Mozek a trénování paměti. Diagnostika syndromu demence. Podle kódu je náš mozek schopný později vzpomínku vytáhnout a použít. Čtěte!

Prof. Pafko trénuje na kole a má vynikající paměť

Trénování paměti
jako efektivní nástroj proti mentální deterioraci u stárnoucí populace.

To, co vidíme, slyšíme, chutnáme nebo čicháme, se promítá do odpovídajících center v mozkové kůře. 
Na chvilku. Pokud si máme tyto otisky zapamatovat, musí z mozkové kůry postoupit do části mozku jménem hipokampus, kde je každému vjemu přidělen jakýsi dočasný čárový kód. 

Podle tohoto kódu je náš mozek schopný později vzpomínku vytáhnout a použít.

Protože se ale denně potkáváme se spoustou vjemů, mozek některé vypouští a nechává si jen ty důležité. Třeba podpořené silnou emocí (i negativní) nebo častým připomínáním.
Hipokampus (lat. hippocampus - mořský koník) je součástí velkého mozku. Umístěn je ve střední části spánkového laloku, jeden v pravé a druhý v levé mozkové hemisféře. Je součástí limbického systému a hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci.

Při Alzheimerově chorobě je hipokampus mezi prvními částmi mozku, která utrpí poškození. Poškození hipokampu může také způsobit nedostatek kyslíku (anoxie), zápal mozkových blan nebo epilepsie střední části spánkového laloku. Lidé se značným poškozením hipokampu trpí poškozením paměti a neschopností ukládat nové informace.

Patofyziologickým mechanismem kognitivních poruch jsou strukturální změny mozku
 primárně neurodegenerativní (např. Alzheimerova, Parkinsonova chor.)
či sekundární (např. vaskulární demence, intrakraniální expanze).

Organizace soutěže trénuje paměť ve vyšším věku

U tranzitorních a reverzibilních poruch (hypotyreóza, delirium) jde o funkční postižení neuronu. V obou případech nacházíme poruchu metabolismu neuromediátorů (acetylcholin, serotonin, dopamin ad.), glukózy a zhoršenou funkci postižených oblastí (SPECT, funkční magnetická rezonance).

Nejzávažnější kognitivní poruchou je demence , která je definována jako „ komplexní klinický syndrom charakterizovaný poklesem až ztrátou globálních intelektových schopností v důsledku organického postižení mozku, která je obvykle ireverzibilní a trvale progredující a nepříznivě ovlivňuje pracovní a sociální funkce pacienta.Trvání poruchy je nejméně 6 měsíců. Nejsou přítomny poruchy vědomí" (MKN 10, DSM IV).
Symptomy demence jsou přítomny u více než 50 onemocnění a v etiopatogeneze se uplatňují genetické, vaskulární, metabolicko-toxické a lékové vlivy, neuroinfekce a další faktory.

Mírná kognitivní porucha je nově diagnostikovaná klinická jednotka, která nedosahuje hloubky ani intenzity demence. Předpokládá se, že jde o časnou (preklinickou) fázi demence, což podporují i některé neuroanatomické nálezy. Prognosticky 50 až 80 % nemocných během několika let progreduje do demence.

Deprese je charakterizována vystupňovaným smutkem, který je často doprovázen i kognitivními symptomy (porucha paměti, bradypsychismus). Začátek je relativně náhlý, nebývají poruchy orientace ani konstrukčních schopností a léčba antidepresivy zlepší i kognitivní poruchu.

Delirium (akutní stav zmatenosti) je definováno jako akutně vzniklá tranzitorní globální porucha kognitivních funkcí. Od demence se liší rychlým nástupem během hodin a kolísáním kognitivní poruchy (zhoršení paměti, dezorganizované myšlení,dezorientace) v průběhu dne. Je přítomna kvalitativní porucha vědomí, pozornosti a myšlení, zvýšená psychomotorická aktivita, neklid, agitovanost nebo naopak útlum a měnlivost příznaků.

 Delirium je nejčastěji vyvoláno léky, alkoholem, vysazením návykových látek, akutním onemocněním (kardiální dekompenzace, infekce, trauma), hypoxií nebo metabolickou poruchou.

U benigní poruchy paměti je mírná porucha výbavnosti získané informace. Vštípivost (zapamatování) a zpracování informace až na mírné zpomalení nebývá porušeno, někdy bývá lehce snížena pozornost. Porucha je benigního rázu, tzn. že přechod do demence není častější než u běžné populace (incidence 1-2 % ročně).

Fyziologické stárnutí mozku není doprovázeno závažnější kognitivní poruchou.

Přečtěte si také.......Mozek a jeho aktivní stimulace


Literatura: Koukolík F., Jirák R.: Diagnostika a léčení syndromu demence, Grada Publishing, Praha, 1999

Sclerosis multiplex Roztroušená skleróza - autoimunitní onemocnění

Symptomy sclerosis multiplex

Roztroušená skleróza (zkráceně RS, latinsky sclerosis multiplex) je chronické autoimunitní onemocnění, při němž lidský imunitní systém napadá centrální nervovou soustavu (mozek a míchu), čímž způsobuje demyelinizaci (rozpad myelinových pochev). Nemoc postihuje zejména mladé dospělé (od 20 do 40 let) a její výskyt je častější u žen (přibližně v poměru 2:1). Její prevalence se pohybuje v rozmezí od 2 do 150 pacientů na 100 000 obyvatel. Onemocnění popsal v roce 1868 jako první Jean-Martin Charcot.

Roztroušená skleróza ovlivňuje schopnost nervových buněk (neuronů) v mozku a míše spolu vzájemně komunikovat. Nervové buňky spolu komunikují prostřednictvím vysílání nervových vzruchů přes dlouhé neuronové výběžky axony (neurity), které jsou obaleny v izolační látce nazývané myelin. Ten je bezpodmínečně nutný ke správnému fungování centrální nervové soustavy. Při RS napadá imunitní systém myelin a ničí jej. To v důsledku znamená, že axony již nadále nejsou schopny účinně přenášet nervové vzruchy. Přestože o procesech, které se podílejí na rozvoji choroby, je známo mnoho, samotná příčina vzniku onemocnění je stále neznámá. Mezi teorie etiopatogeneze patří genetické vlivy či infekce. Během studií došlo i k odhalení různých rizikových faktorů prostředí.

U roztroušené sklerózy se mohou vyskytnout prakticky jakékoliv neurologické symptomy, které často přecházejí ve fyzickou a kognitivní invaliditu a neuropsychiatrické poruchy. RS se podle průběhu dělí na benigní a maligní a má čtyři základní formy. Pro roztroušenou sklerózu neexistuje žádná známá kauzální léčba. Dostupné léky se zaměřují především na zmírnění obtíží, předcházení nových atak, zpomalení progrese onemocnění a zabránění invalidity (symptomatologická léčba). Střední délka života je u pacientů s RS téměř stejná jako u populace bez RS.
Symptomy (příznaky) roztroušené sklerózy se obvykle projevují v občasných zhoršujících se akutních obdobích (relaps) jako chronické progresivní zhoršování neurologických funkcí.

Nejběžnějším klinickou formou RS je klinicky izolovaný syndrom (CIS, z anglického clinically isolated syndrome). Při CIS má pacient ataky naznačující demyelinizaci, které však nesplňují kritéria pro roztroušenou sklerózu. Pouze u 30 až 70 % pacientů s CIS dojde k pozdějšímu rozvinutí RS. Onemocnění obvykle nastupuje se senzorickými (46 % případů), vizuálními (33 %), cerebrálními (30 %) a motorickými (26 %) symptomy. U pacientů bylo zaznamenáno i množství vzácných prvotních symptomů, včetně afázie, psychózy a epilepsie. Počáteční příznaky a symptomy RS jsou často přechodné, mírné a omezené. Tyto příznaky a symptomy dotyčného často nepřimějí vyhledat lékařskou pomoc a jsou často identifikovány pouze dodatečně, a to až poté, co byla RS již diagnostikována. Někdy dojde k odhalení RS náhodně, během neurologického vyšetření prováděného z jiných důvodů. Takové případy se označují jako subklinická RS.

U osob s RS se mohou projevovat prakticky jakékoliv neurologické symptomy, včetně změn v citlivosti (hypestezie a parestezie), svalové slabosti, svalových křečí, pohybových obtíží,[62] obtíží s koordinací a rovnováhou (ataxie), problémů s řečí (dysartrie) nebo polykáním (dysfagie), zrakových problémů (nystagmus, optická neuritida, diplopie), únavy, akutní nebo chronické bolesti či močových a střevních potíží. Mezi běžné symptomy patří rovněž kognitivní poruchy různého stupně a emocionální příznaky deprese či nestabilní nálady. Hlavním objektivním měřítkem progrese postižení a závažnosti příznaků je Kurtzkeho stupnice postižení (anglicky: Expanded Disability Status Scale, tj. rozšířená stupnice stavu invalidity), známá též jako EDSS či Kurtzkeho škála.

Ataky jsou při roztroušené skleróze jsou často nepředvidatelné, vyskytující se bez varování a bez zjevných podněcujících faktorů. Některé z nich však může mít na svědomí některý z běžných spouštěčů. Častěji se vyskytují během jara a léta. Riziko atak zvyšují infekce, jako je nachlazení chřipka či gastroenteritida. Spouštěčem záchvatu může být i stres.


Terapie: V současné době se v léčbě používají kortikoidy (hlavně Medrol a Prednison), imunosupresiva (např. Imuran) a další preparáty (draslík, vitamíny a léky chránící žaludeční stěnu před nepříznivými účinky kortikoidů). Podávají se většinou jako tablety, přičemž při akutních atakách nebo při velmi rychlém postupu choroby se indikují také infúze (např. Solu-Medrol) nebo se léky injekčně aplikují přímo do páteřního kanálu. Dalšími velmi nadějnými léky jsou interferony a glatiramer acetát.
Imunomodulační efekt interferonu beta je využíván k léčbě roztroušené sklerózy již téměř dvě desítky let, přičemž objevení interferonů se datuje až do roku 1957. Do této skupiny řadíme kromě interferonu beta, který je produkován fibroblasty, makrofágy nebo lymfocyty, také interferon alfa, produkovaný bílými krvinkami, a interferon gama, produkovaný lymfocyty. Primárně byl interferon beta získáván z fibroblastů, postupně byl pak připravován rekombinantně.

Spolu s glatirameracetátem se jedná o lék první volby u pacientů s relaps-remitentní formou RS, přičemž právě interferonem beta (IFNβ) je v České republice léčeno asi 5 000 pacientů. Jeho hlavní účinek spočívá ve snížení počtu relapsů choroby, snížení nárůstu invalidity i zmírnění progrese nálezů na magnetické rezonanci. Klíčovým momentem léčby interferonem beta je okamžik zahájení této terapie. Platí, že čím dříve je léčba nasazena, tím vyšší je její účinek. A proto je v současnosti trendem rozšířit indikaci nasazení léčby i na klinicky izolovaný syndrom a snížit věk nasazení léčby z původních 18 na nynějších 12 let.


Poznámka autora: článek je pouze informativní a nemůže pokrýt veškeré znalosti z mediciny. Věnujte čas dalšímu studiu této závažné a obtížně léčitelné nemoci.

Déjà Vu iluse již viděného prožitého

Prof.  MUDr. František Koukolík, DrSc.

Déjà Vu výklad od
MUDr. František Koukolík, DrSc., (* 22. listopadu 1941) je český neuropatolog, spisovatel a publicista věnující se zejména popularizaci svého oboru, se značným přesahem do společenských otázek a propagace kritického myšlení a vědeckého přístupu.
Deja vu is a French phrase meaning 'already seen,' referring to the distinct, puzzling, and mysterious feeling of having experienced a specific set of circumstances before. A woman might walk into a building, for example, in a foreign country she'd never visited, and sense that the setting is eerily and intimately familiar. Some attribute deja vu to psychic experiences or unbidden glimpses of previous lives. As with intuition (see #3), research into ,human psychology can offer more naturalistic explanations, but ultimately the cause and nature of the phenomenon itself remains a mystery.
MUDr František Koukolík svým výkladem podává stručný náhled na mozkové procesy