „tělo a duši“, takže za civilizační problém považuji nejen neurotické obtíže, ale také třeba obezitu a její zrcadlový obraz, mentální anorexii, protože ačkoli neolit nepamatuji, neboť jsem se narodil trochu později, jsem přesvědčen, že tyto problémy se tehdy nevyskytovaly; dnes se na jejich řešení psychiatrie podílí a nikdo nepochybuje, že mezi psychosomatické civilizační choroby patří. Na druhé straně už naprosto bezpečně vím, že během druhé světové války, kdy byl podstatně omezen přísun potravy, v našich zemích významně poklesl výskyt obezity i cukrovky. Dokonce ani mentálních anorexií nebylo tolik.

Pokud se týče „velké psychiatrie“ zaměřené na psychózy, mám za to, že v této oblasti se civilizace žádným výraznějším způsobem nepodepsala, o čemž svědčí výsledky discipliny označované jako transkulturální psychiatrie, jež se rozvíjí více než jedno století. Původně se jednalo o sběr kuriozit a přední psychiatři, když se nasytili na domácí scéně, jezdili sledovat, jak vypadá fenomén šílenství jinde ve světě. Objevili tak mnoho podivuhodných klinických projevů, od amoku, přes koro, hexe, spells, windigo, negi-negi, dhat, piblokto, susto, latah a další. Nicméně od 60. let minulého století Ari Kiev jako první mapoval svět křížem krážem a konstatoval, že přes rozdílné etnické, klimatické, ekonomické, sociální a další podmínky, schizofrenie se vyskytuje ve všech sledovaných oblastech přibližně u 1 % populace a melancholie (tak se tenkrát označovala těžká depresivní porucha) u 6 %.

Jestliže byla v 70. letech v USA zjištěna schizofrenie u 4 % pacientů, byla to jen a jen chyba diagnostiky, která se od té doby zásadním způsobem zpřesnila (jen pro ilustraci, v jednom výzkumném projektu z té doby byla schizofrenie definována určitými příznaky s poněkud surrealistickým dodatkem: …a na její diagnóze se shodnou tři zkušení psychiatři). Ve vztahu k narůstající dlouhověkosti přibývá demencí, což je a ještě více bude velký problém. Ostatní psychické poruchy byly dílem místního folklóru, který byl lokálně dost stabilní, místo od místa se však významně lišil. Výkladový model se však shodoval: jednalo se většinou o reakce na nezvládnutý stres, které se manifestovaly poruchami vnímání, prožívání a chování, jež přerostly tolerovaný sociální rámec té které kultury. Tedy také o civilizační choroby.

K bouřlivým a dramatickým projevům staré egyptské a posléze starověké, středověké a moderní evropské civilizace patřila hysterie, popsaná již v papyru Kahun (přibližně 1800 př. Kr.): „žena, ač čivy zdravé má, nevidí, ač údy zdravé má, pohnouti jimi nemůže“. To byly hysterické obrny, jak senzorické, tak motorické. Završením a korunou klinického obrazu byl velký hysterický záchvat podobající se epileptickému grand mal s tonicko klonickými křečemi, s tím rozdílem oproti skutečnému, že postižená osoba se ani nepomočila, ani nepokousala, ale končila vypjatá v „opistotonu“ (hysterický oblouk) opřená o podložku jen patami a zátylkem. Egyptští lékaři připisovali tento stav děloze, která se utrhla ze svého místa a putuje po těle, kde způsobuje všechny obtíže.
 Tuto koncepci převzala také antika, která poruše podle dělohy (hysteron) také dala jméno. Nejběžnější léčebné postupy spočívaly ve vykuřování dělohy (ještě na konci 19. století se prodávaly pesary pro domácí vykuřování), doporučování různých typů životosprávy, ale především sexuálního života a těhotenství. Omočil si i Platón, který rozhodl, že „děloha je zvíře, které si přeje být oplodněno“.
Středověk s návratem k démonologii usoudil, že pacientky jsou posedlé ďáblem a spolehlivým prostředkem k jeho vymítání byla vaginální soulož. V Itálii dokonce existovaly mužské mnišské řády, které to měly v popisu práce, což za epidemií této poruchy, muselo být náročné povolání. Doba osvícenská považovala tyto příznaky za poruchu morálky, teprve francouzský neurolog Charcot stanovil diagnostické rozdíly mezi epileptickým a hysterickým záchvatem a jeho žák, Sigmund Freud, došel k závěru, že se jedná o potlačené sexuální trauma a léčil je svou metodou - psychoanalýzou. Vždy se však jednalo o zřetelnou psychickou či psychosomatickou manifestaci diskomfortu, frustrace, traumatizace, nepohody a dalších subjektivně nepříjemných pocitů a emocí. To už není o biologii, ale o psychosociální oblasti.

V době, kdy jsem studoval, patřila diferenciální diagnóza mezi epilepsií a hysterií do základu pregraduálního studia a když jsem nastoupil do psychiatrické léčebny, vídal jsem čerstvé případy hysterie několikrát týdně. Kromě uvedené symptomatologie se objevovala ještě pestrá paleta nejrůznějších tělesných bolestí bez příslušného organického nálezu, několikrát jsem narazil na pacientku s „falešným těhotenstvím“ (falešnou březost mohou mít také mohou mít chovné fenky psů, které tak dokazují, jak se „sblížily“ s člověkem), vesměs šlo však o dramatické prezentace, přehánění emočních projevů a manipulační tendence. Pokud jde o femininum uváděné v těchto souvislostech, je to o většině; nicméně muži touto poruchou trpěli také, to věděl již Galenos. Cum grano salis lze sumárně říci, že se jedná o osoby, které nezvládly problémy svého života a řešily je podvědomě „útěkem do nemoci“.

Tato „choroba-nechoroba“ v posledních dvaceti letech téměř zcela vymizela, spolu s ní také dramatické průběhy nejrůznějších kuriózních nemocí (což transkulturální psychiatři přisuzují nastupující globalizaci) a vše se rozplizlo do obrazu lehkých a ne zcela jasných, mdlých a nemastných - neslaných depresí, jejichž prevalence se odhaduje na 18 % (oproti 6 % těch skutečně těžkých) a především do skupiny „somatizačních (funkčních) poruch“, kdy pacienti si stěžují na nejrůznější obtíže, pro které lékaři marně hledají jakýkoli organický podklad. Těchto nemocných je přibližně 25 % v čekárnách praktických lékařů, u gastroenterologů je jich plná polovina (již Franz Alexander napsal, že břicho je nejzvučnější rezonanční deskou emocí) a v rámci dualistického modelu medicíny - nemoc je porucha provozu „rozumného stroje“ - se dožadují dalších vyšetření, které by tuto poruchu odhalily, přestože skutečná příčina leží především v psychosociální oblasti, ale do jejího řešení se nikomu nechce.

Krutým příkladem skutečné civilizační nemoci je stresový infarkt, který namodelovali již před padesáti roky u primátů vědci v Suchumi, který shrnuji s omluvou za antropomorfickou terminologii a určitou simplifikaci. Primáti žijí v tlupě, která má čitelné sociální uspořádání: v čele stojí „král“, nejzdatnější samec, který tlupu vede a má všechna práva. Nikdo se nedotkne potravy dříve než on, totéž platí o jeho vztazích k samicím a ostatních privilegiích. Také agrese se šíří shora dolů. Na krále se tlačí skupina „šlechticů“ pretendujících na trůn a na periferii je „proletariát“ - skupina nejohroženější ztrátami v boji a nedostatkem potravy. Vyroste-li některý ze šlechticů natolik, že si troufne na vedení, vyzve krále na rituální souboj. Vítěz bere vše, poražený se zařadí mezi šlechtu. Vědci vzali krále a umístili ho do malé klícky, kde musel sledovat, jak „nespravedlivě“ se zmocnil jeho nástupce trůnu, zatímco on přišel o všechny výsady. Polovina takto ponížených vůdců dostala infarkt, část z nich na něj zemřela.

To je příběh o ztrátě statutu, ztrátě moci. V přírodních podmínkách se podobná situace pochopitelně neodehrává, v komplikované lidské společnosti však patří mezi běžné. Přitom nemusí jít vždy jen o „moc“, přestože ta patří mezi vysoko ceněné kvality. Jde o celý hodnotový systém a o míře lpění na jeho jednotlivých prvcích. Další prioritou bývá majetek, a to, co není většinou vědomě doceňováno, co však má svou vysokou cenu, jsou mezilidské vztahy. Člověk byl stvořen do smečky a kvalitní vztahy jsou základem jeho sociální pohody a jistoty.

Vedoucí pseudofilozofií současné společnosti je bezbřehý konzum (o tom, jak je to ve skutečnosti s jeho limity, je také současná krize). Skutečný smysl života se kamsi vytrácí. Nasazení při honbě za dosažením stanovených cílů a výsledků a naopak frustrace při jejich nedostatku či ztrátě, může přesáhnout limit fyziologických mezí a z pouhého zrychlení tempa a následného zklamání přerůst až do stresové reakce. Stres není jednoznačně škodlivý a v boji o biologické přežití byl naprosto nezbytný. Protože je však určen k záchraně holého života, vybírá si také velkou daň. Je především metabolicky nesmírně náročný, přetěžuje určité řízené systémy a naopak vypíná ty, které nejsou bezprostředně významné pro boj nebo útěk, nebo pro přežití za krajně nepříznivých okolností, především imunitu. A tak, co bylo výhodné v boji s medvědem, je jednoznačně škodlivé, honím-li se do úpadu za dosažením kariéry, peněz, luxusního zboží, zájezdu na Maledivy, mezitím si naruším základní mezilidské vztahy a nakonec jsem zklamán z výsledků, jež neodpovídají mým původním představám.

Klinický obraz a vyústění nemocí se odvíjí od přetěžovaných systémů. Permanentní adrenergní aktivace zrychluje srdeční akci, zvyšuje krevní tlak i agregabilitu destiček, zhoršuje spánek, což se odrazí ve zhoršení denního výkonu a nutnosti je překonávat s větším úsilím, event. dopingem a původně vratné změny v systému se zvolna fixují. Klasický hypertonik z ulice přichází k praktickému lékaři, když ho začne bolet hlava - a to už se hodnoty jeho TK pohybují v pásmu vysoko nad normu, ani jeho koronární řečiště nebývá v optimálním stavu. Celostní přístup by měl spočívat nejen v aplikaci příslušných farmak, ale také v probrání a úpravě životního stylu. Do toho si však pravý workholik mluvit nedá. Analogické problémy vyvstávají při nefyziologické převaze parasympatiku a ty se pak odrážejí především v trávícím systému.

Shora zmíněná obezita s následným rozvojem diabetu II. typu patří k typickým psychosomatickým civilizačním neduhům. Nejde totiž jen o prostou skutečnost, že máme dostatek energetických zdrojů, ale především o skutečnost, že s nimi neumíme zdravě nakládat. Nehoruji pro návrat k bobulím a žouželi, děsí mě však agresivní reklamní kampaň na sladkosti cílená již na děti, které se podle ní bez svého oblíbeného BLEBLEBLE nemohou přece obejít. Přičteme-li k tomu nedostatek pohybu a vysedávání u monitorů, není se co divit, že nám roste generace osteoporotických tlouštíků, z nichž část se v pubertě rozhodne pro opačný extrém a začne hladovět. To je výsostně psychosomatická problematika, která tu ještě před půlstoletím nebyla.

Schéma všech problémů je přehledné a srozumitelné:
- nepohoda v psychosociální oblasti vyvolává negativní emoce (a zde je nutno si uvědomit, že emoce jsou biologické procesy se svým specifickým odrazem ve vědomí ve formě pocitů). Objevují se tak první symptomy diskomfortu. Regulace může sloužit k úpravě stavu, častěji však k silovému, většinou zkratkovému, překonávání problému. Aktivace řídících systémů vyvolává tělesné reakce, které mohou být už interpretovány jako chorobné příznaky (tachykardie, zvýšené svalové napětí ústící až do cefalgií a bolestí dolních zad), což mobilizuje úzkostnou odpověď, která celý cyklus zpětnovazebně posíluje. Místo úpravy životosprávy nastupuje cesta za rychlým, ale zároveň nejrizikovějším řešením: samoléčba nejčastěji ve formě „sousedské výpomoci“ nějakým anxiolytikem. Druhým krokem je vyhledání lékařské pomoci. Praktický lékař nemá čas, ani erudici na rozplétání klubka psychosociální problematiky a tak místo toho, aby se zaměřil na nemocného, začne „léčit nemoc“. Když jsme nabídli výcvik v psychosomatice praktickým lékařům, dozvěděli jsme se, že jej nepotřebují, protože absolvovali minimum z psychiatrie. Ale psychiatrie tyto problémy bohužel většinou neřeší.

Kromě hamižnosti, lenosti a nadměrnému konzumu je další příčinou civilizačních poruch rozbití přirozeného biorytmu. Antické Řecko rozlišovaly dva typy času: Chronos, rovnoměrně plynoucí kupředu a Kairos, „čas k něčemu“. Byly dny Apollónské a dny Dionýské. Snad ještě výstižněji a přitom poeticky zachytil tuto skutečnost autor knihy Kazatel. Po celá tisíciletí člověk ve dne pracoval a v noci spal, rok byl rozdělen do smysluplných cyklů harmonizujících s přírodním děním. Třeba Lucky (13. prosince), které za zpěvu nenáročného textu: „Jdu, jdu, jdu, noci upiju“, obcházely všechna stavení, byly jakési kontrolorky a jestliže našly někde neuklizený kolovrat, rozbily jej a přízi potrhaly. Kolovrat měl stát již na půdě a doba měla být vyhrazena duchovní přípravě na Vánoce. Dnes nám Vánoce začínají v obchodních řetězcích již v září a za stálého bombardování Rolničkami tam můžeme nakupovat až do tří do rána.

Žárovka převrátila naše noci v jasné dny (a tak trochu s Orwellem: v místa, kde není stínů) a další požehnání zvané virtuální realita umožnilo, že v tuto dobu nemusíme jen pracovat, ale můžeme se přímo nezřízeně bavit. Na světelný smog si nestěžují jen astronomové, ale také lidé s křehčí strukturou spánku. Na druhé straně, sleduji-li spánkový režim svých pacientů, docházím k závěru, že člověk skutečně vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost. Přelety časových pásem poznamenávají zdraví leteckého personálu a podle slavných Parkinsonových zákonů lze tak bezpečně hubit také stárnoucí šéfy. A není jenom jet-lag, stačí pomatené převážení téhož zboží z jednoho konce Evropy na druhý, počet těžce zraněných a mrtvých na silnicích není statisticky zanedbatelný.
Z ničím nekroceného hedonismu vyrůstá u nás v posledních dvou dekádách rozsáhlý a zatím vůbec neřešený problém: drogová scéna (vznešeně: závislost na psychotropních látkách). Její regulace patří více do sociální sféry, nicméně její následky těžce odnáší medicína. Ale to je téma na samostatné pojednání.

Lidská práva jsou vzácná komodita. Prosadí-li jejich zastánci další bezbřehé rozšiřování „práva na všechno“ bez odpovídajících povinností, lze při lidské chamtivosti očekávat jednosměrný vývoj směřující k uspokojování nikoli Aristotelských potřeb, ale stále narůstajících přání, jejichž uspokojování bude čím dál, tím problematičtější. Špatné sociální zakotvení v neúplných nebo šíleně kombinovaných rodinách je ideálním podhoubím patologie. Z části neuspokojených se stanou anarchisté nebo extrémisté, nepřizpůsobiví občané, členové sekt, nebo „nemocní civilizačními chorobami“. Sociologicky tento vývoj popsala až do konečných fází ve slavné oberlinské přednášce Hannah Arendtová. Po pádu přirozené autority přichází ke slovu demokratická společná shoda, pokud se neudrží, nastává anarchie přecházející v násilí a tuto situaci pak řeší diktatura se svými jednoduchými recepty na všechno. Z tohoto rámce se medicína nevyvlékne, ale dobře jí tam rozhodně nebude (viz program T44 spočívající v likvidaci „méněcenných“ osob německými lékaři, nebo sovětské zavírání disidentů do blázinců).

Nemá-li medicína bezbranně přihlížet a pasivně se tak podílet na sociální degeneraci, jejímž jedním symptomem jsou i civilizační choroby, měla by se postavit mimo konzumní proud dirigovaný farmaceutickými společnosti a jasně a nekompromisně vymezit, co do její kompetence patří, a co ne (například implantace silikonů by nemusela patřit mezi život zachraňující výkony!). Jinak nezbývá, než souhlasit s myšlenkou, že už jen nějaký Bůh to může zachránit.

Praha – 1. srpna 2009 MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Zdroj: Osobní příspěvek autora MUDr. Radkin Honzák, CSc. pro web Medicina.

Gaudeamus igitur Ace Of Base - All That She Wants

Gaudeamus igitur

Gaudeamus igiturMelodie
Latinský text
Volný překlad

Gaudeamus igitur,Gaudeamus igitur,
iuvenes dum sumus:
post iucundam iuventutem,
post molestam senectutemnos habebit humus.
Radujme se tedy,
dokud jsme mladí:
po radostné mladosti,
po žalostném stáří
budeme patřit zemi.

Vita nostra brevis est,
brevi finietur;
venit mors velociter,
rapit nos atrociter,
nemini parcetur.
.... Náš život je krátký,
zakrátko se skončí;
smrt přijde rychle,
uchvátí nás krutě,
nikdo nebude ušetřen.

Ubi sunt, qui ante nos
in mundo fuere?
Vadite ad superos,
transite ad inferos,
ubi iam fuere.
.... Kde jsou ti, kdo před námi
byli na světě?
Odkráčejte do nebes,
přeneste se do pekel -

- oni tam již byli.

Vivat academia,
vivant professores,
vivat membrum quodlibet,
vivant membra quaelibet,
semper sint in flore!
.... Ať žije akademie,
ať žijí profesoři,
ať žije každý student,
ať žijí všichni studenti,

vždy ať v květu jsou!

Skvělý přednes Gaudeamus igitur z Osla

Libri muti magistri sunt. Knihy jsou němí učitelé. Je-li myšlenka opravdu hodnotná, musí existovat způsob jak ji zrealizovat!

Elizabeth Blackwell  první žena na světě s doktorátem z medicíny  

Elizabeth Blackwell

byla první ženou na světě, která získala doktorát z medicíny. Do té doby bylo nemyslitelné aby doktorát získala žena.

A my někdy taky žijem v domnění, že je něco nemyslitelné. Ale opak je pravdou. Poučme se z historie, létat bylo nemyslitelné, svítit elektřinou bylo nemyslitelné …
Asi nemusím pokračovat, že?
Tedy, všechno je myslitelné, jen najít odvahu být první.

***


Je-li myšlenka opravdu hodnotná, musí existovat způsob jak ji zrealizovat.
Eliabeth Blackwell

Rozměr dobra a zla v reálném životě pro potřeby mediciny

Medicina....je rozměr lidského dobra to staří Řekové neznali

Rozměr dobra a zla v reálném životě

Úvod do studia tématu dnes (psychoterapie, pro medicinu a lékaře důležité)
Dobro a zlo jsou v psychoterapeutickém kontextu tématem významným, navzdory tomu, že se jedná o hodnoty, které nebývají s psychoterapií přímo dávány do souvislosti, ani v ní nejsou nijak významně zmiňovány. Současné psychoterapeutické myšlení je totiž považuje za pojmy filosofické a morální. Tím, že se deklaruje jako morálně neutrální či morálně irelevantní, má sklon je míjet, odvracet se od nich, nebo si s nimi ve svém kontextu neví rady. Sama psychoterapeutická skutečnost však je jiná.

Řečtí myslitelé, Sókratés, Platón  a Aristotelés  považují lidské dobro eudaImonia, za ctnost.

Sókratés říkal, že dobrému člověku nelze uškodit. Pokud není ctnost vyvrácena, hodnotný život zůstane zachován. I když tato teze byla různě zpochybňována, například poukazy na roli životní náhody nebo vlivy, které nespočívají a nespadají do rukou jednotlivce, starým Řekům bylo zřejmé, že ctnosti člověku otevírají, umožňují a zajišťují dobrý život. Díky ztotožnění hodnotného života s ctnostným charakterem, který nemůže být uzavřen sám v sobě, ale musí se projevit ve skutcích, je zaručeno to, co v moderním světě nazýváme duševním zdravím. I vstupující vnější okolnosti, jako je náhoda a další vlivy, které člověk nemůže určovat a nemá možnosti jim zamezit, může podle starověkých myslitelů přijímat se ctí a důstojností – a takto je uchovat v prostoru dobra.

Stoikové  přináší další důležitou kategorii, a to jsou emoce. Emoce chápou jako formy hodnotících soudů (což koresponduje se současným vývojem daseinsanalýzy, která emoce neabstrahuje od jejich souvislostí s ostatními duševními stavy i vlastnostmi a situacemi, ve kterých se objevují a kterým nejen samy patří, ale které také patří k nim). Emoce v tomto smyslu odkrývají i etickou hodnotící dimenzi. Přiléhavý je zde poukaz Gadamerův,  který říká, že základní soud není jen, zda věc je správně nebo mylně postavená, zda platí či neplatí logický či jiný obecný soud, ale zda a jak bylo rozlišeno v prostoru dobra a zla, neboť právě v těchto mezích se lidská životní pouť vždy ubírá. (Platón, ale i Aristotelés vždy rozlišovali mezi věděním techné, respektive epistémé, věděním, které se nakonec vždy odkazuje na vnější obecné pravdy či skutečnosti – jak vidíme i dnes ve vědě – a věděním Dobra, které je věděním osobním a zahrnuje proto sebeporozumění. (Tím se nemyslí užší psychoterapeutická znalost sebe, ale rozumění smyslu vlastního života, existence.)

Z toho plyne, že vědění Dobra nemůže být odvozeno z epistémé. Stoikové (a zvláště Seneca) zde ovšem vidí velké nebezpečí, neboť takové soudy mohou být chybné a měli bychom se jich vzdát (a s nimi i emocí v dnešním zavedeném významu), neboť chybnost soudu může mít za důsledek odklonění se od dobra.
Emoce jsou někdy dobré a někdy špatné. Jsou spolehlivé pouze natolik, nakolik je spolehlivé kulturní zázemí, z něhož vycházejí. Kulturní vlivy a z nich odvozené normy takto určují povahu emocí. Již ve starověku tedy vidíme, že vliv, dnes bychom řekli sociálního prostředí na povahu člověka (a ta, jelikož nebyla odtrhávána od jeho jednání, nemohla být axiologicky neutrální), byl brán v potaz vždy jako samozřejmost.

Další důležité téma je trvalost či setrvačnost emocí, a to v souvislosti s jejich vznikáním a budováním. V dnešním významu se svým filosofování přibližují výchově a výchovnému působení. Stoikové dobře věděli, že to, co je zakořeněné v „motivační struktuře osobnosti“, se mění jen velmi obtížně.
Proto se výchovnému působení v dětství věnovali s velkou vážností (Alexandr Veliký byl vychováván Aristotelem). Rovněž věděli, že naše emoce je potřeba hlídat, je potřeba být k nim bdělý, neboť nás mohou překvapit, svést z nastoupené cesty a ohrozit. Tím, že byl emocím přisuzován poznávací charakter a nebyly považovány za pouhé doprovodné nebo samovolné impulzy nutkavého či explozivního charakteru, které můžeme ovládat jen vůlí a nikoli poznáním (jež je jejich přirozenou součástí), otevřel se prostor pro možnost jejich (sebe) kontroly.

Protože existuje možnost ztráty kontroly emocí již vzešlých, objevuje se u stoiků názor, že by takové emoce neměly vůbec vzniknout. Například nenávist nebo závist, vražednou touhu a podobně zlobné vzplanutí je nejlépe držet pod kontrolou natolik, aby se vůbec nezrodily.  Pokud se objeví, potom je podle Řeků nutné jejich vymýcení. Tento problém je ovšem stejně tak starověkým, jako současným. Řekové nemyslí emocí jenom vnitřní stav, ale emoce je vždy spojena s nějakým činem, s jednáním. Jelikož Řekové dávají do souvislosti prožitek a jednání, umožňují, aby emocím zůstal jejich konativní naturel i jim vlastní aspekt poznávací.

Pro naše další úvahy je rozhodující to, že Řekové dávají dobrý život do souvislosti s ctnostmi. Oproti nim je naše pojetí „dobrého života“ zúžené na štěstí, zdraví, bohatství a obecnou spokojenost. Ctnosti zde chybí. (Platónovo i Aristotelovo téma Dobra, jenž určuje úvahy o bytí, se dostaly významně za okraj obecného, zcela pak odborného zájmu).
Pro psychoterapii 20. století, stejně tak jako pro psychoterapii současnou, je sdružení duševního zdraví a ctností nemyslitelné. Je ovšem možné,  že tato rezignace či etický neutralismus, který nechce zavádět do psychoterapie hodnocení, celou skutečnost duševní nemoci zužuje.

Zdroj ke studiu: Seneca O dobrodiních RŮŽIČKA, J.: sem. PVŠPS, 2008

Studium mediciny a lékařské povolání

I medičky vypadají v 1.ročníku jako modelky,
 studium je náročná dřina co si krásu vezme 

Studium mediciny a lékařské povolání (technika a předpoklady)

50% poznatků z přednášky zapomeneme za půl hodiny
70% znalostí z přednášky zapomeneme za 24 hodin
80-90% látky již za měsíc neznáme.

Lékařské povolání je povolání, nikoliv zaměstnání. 

Znamená to, že klade vysoké požadavky na každého uchazeče: požadavky na osobní čas, požadavky na charakterové vlastnosti. Vysoké požadavky na morální kvality lékaře vyplývají ze skutečnosti, že lékař rozhoduje o zdraví – hodnotě pro jedince nejcennější. K lékaři se obracejí lidé s důvěrou a vírou v záchranu svého jedinečného, neopakovatelného života či zdraví.

Není podstatné, na kterém místě, v jaké funkci a na kterém pracovišti lékař pracuje. Důležité je, jak pracuje, jak se projevuje, jakým je člověkem, jaká je jeho morálka. Život je složitý, dynamický, v jeho složitostech jsou četná úskalí a nástrahy, kterým musí lékař čelit.

 Autoritu bude mít jen lékař takový, který mnoho zná a  umí.

Očekává se určité chování a jednání lékaře s nemocnými. Lékař musí umět vyslechnout nemocného, dát najevo účast s nemocným, nesmí zůstat lhostejný osudu nemocného, musí umět nemocného vyšetřit, léčit, pohovořit o jeho potížích, musí umět mlčet o všem, co se od nemocného dozvěděl.
 Mezi nejčastější stížnosti ve zdravotnictví patří právě stížnost na jednání lékařů, na nedostatek zájmu o zdraví nemocných.
Péče o staré lidi je složitější, často je třeba se za nimi podívat až do jejich domácností a nečekat, aby se s obtížemi dostavili k lékaři sami.
Důležité vlastnosti studenta jsou:*** vytrvalost*** houževnatost
*** pečlivost*** odpovědnost
*** obětavost
*** jazyková vybavenost ke zvládání jazykových bariérs preferencí angličtiny, což je „lingua franca“ i pro XXI. století, ale v medicíně i s jistými znalostmi latiny, přesahujícími nezbytnou anatomickou nomenklaturu!
  * zvládnutí počítačové i informační gramotnosti k naplnění požadavků gramotnosti XXI. století a „informační společnosti“, tedy umět:
 * číst - psát - počítat - prezentovat – komunikovat což je i spolehlivým základem pro „kariérní úspěšnost“
Samo slovo student pochází od latinského „studere,“ což znamená namáhati se, překonávati překážky.
Student, který je sice nadaný, ale nemá schopnost překonávat vlastními silami překážky, zříkat se v důležitých chvílích zábav (tj. který má jak se říká „slabou vůli“), má malou naději na úspěch ve studiu!
Vážné nedostatky v organizaci samostatné práce jsou zejména u studentů 1. a 2. ročníku.
Studenti prvého ročníku často spoléhají na to, že nastudují potřebnou látku až těsně před zkouškou. Tato chyba je dvojnásob nebezpečná:
u většiny předmětů je rozsah tak veliký, že předzkouškové období nemůže stačit na víc než na souhrnné zopakování.
narychlo nastudovaná látka se velmi rychle zapomíná.

Poznámka: I medičky vypadají v 1.ročníku jako modelky a herečky na ilustrační fotografii, ovšem studium je náročná dřina co krásu za 6 let vezme spolehlivě (nejdelší studium VŠ) pokud ne, tak noční služby vykonají své...

Vzdělávání je celoživotní, lékařské obory nabírají nové informace a vědecké poznatky. Farmaceutické firmy vyrábí velké množství léků a je tedy nutné sledovat je podle účinných látek ne jen podle výrobce. I účinek (kvalita) se může ve světě měnit. Dávkovat léčbu je i tak umění...i zkušenost.

Připomeňme si, že české zdravotnictví dře své dělníky - lékaře a málo jim platí.
Běžní lidé vychovaní rudými gentlemany neznají rozsah vzdělání a považují leckdy lékaře za otroky, sluhy a údržbáře. Lékařská věda jim nic neříká...citují si jakousi starou přísahu Hippokratovu, která platila v době, když bylo lékařství dobře zabezpečené umění a lékaři se prokazovala úcta. Kdysi dobrý doktor měl i "zlaté ruce".
Základem dobrého státu jsou důležití lidé na pozicích především kvalitních učitelů, lékařů a přirozených řemesel, sedláků a hospodářů. Moudří lidé byli dehonestováni.

Kdo dnes chodí studovat medicínu?

Doporučení: Pro vážné zájemce o obor Medicína a vědecký lékařský výzkum vůbec, doporučuji si počíst v knize Nonna Auská: Český lékař v Americe

DIES DIEM DOCET

Dr House originální filmový doktor s paměťovou genialitou

DIES DIEM DOCET

Den učí den, dnešek učí zítřek (Srovn.: S každým dnem jsme moudřejší. *** Discipulus est prioris posterior dies.

Výklad: Medicina je obecně široký a rozsáhlý obor i pojem. Studující mají představu naučit a přijmout hodně vědeckých i lidských znalostí a studium je náročné a dlouhé. Vychová však celého mladého člověka do života s nemocnými (i zdravými). Těch oborů je hodně...začněme třeba anatomií člověka, biologií, chemií (biochemií)
Velmi působivé je nadšení, když se otevře před mladým to celé spektrum informací (náročných) které jsou však fascinující.

Kdo by v mládí netoužil proniknout do tajů lidského těla, jeho funkcí, terapie, širokého vzdělání (je to velká řada souvisejících oborů).

Mladý člověk, student se stane za 6 let někým úplně jiným, rozvážným, přemýšlivým. Má-li genetickou závislost na poznávání, prožívá krásné a šťastné dny. Znát poznávat vědět - to je adrenalin, to je erotika, to je bouře nadšení, to je nadupané IQ a hormony poznávání.
Stoupá silně sebevědomí a nabírá na síle boj se stresy zkoušek, stresy a umění probojovat zkoušky, znalosti přes překážky výuky (psychopatologie vyučujících atd). Víme, že deprivace osobností může být v praxi kdekoliv, i u profesorů VŠ přítomna.
A v tom je také tajemství a umění úspěchu. Překonat všechny překážky. Neznámé i nečekané. I neuvěřitelné příhody se pak vypráví. Zhotovuje se medicus, lékař do nepohody.

Ano, celý život lékaře je nepohoda a orientace v náhlých příhodách u člověka a jeho chorob (stesků) ale i radost z umění uzdravení a smutek tam kde boj končí...

Lékař (lidově doktor) ten pravý, ne advokát a jiný čítač paragrafů je (má být) osobnost připravená na těžký stresující život svůj i svých nemocných. Přece si to hned neuvědomíme, ale přemýšlejme, kdo je první u nás, když se narodíme mamince (i před porodem a početím) nejvíce je přítomen ten doktor co drží za ruku a vede (ptáme se, slyšíme rady, doporučení)

V poslední chvíli života lékař (medicus latinsky) léčí naše stesky, bolesti a je s námi. Víme o tom jak žije vedle nás? Není sám nemocen? Netrápí jej starosti s penězi platbami papírováním byrokraty kverulanty atd. atd.?
Můžete mít osobní špatnou zkušenost, trápení bez konce, spěch a ústrky - ale soustřeďte se na svého vybraného lékaře, on stojí při vás vždy i když se to nezdá, nebo o tom nevíte. Má na mysli vaše blaho především a ne nějaký svaz psychopatů, jako je sdružení na ochranu pacientů (či co to je a jaké nesmysly produkuje)

Kdy už zase pozlatíme ruce lékařů, než budou vyčerpaní a chudí, udření deními i nočními starostmi, nebo to budou opravdu lidé vzdělaní, přátelé pomáhající svými osobnostmi, znalostmi i lidskostí.

Dejme jim zlaté ruce. Přece nechceme, aby naši tělesnou a duševní schránku léčily ruce slabé, vyčerpané, unavené a strádající. Ruce vyhořelé a bez přítomného citu...

Pokračování příště... to be continued