Chronický únavový syndrom a doprovodné příznaky opakované stavy nemocnosti (různé virózy), životní krize nebo zátěžový způsob života.

ZZS zdravotnická záchranná služba v akci u homeless

 Psychiatrická onemocnění  

Další názvy: myalgická encefalomyelitida, CFS, chronic fatigue syndrom, CFIDS, chronic fatigue immune dysfunction syndrom, chronický únavový syndrom s imunitní dysfunkcí, islandská nemoc, nemoc Akureyri, nemoc royal free, neurastenie

Popis chronického únavového syndromu

Chronický únavový syndrom je pojem, který u řady odborníku nenašel své místo a často bývá jeho existence zpochybňována. Nicméně daný stav u pacientů existuje a nelze jej dnes popřít. Jistě není pro nemocné lehké se v dnešní době zorientovat, oč se přesně jedná. V mediích je totiž k dispozici celá řada článků a názorů na toto onemocnění, a tak laikovi nezbývá nic jiného než se s některou variantou popisu a příčiny jeho onemocnění ztotožnit. Tento text poslouží jako upřesnění a vyvrácení některých mylných názorů na toto onemocnění, které ještě dnes i mezi některými odborníky panují či panovaly.

Každého z nás potkává únava.
Může to být normální (fyziologická) reakce organismu na zátěž, ať už fyzickou či psychickou, nicméně to může být i nespecifický příznak určitého tělesného (infekce, cukrovka, krevní choroby, nádory) či duševního onemocnění, užívání léků, některých drog apod.
U různých lidí se však únava projevuje různým způsobem a v jiné míře. Někdo si více stěžuje na slabost, nesoustředěnost, ospalost, malátnost, nevůli, jiný může být psychicky vyčerpaný a nechce se mu nic řešit, bez ohledu na to, že by byl nějak tělesně unaven.

V populaci se zvyšuje výskyt únavových stavů, což souvisí s civilizačními faktory – stresem, se stále se zvyšujícími nároky v povolání, domácnostech, v péči o rodinu, o finanční zabezpečení apod.
Obecně panuje názor, že dnešní životní styl je uspěchaný, nevyvážený a obzvláště náročný pro ženy, jakožto nositelky dvojrole – ženy mající své povolání a k tomu povinnosti v domácnosti a v péči o rodinu.

ZZS Praha

Únavou trpí velká část populace, ale jen asi 2–3% splňují podmínky chronického únavového syndromu. Jedná se o chronickou poruchu spojenou se silnou únavou trvající alespoň 6 měsíců, která neodezní ani po uložení na lůžko. Únava omezuje denní činnosti až pod 50 % stavu dosahovaného před nástupem onemocnění a jsou vyloučeny ostatních příčiny, které by mohly být zdrojem chronické únavy (onkologická onemocnění – nádory, autoimunitní choroby, infekční choroby, psychiatrická onemocnění, endokrinní choroby a další).

Doprovodnými příznaky chronického únavového syndromu mohou být zvýšená teplota, která se zvyšuje po tělesné a duševní zátěži, dlouhodobé bolesti v krku, zvětšení a citlivost mízních uzlin – zejména krčních, bolesti svalů, kloubů a hlavy, poruchy spánku, světloplachost, zapomnětlivost, napětí, úzkost, neklid a další neuropsychické změny a náhlý začátek problémů. Pokud není stav vhodně léčen, může nemocného i invalidizovat.
Dříve hodně diskutované téma souvislosti tohoto syndromu s viry Ebstein-Barrové (EBV) a výskyt protilátek proti EBV u pacientů značící prodělané či akutní onemocnění vyvolané právě touto infekcí, byla zpochybněna již v několika studiích. Navíc se udává, že utvořené protilátky proti virům EBV, tj. známka prodělaného onemocnění (promořenost) má v populaci více než tři čtvrtiny jedinců, ne-li 90%. Dnes se víceméně jako vyvolávající příčina dají považovat opakované stavy nemocnosti (různé virózy), životní krize nebo zátěžový způsob života.

Pro pacienty je často těžké přijmout fakt, že se u nich neprokáže žádné tělesné onemocnění a jsou lékařem v horším případě buď ignorováni nebo v lepším případě doporučeni na psychiatrii. Skutečně je tomu tak – chronický únavový syndrom je dnes pojímán jako onemocnění klíčící na podkladě psychické poruchy a bývá ztotožňován s psychiatrickou diagnózou neurastenie (diagnóza F 48.0).

Neurastenii řadíme mezi neurotické poruchy, kdy si pacient stěžuje převážně na únavu a vyčerpání, které nejčastěji přičítá nějaké tělesné nemoci. Obvykle se dělí do dvou typů, které se víceméně překrývají. První typ souvisí se zvýšenou únavou po duševním vypětí (např. při problémech v zaměstnání, v rodině…), druhý typ pak s pocity zvýšené únavy a fyzické slabosti po minimální tělesné námaze. U obou typů se mohou vyskytovat příznaky jako jsou bolesti hlavy, neschopnost se radovat (anhedonie), podrážděnost, úzkost, depresivní stavy, nespavost či naopak zvýšená spavost (hypersomnie), obavy o své zdraví a mnohé další. Druhý typ pak asi nejvíce koreluje s termínem chronický únavový syndrom, neboli CFS (chronic fatigue syndrom).
Rizikové faktory únavového syndromu
Rizikovým faktorem pro vznik onemocnění je psychické i fyzické přepětí, stres, neschopnost relaxovat. Jsou i podklady toho, že v některých rodinách se tento syndrom vyskytuje častěji, což znamená, že existuje i určitá genetická vloha vyšší vnímavosti na podněty, které mohou onemocnění vyvolat (zejména pak u jedinců, kteří hůře zvládají stresové situace apod.).
Prevence únavového syndromu
Vhodnou prevencí se rozumí naučit se zvládat vlastní život tak, abychom nebyli přepjatí, pěstovat si zdravou sebedůvěru, pravidelně si dopřávat odpočinek, najít si koníčka, kterým se můžeme odreagovat a odpočinout si. Jelikož často bývají spouštěčem problémy ve vztazích, ať už rodinných či v zaměstnání nebo jinde, je přínosné se naučit vhodně jednat s lidmi a tzv. „pěstovat dobré vztahy“, i když některé životní události samozřejmě ovlivnit nedokážeme.
Příznaky únavového syndromu
Chronický únavový syndrom obvykle začíná náhle, zdánlivě bez zjevné příčiny. Nemocní si stěžují zejména na neadekvátní únavu, která nekoreluje s prováděnými úkony a denní činností. Spánek a odpočinek ovládá celý den nemocného a přitom nepřináší úlevu. Častá je i progrese onemocnění do té míry, že dotyčný již není schopen vstát z lůžka a normálně fungovat, až si nakonec musí zařídit pracovní neschopnost.

Pracovní neschopnost může mít několik týdnů, měsíců i let a v závažných případech se do pracovního procesu již někteří jedinci nevrátí nikdy. Syndromem trpí častěji ženy ve středním věku, což je vysvětlováno jako vyšší pracovní vytížení žen v práci, a poté i v domácnosti a v péči o rodinu.
 Vedle únavy se pak mohou objevit i bolesti v hrdle, zduřelé krční uzliny (což bylo dříve připisováno právě infekci virem EBV), bolesti hlavy a svalů (proto dříve označení myalgická encefalomyelitida), bolesti kloubů, poruchy spánku (nespavost či zvýšená spavost-hypersomnie), závratě, podrážděnost a mnohé další.
Léčba chronického únavového syndromu
Přibližně polovina nemocných se uzdraví spontánně sama a bez léčby. Druhá polovina takové štěstí nemá, nicméně onemocnění je léčitelné a relativně zvládnutelné, pokud je podchyceno včas a nemocný se dostane do rukou odborníka a je ochotný spolupracovat a přijmout fakt, že může být i psychicky nemocný (což v dnešní uspěchané a tvrdé době není samozřejmě nic výjimečného).

Z léčebného hlediska je nejdůležitější vyhnout se dohadování o příčinách poruchy a přijmout psychické onemocnění jako fakt. Připomeňme, že únava fyzická i psychická jsou stejně důležité a obojí je řešitelné.

Jelikož nemocný, který se cítí unavený, častěji či stále odpočívá, aby se vyhnul ještě vyšší únavě, ubývá mu i svalová hmota. To je také příčinou stále se snižující výkonnosti. V nemocném to zvyšuje pocit, že je stále více a více unavený. Jedná se o začarovaný kruh. Je proto důležité, aby nemocný určitou předepsanou činnost vyvíjel a plánovitě svou aktivitu zvyšoval.

S nemocným je obvykle probrán dosavadní život a určité životní události jsou zhodnoceny a případně prodiskutovány jako vyvolávající faktory (významné životní události, konflikty apod.). Vhodnou léčbou je i skupinová a individuální psychoterapie, meditace, hypnóza, arteterapie a muzikoterapie, které u nemocného vedou k uvolnění, zrelaxování a zvýšení sebevědomí.

Z léků se používají farmaka podávaná při depresích, tedy antidepresiva. Odstraňují přídatné depresivní stavy a úzkosti, obavy z onemocnění a v léčbě syndromu mají celkově velmi dobrý účinek.
Jak si mohu pomoci sám
Pokud trpíte dlouho trvající únavou, jejíž příčinu si nejste schopni odhalit, měli byste určitě navštívit praktického lékaře, který minimálně provede prohlídku a krevní testy, aby vyloučil infekční, či jiné onemocnění. Může být vyvolána i dlouhodobým nedostatkem spánku, proto dbejte na vhodný harmonogram spánku a pracovních činností. Nepřetěžujte se v práci, činnost v rodině spravedlivě rozdělujte i mezi ostatní její členy – pokud to jde. Najděte si koníčka (např. jógu), který vám pomůže zvládat stres a přetažení, pravidelně relaxujte.
Komplikace únavového syndromu
Nejzávažnější komplikací, při nevhodné či žádné léčbě, je invalidizace pacienta, který již není schopen docházet do zaměstnání, vést normální rodinný život a vůbec vést život takový, jaký vedl před výskytem poruchy.
U pacientů trpících tímto syndromem často nacházíme zvýšený výskyt depresí a úzkostných stavů, pramenících z beznaděje, kterou prožívají při dlouhotrvající únavě, jejíž příčinu si neuvědomují, nedokáží si jí vysvětlit, zbavit se jí, ani nijak potlačit. Nejhorší pro pacienta pak je odmítaní léčby a přítomnosti poruchy ze strany lékaře, což může vyústit až k těžkým depresivním stavům.

myalgická encefalomyelitida, CFS, chronic fatigue syndrom, CFIDS, chronic fatigue immune dysfunction syndrom, chronický únavový syndrom s imunitní dysfunkcí, islandská nemoc, nemoc Akureyri, nemoc royal free, neurastenie

Jakmile člověk přijde do ticha, tak se svědomí začíná probouzet. Ono v člověku je. My nemůžeme říct, že by ho někdo neměl, ale my ho musíme stále uspávat, aby nám dalo pokoj, aby nás to svědomí netížilo.

Cestujeme

Lidé jsou neustále zahaleni hlukem. Stále musí být nějaký zvuk. Přijdu domů, pustím televizi – zvuk. Jdu mezi lidi, tam se mluví – zvuk. Jdu po ulici, tak si nasadím sluchátka, aby zase byl nějaký zvuk.

Protože jakmile člověk přijde do ticha, tak se to svědomí začíná probouzet.
Ono v člověku je. My nemůžeme říct, že by ho někdo neměl, ale my ho musíme stále uspávat, aby nám dalo pokoj, aby nás to svědomí netížilo. 

„Svědomí člověka, i když je uspané, tak se probudí ve chvíli, kdy je ticho. Víte, ticho, to není nedostatek zvuku, jak se domníváme. Ticho je prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli cosi v nás.“
Max Kašparů

Poruchy osobnosti ve vrcholné politice a diagnostika v soudobé demokracii

Socha mocnáře z Písku (písku) František Josef I. - klikněte pro zvětšení...
tento patologickou mocí netrpěl jako novodobí politici.

Hybris,
neboli syndrom mocenské pýchy byl popsán psychiatrem Davidem Owenem a je považován za „pravděpodobně získanou poruchu osobnosti“. Poruchou osobnosti se v evropském pojetí rozumí hluboce zakořeněné a trvalé způsoby chování, které se významně nebo krajně odchylují od způsobů, jimiž průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí, jedná….
Syndrom mocenské pýchy nepostihuje jen lidi ve vysoké politice, ale i ve vrcholných pozicích ve finančních, církevních, vojenských, vědeckých, kulturních a jiných organizacích a je zřejmé, že činnost lidí, kteří trpí touto poruchou a ovlivňují ze svých postů životy mnoha lidí, ba celých lidských společenství, má své negativní důsledky.

Celosvětově se odhaduje, že v průmyslově rozvinutých společenstvech postihuje nějaký druh poruchy osobnosti kolem 11 % dospělé populace (7 – 15%). Je čistou spekulací dohadovat se, zda podíl lidí s poruchou osobnosti je mezi vrcholnými politiky vyšší než mezi „obyčejnými“ smrtelníky.

„Přirozená moc některých lidí nad jinými je princip všech lidských organizací a lidských kroků vpřed,“ řekl Bertrand de Jouvenel, francouzský filosof a ekonom, kromě lidských kroků „vpřed“ měl možná dodat i „vzad“. Na moci samotné není nic špatného, problém je patologická moc, která se může projevovat syndromem mocenské pýchy. 

Jejími příznaky jsou lhostejnost k utrpení jiných a nedostatek empatie, vychytralost, bezohlednost, přenášení viny a odpovědnosti na jiné, závislost na moci jako na droze, vyžadovaná závislost druhých na vlastní osobnosti, pocit morální oprávněnosti vlastního konání, narcistický sklon chápat svět jako arénu výkonu své moci, nepřiměřený zájem o vlastní vzezření a prezentaci, mesiášský způsob hovoru, krajní důvěra ve vlastní úsudek, pohrdání kritikou, ztráta kontaktu s realitou, krajní pýcha a další.

Diagnóza syndromu mocenské pýchy vyžaduje přítomnost nejméně tří příznaků. Zmíněný syndrom se rozvíjí v rozmezí jednoho až devíti let života na mocenské špičce.

Nelze vyloučit, že pro rané lidské skupiny mohlo být evolučně výhodné, měli-li své „psychopaty“, lidi, kteří nevěděli, co je strach, empatie, soucit, byli vysoce útoční a překračovali morální normy, avšak jejich činnost byla cílena mimo vlastní skupinu, proti nepřátelům.

Mocenská pýcha a závislost na vlastní moci jsou známy, co svět světem stojí a pro své okolí byli takto stižení v mocenských špičkách vždycky rizikem. Pokud je společnost skutečně demokratická a svobodná, neměli by se ve vrcholných politických pozicích lidé takto stižení vyskytovat. Pokud by se dostali k moci, měly by demokratické mechanismy mít schopnost se jich zbavit. Soudobá formální demokracie mnohé nedůvěryhodné politiky naopak udržuje ve funkcích tak pevně, že je nemožné se jich zbavit a jakmile přijdou o svou pozici, objeví se ihned v jiné, třebaže možná na čas méně nápadné.

Zdroj: František Koukolík, Mocenská posedlost

Psychofarmakolog pozitivní osobnost a legenda české psychiatrie MUDr. Oldřich Vinař

Síla mládí

Poznámka a citace z blogu Oldřich Vinaře:

ADHD (Attention Deficit and Hyperactivity Disorder) je velmi častá psychická porucha projevující se špatnou koncentrací pozornosti a hyperaktivitou. Zpočátku bylo diagnostikováno hlavě u dětí jako „malé“ organické poškození mozku. I dnes je u dětí stále častější. Dospělí jsou ji vystaveni tehdy, když se musí znovu a znovu po vyrušeních soustřeďovat na duševní práci. Je např. prokázáno, že kardiovaskulární nemoci, zvl. infarkt myokardu je daleko častější než jinde, protože lidé jsou vystaveni hluku startujících a přistávajících letadel. Letišť však naštěstí tolik nepřibývá. Přibývá však lidí a dětí, které sledují často televizi. Televize nahrazuje rozhovor s někým z rodiny nebo přáteli. Oběťmi televize jsou hlavně děti. I ty, které se dříve rády dívaly na pohádku, se začínají při pohádce nudit. Je to „pořád stejné.“ Pořád je tam stejná pyšná princezna, pořád stejný král Miroslav. Jsou pro ně přitažlivější rychlé střídající se šoty reklamy. Rodiče posadí dítě k televizi a mají od něho pokoj. Přizpůsobuje se tomu i beletrie. Sotva se dnes často kupuje Tolstého Válka a mír nebo několikadílný román Jih proti severu. „Čtou se“ leda komiksy a témata těchto románů. Není náhodou, že Nobelovy ceny za literaturu dnes dostávají autorky relativně krátkých povídek jako třeba Alice Munroová.

Mozek a trénování paměti. Diagnostika syndromu demence. Podle kódu je náš mozek schopný později vzpomínku vytáhnout a použít. Čtěte!

Prof. Pafko trénuje na kole a má vynikající paměť

Trénování paměti
jako efektivní nástroj proti mentální deterioraci u stárnoucí populace.

To, co vidíme, slyšíme, chutnáme nebo čicháme, se promítá do odpovídajících center v mozkové kůře. 
Na chvilku. Pokud si máme tyto otisky zapamatovat, musí z mozkové kůry postoupit do části mozku jménem hipokampus, kde je každému vjemu přidělen jakýsi dočasný čárový kód. 

Podle tohoto kódu je náš mozek schopný později vzpomínku vytáhnout a použít.

Protože se ale denně potkáváme se spoustou vjemů, mozek některé vypouští a nechává si jen ty důležité. Třeba podpořené silnou emocí (i negativní) nebo častým připomínáním.
Hipokampus (lat. hippocampus - mořský koník) je součástí velkého mozku. Umístěn je ve střední části spánkového laloku, jeden v pravé a druhý v levé mozkové hemisféře. Je součástí limbického systému a hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci.

Při Alzheimerově chorobě je hipokampus mezi prvními částmi mozku, která utrpí poškození. Poškození hipokampu může také způsobit nedostatek kyslíku (anoxie), zápal mozkových blan nebo epilepsie střední části spánkového laloku. Lidé se značným poškozením hipokampu trpí poškozením paměti a neschopností ukládat nové informace.

Patofyziologickým mechanismem kognitivních poruch jsou strukturální změny mozku
 primárně neurodegenerativní (např. Alzheimerova, Parkinsonova chor.)
či sekundární (např. vaskulární demence, intrakraniální expanze).

Organizace soutěže trénuje paměť ve vyšším věku

U tranzitorních a reverzibilních poruch (hypotyreóza, delirium) jde o funkční postižení neuronu. V obou případech nacházíme poruchu metabolismu neuromediátorů (acetylcholin, serotonin, dopamin ad.), glukózy a zhoršenou funkci postižených oblastí (SPECT, funkční magnetická rezonance).

Nejzávažnější kognitivní poruchou je demence , která je definována jako „ komplexní klinický syndrom charakterizovaný poklesem až ztrátou globálních intelektových schopností v důsledku organického postižení mozku, která je obvykle ireverzibilní a trvale progredující a nepříznivě ovlivňuje pracovní a sociální funkce pacienta.Trvání poruchy je nejméně 6 měsíců. Nejsou přítomny poruchy vědomí" (MKN 10, DSM IV).
Symptomy demence jsou přítomny u více než 50 onemocnění a v etiopatogeneze se uplatňují genetické, vaskulární, metabolicko-toxické a lékové vlivy, neuroinfekce a další faktory.

Mírná kognitivní porucha je nově diagnostikovaná klinická jednotka, která nedosahuje hloubky ani intenzity demence. Předpokládá se, že jde o časnou (preklinickou) fázi demence, což podporují i některé neuroanatomické nálezy. Prognosticky 50 až 80 % nemocných během několika let progreduje do demence.

Deprese je charakterizována vystupňovaným smutkem, který je často doprovázen i kognitivními symptomy (porucha paměti, bradypsychismus). Začátek je relativně náhlý, nebývají poruchy orientace ani konstrukčních schopností a léčba antidepresivy zlepší i kognitivní poruchu.

Delirium (akutní stav zmatenosti) je definováno jako akutně vzniklá tranzitorní globální porucha kognitivních funkcí. Od demence se liší rychlým nástupem během hodin a kolísáním kognitivní poruchy (zhoršení paměti, dezorganizované myšlení,dezorientace) v průběhu dne. Je přítomna kvalitativní porucha vědomí, pozornosti a myšlení, zvýšená psychomotorická aktivita, neklid, agitovanost nebo naopak útlum a měnlivost příznaků.

 Delirium je nejčastěji vyvoláno léky, alkoholem, vysazením návykových látek, akutním onemocněním (kardiální dekompenzace, infekce, trauma), hypoxií nebo metabolickou poruchou.

U benigní poruchy paměti je mírná porucha výbavnosti získané informace. Vštípivost (zapamatování) a zpracování informace až na mírné zpomalení nebývá porušeno, někdy bývá lehce snížena pozornost. Porucha je benigního rázu, tzn. že přechod do demence není častější než u běžné populace (incidence 1-2 % ročně).

Fyziologické stárnutí mozku není doprovázeno závažnější kognitivní poruchou.

Přečtěte si také.......Mozek a jeho aktivní stimulace


Literatura: Koukolík F., Jirák R.: Diagnostika a léčení syndromu demence, Grada Publishing, Praha, 1999

Speciální pedagogika a vzpomínka na prof. Matějčka

funguje stále selský rozum vhodné chování je oceněno 

Ke speciální pedagogice jsem se vrátila hlavně proto, že mi nevyhovuje trend psychologizace státního amerického školství. Každý kázeňský prohřešek řeší tým rádobyodborníků a systém pozitivního rodičovství a extrémně pedocentrické výchovy ovládl výchovně-vzdělávací proces. Všude jsou nejrůznější koučové (pozn. nemám ráda moderní výraz kouč a ze všech koučů mám kopřivku), kteří nutí odborníky aplikovat jakousi nefunkční teorii a často sami nemají praktické zkušenosti, ale jsou nabití teorií. Učitelé jsou poučeni, že nesmějí trestat nevhodné chování, ale musejí ho analyzovat.

 U postižených dětí, zdá se, funguje stále selský rozum. Vhodné chování je oceněno a nevhodné chování je okamžitě potrestáno, čili zastaveno. Elementární přístup.

Když mě dnes jedno neverbální dítě kouslo do ruky, frustrováno, že mu zakazuji odpoutávat ostatní spolužáky z židlí s pásy (nebezpečná situace, pokud se jedná o odpoutání spolužáka, který bez připoutání může vypadnout a ublížit si), bylo okamžitě potrestáno a šlo do kouta (time out), přístup ve státní škole neakceptovatelný a zakázaný. A fungovalo to. Akce-reakce. Dítě se znakovou řečí muselo omluvit, odsedělo si trest (kouč by řekl, že je to ponižující a nevhodné) a dostalo jasnou lekci.

A já opět vzpomínám na názory profesora Matějčka, který miloval děti, ale hlásal, že nevhodné či nebezpečné chování musí být okamžitě zastaveno potrestáním. Přestože je to logické a vždy to funguje, v amerických psychologických školách jsou tresty zakázány a preferuje se (z mého vypozorování) málo produktivní pohovor v terapeutické skupině odborníků.

Příliš mnoho analýz škodí a pseudoodborníci na výchovu, kteří dávají teoretické rady, občas dělají víc škody než užitku.
 Rodiče i učitelé jsou zmateni, neumějí děti vychovávat instinktivně, protože parta koučů, podivných pseudoodborníků, kteří mají nastudovanou literaturu a mají nulovou praxi, dává rádobyfundované rady, za které se (bohužel) platí.

Euglena Janae Bradley

Co znamená frustrace v našem životě

South Africa original photo comfort for the soul 

Frustrace podle psychologie

• znamená zmaření touhy, zklamání

• vyjadřuje situaci, kdy člověk směřuje k určitému cíli, ale nemůže ho dosáhnout, protože se mu do cesty staví pořád nové a nové překážky a člověk už nemá sílu je překonat

• lišíme se stupněm odolnosti k zátěži - frustrační tolerance

• frustrující situace - překážka se jeví jako nepřekonatelná

• problémová situace - stále je "vše otevřené" - je zde šance na úspěch

nejčastější odpovědí na frustraci je agrese; nebo může dojít k následujícímu:

regrese - návrat na jiné vývojové stupně

kompenzace - nalezení nového cíle

bagatelizace

racionalizace - vysvětlování si důvodu: "Proč k tomu vlastně došlo?"

frustraci obvykle hůře snášejí děti; hůře se také snáší frustrace působící individuálně - pocit, že jsem v tom sám
-
Organismus, který je připraven bojovat s problémem, neustále naráží na neřešitelnost překážky, která nás odsuzuje k pasivitě, nečinnosti, bezmocnému čekání... Tímto nahromaděnou energii „k boji“ musíme nějak vybít nebo přetransformovat. Cítíme stále dokola vztek, napětí a zklamání z neúspěchu a tak přichází přirozený důsledek snahy o vyřešení neřešitelné situace, organismus se frustraci brání. Nejčastěji tento stav řešíme agresí, ať už slovní, kdy nadáváme na příčinu frustrace, na svět a na všechno kolem sebe anebo agresi namíříme přímo proti něčemu či někomu a tak poškozujeme věci, ubližujeme někomu druhému, či dokonce poškozujeme sami sebe.
Překážka, která brání vyřešit problém může být jak v okolním prostředí, tak uvnitř frustrovaného:
Překážkou z okolního prostředí mohou být třeba peníze, které měly přijít a se kterými se počítalo pro uhrazení účtu, jste frustrovaní, protože musíte počkat, až peníze dojdou a do té doby máte svázané ruce. Tento problém se ovšem vyřeší v momentě, kdy se částka objeví na účtu.
Překážkou uvnitř je například averze k rodinnému příslušníkovi, se kterým kdysi došlo k hádce a od té doby jste se nesetkali, ale při každém setkání s ostatními členy rodiny se o tom mluví, z čehož jste frustrovaní, ale váš odpor k setkání s oním příbuzným brání uzavření celé situace.
- Frustrace mění pozitivní přístup v přístup negativní. Negativní přístup sráží osobní disciplínu na minimum.
- Míra odolnosti vůči frustraci je vrozená. Jedinec s nižší frustrační tolerancí prostě snáze podléhá důsledkům frustrace. Není však zcela bezmocný. Pravidelné vystavování se frustračním vlivům naši frustrační toleranci zvyšuje. Lidé s vážnými životními problémy (např. těžce nemocné dítě) se zpravidla nenechají vyrušit ze vzácného klidu banalitami. Uměním je rozlišit „malé“ a „velké“ věci. „Malé“ věci nestojí za naše nepříjemné emoce.

Člověk se frustraci podvědomě brání pomocí naučených v minulosti osvědčených obranných mechanismů.

Deprese v seniu může mít různé formy, od tzv."smutku všedního dne", přes existenciální deprese až po těžké patické formy.

Originální fotografie z ostrova Korsika

DEPRESE

Depresivní syndrom je chorobná (afektivní) porucha nálady, která nepříznivě působí na myšlení, chování a jednání jedince.
Zvyšuje se přitom strach, napětí, apatie a naopak klesá schopnost soustředění, vnímání, myšlení, rozhodnost, soudnost a další mentální funkce. Může trvat týdny i měsíce a ve stáří doprovázet četné somatické a vegetativní obtíže. V séniu může mít různé formy, od tzv."smutku všedního dne", přes existenciální deprese až po těžké patické formy.
  Suicidalita ve stáří stoupá 7 až 10 x a výrazně se zvyšuje i počet dokonaných sebevražd. Jen asi 10%
seniorů je skutečně adekvátně léčeno. Vždy je třeba věnovat pozornost přítomnosti poruch nálady:
- smutek a úzkost (až 80%),
- apatie a hypochondrie.
Rizikové faktory deprese:
-výskyt deprese v anamnese,
-choroba, bolest, dysaptibilita,
-postižení mozku,
-léky - hlavně antihypertensiva, psychofarmaka, antiparkinsonika,
-závažné životní události,
-sociální a ekonomické okolnosti.
a) velká deprese: depresivní nálada, poruchy spánku, nechutenství, hubnutí, suicidální tendence, psychomotorická retardace, špatná koncentrace, sebeobviňování a nedostatek zájmu o okolí, v trvání alespoň 2 roků.
b) melancholická deprese: převažuje naprostá ztráta zájmu o okolí a dochází k oploštění diurnální rytmicity a psychomotoriky.
c) lehká až střední deprese: ve stáří velmi časté....trvají týdny až měsíce a mohou odeznít i spontánně.
d) larvovaná deprese: somatické obtíže maskují projevy deprese.

Ve stáří převažují sekundární deprese, které navazují na somatické, sociální a ekonomické faktory.
V diagnostice depresí používaná s oblibou Geriatrická škála depresí, dle Yesavageho. V léčbě pak
mimo obecných opatření, ve smyslu řešení kausality, se nabízí škála farmakotherapie antidepresiv:
• 1. generace (Prothiaden,Petylyl,Nortilen)
• Moderní atypická antidepresiva (Fevarin, Seropram, Deprex, Zoloft)
• z moderních inhibitorů aminooxidáz (Jumex, Aurorix)
• V období do nástupu účinku antidepresiv jsou vhodná anxiolytika.
• Neurol,Oxazepam,Lexaurin, atd.
• U těžších depresí až léčba psychiatrická,včetně elektrokonvulze za hospitalisace v péči psychiatra


Motto: „Šťastný člověk,který se dožije své senilní demence“.

NINIVEWEBSITE: Psychologie deprivanství a vývoj vzniku zla na každý den terminologie a výklad. Vzpoura deprivantů a vztah k normalitě.

Prof. MUDr. František Koukolík DrSc hovoří o Vzpouře deprivantů

NINIVEWEBSITE: Psychologie deprivanství a vývoj vzniku zla na každý den terminologie a výklad:

1. DEPRIVANTI A DEPRIVANTSTVÍ

Deprivanti jsou lidé, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů normality nedosáhli nebo o ni přišli, a to normality spíše v citové a hodnotové oblasti nežli v oblasti intelektové.

ve vztahu k normalitě jsou to lidé v různém stupni rozsahu „nepovedení“, případně „zmrzačení“, nikoliv nemocní
jsou zahrnování do antropologické a sociokulturní kategorie, neboť kategorie diagnostická a lékařská jsou mnohem užší
v současnosti došlo k obrovskému nárůstu deprivanství, k jejich tzv. „vzpouře“
- - pro další informace kliknout na odkaz:

Deprivanti jako důsledek a pohon současné společnosti.



#deprivace #psychologie #normalita #vzpoura deprivantů #psychiatrie #Koukolík

NINIVEWEBSITE: Si hoc superaveris, crede cetera faciliora esse futura (fore)

NINIVEWEBSITE: Si hoc superaveris, crede cetera faciliora esse futura (fore): "Porucha osobnosti se obvykle projeví v období puberty a dospívání, a přetrvává prakticky celý život. Poruchou osobnosti trpí v celosvětovém průměru asi 8-10% populace. Což znamená,že by v ČR mohlo být okolo 1 milionu lidí s touto poruchou. Společně s touto poruchou se mohou objevit i jiné psychické potíže jako jsou úzkosti, deprese, sklony k zneužívání alkoholu či drog, nebo závislost na nich, tendence k sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, psychosomatické potíže (zdravotní potíže bez jasného tělesného původu), depersonalizace a derealizace, i přechodné psychotické stavy."

Znaky osobnostních poruch u člověka.

Klid na duši - horský terén - krátký oddech od deprivantů

Sociálně úspěšní, subkliničtí, sociálně přizpůsobení psychopati, kterým říkáme deprivanti mívají také některé znaky poruch osobnosti.

U těchto ofenzivních deprivantů se v některých sociálních situacích a interakcích projevují některé znaky antisociální poruchy osobnosti a dalších pathologií. Příkladem jsou histrionské, narcistické, paranoidní nebo dysforické poruchy osobnosti.

Ta skutečnost, že se u deprivantů shledáváme jen s některými znaky poruchy osobnosti jen v jistých situacích a interakcích, s nikoli velkým počtem znaků ve většině situacích je odlišuje od lidí s plně vyvinutou, klinicky definovanou poruchou osobnosti.

K pochopení deprivantů bývá nutné delší sledování z blízkosti. Jejich masmediální obraz, pokud jsou veřejně činní na "makroúrovni" je dokonale zavádějící. V masmédiích mívají "své lidi", případně je zcela kontrolují.

Další sdělení v pokračování - pro přemýšlení si přehrajte video, než se neznámé formulace usadí ve vašem vědomí. Některé odbornější termíny nutno vyhledat.

Znaky osobnostních poruch

Že je třeba se učit neustále, věděli a tvrdili veřejně i různí sociopaté znáte to - učit se, učit se...pro dnešní rychlý vývoj světa je potřeba vědět víc, kde se kdo skrývá a je nejasně i nepřesně označen za veřejného podivína, magora, demagoga, blbce lidově. Věda pokročila a zná své poruchy osobnosti dokonce podle skóre závažnosti (výskytu), které jim přisoudilo 496 náhodně zvolených, plně kvalifikovaných, zkušených amerických psychiatrů a psychologů. Stejně tak u antisociální poruchy.

Histrionská porucha osobnosti

1. Vyžaduje trvalé citové projevy druhých lidí ve vztahu k sobě, vyžaduje nadměrné uklidňování, souhlas s tím, co dělá.
2. Sklon k vytváření rychlých a intenzivních citových vazeb, pocity a očekávání, které nevyplývají ani ze souvislosti ani z minulosti.
3. Vytváření vazeb nebo romantických vztahů k lidem, kteří jsou citově nedosažitelní.
4. Vysoká sugestibilita, snadná ovlivnitelnost.
5. Sklon k sexuálně svůdnému nebo provokativnímu chování, vědomému i nevědomému.
6. Emoce vyjadřuje nepřiměřeně a teatrálně.
7. Fantazie o tom, že najde ideální dokonalou lásku.
8. Neschopnost zklidnit se ve stresu, ke zvládnutí afektu vyžaduje pomoc druhé osoby.
9. Emoce mají sklon spirálovitě stoupat mimo kontrolu, projevují se krajnosti smutku, úzkosti, zuřivosti, vzrušení.
10. Bojí se odmítnutí lidmi, na nichž mu/jí citově záleží.
11. Svou tělesnou přitažlivost do krajnosti využívá k získání pozornosti druhých lidí.
12. Sklon k úzkosti.
13. Sklon k volbě věkově, sociálně, intelektově nepřiměřených sexuálních partnerů nebo romantických partnerů.
14. Na stres odpovídá tělesnými příznaky (bolesti hlavy, zad, břicha, asthmatické potíže)
15. Vnímání je neurčité, "impresionistické", neschopnost soustředit se na specifické podrobnosti.
16. Vyhledává možnosti být středem pozornosti.
17. Emoce se střídají rychle a nepředvídatelně.
18. Pod vlivem silných emocí sklon k iracionálnímu chování, výrazný odklon od svého běžného chování.
19. Obává se samoty, vyvine velkou námahu, aby nedošlo k osamění.
20. Sklon nechat se vtáhnout do vztahů, kde je emočně nebo fyzicky zneužíván/a, a zůstávat v nich.

To be continued....pokračování příště rozměry osobnosti 

Tenhle protestsong je dost často opomíjený, ale stojí za to, dobrá písnička, Karel Kryl a Marta Kubišová jsou asi nejznámější "umělecké oběti" roku 68....navíc ty slova o základnách střel se hodí i do dneška.
"Také si myslím, že se na ni zapomíná. Píseň jsem objevil před pár lety a hned mne chytila. Když jsem se zaposlouchal do textů, zjistil jsem, jak je to tvrdě odsuzující text, na rovinu a bez žádných jinotajů."

Zdroj: Život s deprivanty, Základy stupidologie, STOUT, M. The sociopath next door. New York : Broadway Books, 2005.

Posttraumatická stresová porucha

Trauma resuscitace a stresová porucha obrázek ZZS v akci

Posttraumatická stresová porucha

Rozhodně se tématu nevyhýbejte, nikdy nevíte, kdy a jak do ní vlítnete taky, čeká na každém rohu - doslova. Co to s vámi udělá, čtěte v rozpravě autora. K článku použity odborné i vědecké závěry.
Tak jdeme na to.
Posttraumatická stresová porucha - rozklad a význam. Slovo po rozložení už napoví. Post = latinsky po. Trauma = zranění, úraz ! A dovodili jsme o čem to je.
Emergency - 1 nepředvídaná událost 2 případ nouze, naléhavá potřeba, naléhavost 3 náhlá příhoda

Lékaři začali pozorovat toto onemocnění nejprve u vojáků (1. a 2. světová válka) Tehdy to pojmenovali "bojová únava". Posttraumatická stresová porucha je stav dospělého člověka i dospívajícího i dítěte, kteří prožili traumatizující událost (bezprostřední ohrožení na životě, úraz a pod.)

Příznaky posttraumatické stresové poruchy

1. Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
2. Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
3. Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
4. intenzivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost
5. Veškeré symptomy trvají déle než jeden měsíc
6. Duševní porucha se promítá do pracovního, sociálního i rodinného života pacienta. Klesá zájem o koníčky a oblíbené činnosti a mohou se objevit poruchy sebehodnocení a emoční strnulost. 
   

Terapie:
V současnosti se k léčbě používá psychoterapie a farmakoterapie. Co se týče léků, podávají se hlavně antidepresiva SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu) a MAOI (inhibitor monoaminooxidázy). Ukázalo se, že podávání anxiolytik není tak úspěšné, přestože se také mohou v akutních případech používat. Jako první pomoc lze podat benzodiazepiny. Významnou roli v léčbě posttraumatického stresového syndromu hraje také placebo. Zajímavé bezesporu je, že podávání neúčinných látek je prakticky stejně úspěšné jako podávání běžně užívaných léků s guanfacinem či clonidinem.

Nejdůležitější je ovšem proces psychoterapie, neboť pacient se musí s nešťastnou událostí srovnat a začlenit se znovu do běžného života. Zde se poněkud liší přístup k dětem a přístup k dospělým. Děti totiž často trpí tím, že dospělí o jejich neštěstí nemluví, aby dítě snadněji zapomnělo. Potlačované emoce však způsobují napětí, se kterými se dítě musí v tomto případě vyrovnat samo. Vnitřně totiž chápe, že s ním rodiče, případně ostatní dospělí nechtějí o prožité události hovořit. Proto musí psychoterapeut dobře zanalyzovat situaci a zvolit správný postup léčby.

Psychoterapeutický přístup je založen na empatickém rozhovoru. U dětí se rozhovor skládá z těchto tří částí:
Otevírání – dítě prostřednictvím hry nebo kresby vyjádří podstatu traumatu; zvláště v předškolním a mladším školním věku jsou výtvarné projevy snadno čitelné, takříkajíc průhledné.
Trauma – postupně se přechází v rozhovor o události.
Uzavírání – představuje souhrn celé terapie, vyrovnání se s událostí; terapeut ujistí dítě o jeho bezpečí a o tom, že jeho pocity jsou pochopitelné a pouze přechodné.

Rozhovor s dospělými má poněkud odlišnou strukturu, přestože se opět dělí do tří fází:
Hodnocení současného stavu – se zaměřením na deprese, úzkost, znovuprožívání traumatu, úlekové reakce, apod.
Období před traumatem – s otázkami na eventuální psychické poruchy v rodině.
Diskuze o traumatu samotném.

Psychoterapeut by se měl snažit být empatický, klidný, příjemný. Občasnými a vhodně volenými otázkami se dostává k podrobnostem a rozebírá je společně s pacientem. V žádném případě nesmí vnucovat pacientovi své vlastní názory – naopak, pacient dojde k závěrům sám.
 Pacient by se neměl bránit emocím (vztek, bezmoc, pláč…), je vhodné jej podporovat v projevech citů, neboť zde je vynikající způsob zbavit se napětí a vnitřně si ujasnit svůj postoj k traumatu, případně později formulovat cíle do dalšího života.


#trauma #stres #placebo

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka

Výrazná řeč těla a úsměvu Anny

ČESKO AKTUÁLNĚ: Řeč těla a diagnostika pravdy u člověka: "Tento článek má navazovat na informace (obecná část) tématu pěti pohledů na člověka k orientaci popření pravdy u člověka.

Označeno je jako lež v chování, pohledu, gestech a podobně.

Profesionálově jdou dál a učí se poznávat podle reakcí pohybů a chování výrazu agresivní a nebezpečné útoky při své práci. Je to náročné a pomůže aktivita, cvik a zkušenost. Zpracuji zde ukázku a názor:

Znaky potencionálního násilí mohou být dle neverbální komunikace (řeči těla) například prudké vychylování hlavy směrem dopředu ke zdůraznění vyhrůžek a nadávek. Agresor může gesty provokovat, prsty nebo rukou vybízet, abyste šli k němu, přičemž tuto gestikulaci většinou doprovází krátké, často jednoslovné vyhrůžky. Těsně před útokem agresor obvykle (pokud není dobře trénovaný) nasadí tvrdý výraz, zamračí se a zatne zuby. V posledním stádiu útočník zaujme bojové postavení, většinou takové, aby mohl pěstí zasáhnout váš obličej."



#Diferenciální diagnostika, Ostatní, Psychiatrie a psychologie, Deprivanti a deprivantství, Frustrace, Osobnostní patologie, Patologie, Prevence

AMICUS RES: Postraumatická stresová porucha. Psychiatrie a psychologie, stres, Frustrace, strach, Mozek, Nemocný vypráví, Patologie, Přetížení organizmu, Spánek a jeho poruchy

Perský kocourek

AMICUS RES: Postraumatická stresová porucha: "Opakované stresující vzpomínky na události (vizualizace myšlenek a vjemů)
Opakované, stresující sny v nichž se objevuje traumatizující událost, u malých dětí děsivé sny , zvané noční můra
Jednání a pocity, že se událost vrací (iluze a halucinace) při probouzení nebo požití alkoholu
intensivní prožití stresu při kontaktu s podněty připomínající zraňující událost

Porucha se často projevuje poruchami spánku, soustředění nebo úlekovými reakcemi. Současně s PTSD se může vyskytovat i deprese, generalizovaná úzkostná porucha, OCD, agorafobie, depersonalizace nebo různé závislosti. Rozlišuje se akutní reakce na stres (příznaky trvají méně než 3 měsíce) a chronická PTSD (příznaky trvání déle než 3 měsíce)."


#Psychiatrie a psychologie, stres, Frustrace, strach, Mozek, Nemocný vypráví, Patologie, Přetížení organizmu, Spánek a jeho poruchy

Deprese diagnostika a terapie prakticky

Světla noci ilustrační fotografie

Memory:
• Deprese je časté onemocnění, relativně snadno diagnostikovatelné a dobře léčitelné.
• Cílem léčby je zmírnění až vymizení příznaků deprese, předcházení relapsům a recidivám a zlepšení kvality života pacienta.
• Čím dříve se začne deprese léčit, tím lepší je její prognóza.
• Léky první volby u depresivních a úzkostných pacientů v ordinaci praktického lékaře jsou v současné době antidepresiva ze skupiny SSRI.
• Období, než se objeví znatelná úleva po léčbě, může trvat od 1 do 6 týdnů podle typu antidepresiva a individuální vnímavosti, nejčastěji však od 2 do 4 týdnů.
• Léčba deprese je dlouhodobá. Většina pacientů potřebuje užívat léky minimálně po dobu 6 - 12 měsíců.
• Stejně důležitá jako léčba vlastní depresivní epizody je i profylaxe relapsu a recidiv.
• Před nasazením léčby antidepresivy je nutno odlišit bipolární poruchu - její léčba patří do rukou specialisty.
• Nejčastější příčinou neúspěchu léčby je nedostatečná kompliance pacienta s léčebným režimem, nedostatečná dávka a délka léčby.
• Psychoterapie jako samostatná léčebná metoda může být účinná v léčbě mírné až středně těžké deprese.
Podpůrná psychoterapie prováděná PL je důležitou pravidelnou součástí medikamentózní léčby.

DIAGNOSTICKÝ POSTUP U DEPRESE
Diagnostika je relativně snadná, pokud na depresivní poruchu myslíme. Pacient ale často diagnózu deprese odmítá a hledá příčinu svých obtíží v somatickém onemocnění. Pokud nehrozí riziko z prodlení, lze pacienta postupně dovést k pochopení a přijetí pravé podstaty
jeho onemocnění. Od počátku je však třeba uznat skutečnost pacientových obtíží, aby neměl pocit nepochopení ze strany lékaře.
Anamnéza - je základem diagnostiky – zjišťujeme charakter a délku trvání příznaků, kdy poprvé, jaká je výkonnost, psychomotorické tempo, míru soustředění, schopnost komunikace, změny v oblasti sexuálního chování, chuť k jídlu, poruchy spánku, změny hmotnosti, přezkoumáme jeho medikaci s ohledem na riziko indukce deprese.
Nejčastější vstupní obtíže depresivního pacienta: bolest, únava, obava z vážného onemocnění, polymorfní hypochondrické obtíže. Při opakovaných návštěvách pacienta v ordinaci,
(>5 za rok) by měla být zvážena diagnóza deprese.

Rizikové faktory pro depresi v anamnéze:
- Chronická stresová zátěž nebo nedávná tragická událost a nedostatek sociální podpory
(úmrtí v rodině, ztráta/změna zaměstnání, rozvod, domácí násilí apod.).
- Předchozí výskyt depresivní epizody v anamnéze.
- Rodinná anamnéza depresivní nebo bipolární poruchy.
Fyzikální vyšetření by mělo být minimálně v rozsahu cíleného vyšetření zaměřeného na udávané somatické příznaky.
Základní laboratorní vyšetření: Krevní obraz, CRP nebo FW, základní biochemie sera a TSH.
Při stanovení diagnózy posuzujeme:
- závažnost
- přítomnost psychotických příznaků včetně mánie
- přítomnost somatického syndromu
- riziko suicidia
- komorbiditu psychického či somatického onemocnění
Diferenciální diagnostika:
- depresivní syndrom navozený psychoaktivními látkami a léky
- demence, depresivní pseudodemence
- bipolární porucha
- fyziologický smutek (je méně intenzivní, nebrání adaptaci na běžnou životní zátěž, má zjevnou příčinu, spontánně odezní do 3 měsíců)
- deprese u jiného psychotického onemocnění (např. schizoafektivní psychóza)

PŘEHLED ANTIDEPRESIV

TCA (tricyklická antidepresiva)
působí nepříliš selektivně na zpětné vychytávání noradrenalinu, dopaminu a serotoninu
SSRI
selektivní blokátory zpětného vychytávání serotoninu
SNRI
blokátory zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu
SARI
serotoninoví antagonisté a blokátory zpětného vychytávání serotoninu (nefazodon, trazodon)
NaSSA
noradrenergní a specifická serotoninergní antidepresiva (mirtazapin)
NARI
blokátory zpětného vychytávání noradrenalinu (reboxetin)
NDRI
blokátory zpětného vychytávání noradrenalinu a dopaminu (bupropion)
SRE
stimulátory zpětného vychytávání serotoninu (tianeptin)
IMAO – A, B
inhibitory monoaminooxidázy typu A či B
Jiné léky s antidepresivním účinkem:
Benzodiazepniny alprazolam (Neurol, Xanax), lorazepam
Jako antidepresiva se nevyužívají vzhledem k možnosti vzniku závislosti. V léčbě depresivních
a anxiosních poruch mají však své důležité místo jako symptomatická léčba (sedace, anxiolyti-
kum) k překlenutí doby do nástupu účinku vlastního antidepresiva.
Buspiron
k léčbě deprese se nevyužívá
Galenika
Extrakt třezalky tečkované (Hypericum perforatum Linn) (JARSIN, ....) – má komplexní mechanismus působení a slabé antidepresivní účinky. Nesmí se podávat současně s antidepresivy.

FARMAKA S RIZIKEM INDUKCE DEPRESIVNÍHO SYNDROMU

Acyklovir
ve vysokém dávkování
Alkohol
Amfetaminové deriváty
Anabolické steroidy
Antikonvulzíva ve vysokém dávkování
Antipsychotika 1. Generace
Asparagináza
Baklofen
obyčejně po náhlém vysazení
Barbituráty
hlavně u dětí a starých lidí
Benzodiazepiny
po vysazení
Beta blokátory
v obvyklých dávkách
Bromokryptin
může přetrvávat týdny po vysazení
Klonidin
deprese může vymizet při prodlouženém užívání
Perorální antikoncepce zvláště ve vysoké dávce
Kortikosteroidy ve vysokém dávkování
Digitalis
Disopyramid
Disulfiram
bez souvislosti s reakcí na alkohol
H2-antagonisté ve vyšších dávkách, hlavně u starých lidí
Interferon alfa
Izoniazid
raritně
Levodopa
u starých lidí
Metoklopramid
raritně
Nifedipin
raritně
Nesteroidní antirevmatika
Fenylefrin
při nadužívání nosních sprejů
Prazosin
raritně
Reserpin
při dávce >0,5 mg/den
Sulfonamidy
raritně
Teofyliny při vysoké hladině v séru
Thiazidy po několika týdnech užívání

Diagnostika patologií veřejných osobností v moderní medicíně. Profesní lékařská diagnostika a vysvětlení situačního konání psychopatologických jedinců na scéně

Foto ilustrační Helicoptera presidenta Spojených států Amerických

Mnoho veřejných osobností je vystaveno mediální pozornosti
tisku, televize atp. Běžný pacient a lidé kolem zkušeného lékaře nevnímají tu obrovskou znalostní medicínskou diagnostiku z důvodu své jednoduchosti, nevzdělanosti a prostoty svého života.

Mnohý lékař, zkušený, vzdělaný, se svojí aspexí, intuicí a profesní diagnostikou provede poznání choroby pohledem doslova ode dveří (neznalost publika nemocných a údiv), tím spíše, pokud je tento objekt známý, na veřejnosti projevuje abnormální, patologické manévry a vystavuje osobnostní i charakterovou nestabilitu, úkornost, ješitnost, resistenci názoru, nedostatek soudnosti a časté chybné závěry, které mohou poškodit jeho ovládané bližní.

Dostatek vysvětlení situačního konání psychopatologických jedinců na scéně vysvětlují i diagnostikují pozorní s názorem, a zkušení vzdělaní čeští lékaři. Soudím, že lékařova pozornost je velmi důležitá, často je konsiliární a vyžaduje tu potřebnou vnímavost k názorům lékaře, nebo vědce. Často jsme překvapeni, jakou nemoc nám lékaři najdou. Pokud máme na prevenci zájem i ten život si můžeme prodloužit.

Ten český doktor pracuje téměř gratis, za děkuji, někdy se spokojí i s nevděkem, nadávkou a hrozbou soudu o peníze, které nemá.

Zejména psychosomatická medicina vede k přiblížení patologické alterace (deprivace) a chorobných projevů lidí ve veřejných funkcích. Přečtěme si co publikoval na blogu tento skvělý člověk, zkušený a vzdělaný lékař po svém pozorování politické scény a jakými zkušenostmi (a úskalími) přitom prošel. Proto čtěme o tom co umí profesní diferenciální diagnostika možná někomu i oči otevře.

LÉKAŘ A rtg diagnostika

Cituji...

MUDr. Jan Hnízdil, Internista a rehabilitační lékař (*1958), autor či spoluautor publikací „Bolesti zad, mýty a realita.“, „Jak vyrobit pacienta.“, „Artróza v komplexním přístupu.“, „Jak léčit nemoc šílené medicíny.“, „Doping aneb zákulisí vrcholového sportu.“ a dalších. Věnuje se komplexní, psychosomatické medicíně. Působí v Centru komplexní péče v Dobřichovicích.

Psychopati v politice škodí zdraví
Korektní odborná diskuze, věnovaná posuzování osobnostní integrity, charakteru a vědomí si společenské odpovědnosti veřejných činitelů, je naprosto legitimní. O tom, že na ni budou psychopati reagovat psychopaticky, není třeba pochybovat.

Před třemi měsíci rozpoutal redaktor Adam B. Bartoš z www.prvnizpravy.cz mohutnou mediální kampaň. Obvinil mne v ní, že jsem chtěl s několika kolegy dostat prezidenta Klause do blázince a donutit ho tak, aby podepsal Lisabonskou smlouvu. Údajně jsme plánovali státní převrat a „dopustili se vlastizrady ve stádiu přípravy“. To vše na politickou objednávku. Od té doby se mne pořád někdo ptá, jak jsme to chtěli udělat. Rozhodl jsem se na nejčastější dotazy odpovědět. Podobný formát běžně používá BBC. Říká se mu „Questions + Answer“.

Můžete vysvětlit, jak jste chtěli dostat prezidenta Klause do blázince?

Opravdu věříte, že by v právním státě dokázala parta doktorů dostat do blázince prezidenta republiky? Kdyby to bylo možné, tak máme naprosto výjimečné schopnosti, nebo nežijeme v právním státě, nebo je na tom pan prezident hodně špatně.
Představu takového spiknutí si mohou vytvořit jenom lidé, kteří potřebují k životu nějakého vnějšího nepřítele. Přitom ale toho největšího nepřítele mají sami v sobě. Redaktor Bartoš píše o spiknutí, puči, státním převratu, komplotu, vlastizradě. O nic takového nešlo.

O co tedy šlo?

Chování pana prezidenta nás už delší dobu znepokojuje. S kolegy jsme si mailem psali, jestli snad netrpí nějakou osobnostní poruchou nebo nemocí. Radili jsme se, jak se zachovat, abychom se nedopustili porušení lékařského tajemství nebo etiky. Není naším pacientem a diagnostikovat ho na dálku by bylo neprofesionální. Mezi diskutujícími byli špičkový neurolog, dětský psychiatr a psycholog, specialista na psychopatologii, psychosomatik, psychoanalytik, internista.

Co Vám připadá na chování pana prezidenta neobvyklé?

Těch signálů je víc. Popírání zákonů: odmítání jmenovat soudního čekatele Langera nebo řada prohraných soudních sporů s předsedkyní nejvyššího soudu doktorkou Brožovou. Popírání reality: vášnivý boj s ochránci životního prostředí. Nemám přitom na mysli globální oteplování, to je sporné, ale názory, že člověk neškodí životnímu prostředí, živočišných druhů neubývá, ale naopak přibývá, globální krize je jenom chřipka, ekonomický růst může neomezeně pokračovat a s energetickými zdroji si nemusíme lámat hlavu. Popírání demokratických principů: Lisabonská smlouva. Nejde o její obsah, ale o procedurální stránku, trucovité obstrukce podpisu v situaci, kdy ji schválil senát, parlament a podepsala většina zemí EU. Odhodlání bránit stavbě Kaplického knihovny vlastním tělem nebo historky o tom, jak ve čtyřech letech, při Pražském povstání, stavěl barikádu, není potřeba komentovat. Pan prezident je jiný, myslí jinak. O svojí pravdě je přitom hluboce přesvědčený. Diví se, že se mu někdo diví.

Jakou jste stanovili prezidentu Klausovi diagnózu?

Žádnou. Problém je složitější. Každý člověk rozumí tomu, že politik může mít porouchaný kyčel, trpět nějakou tělesnou chorobou. Vůbec se ale neuvažuje o tom, že může mít také porouchanou osobnost nebo charakter. Zajímavou studii o tom zveřejnili psychiatr Robert Hare a psycholog Paul Babiak. Zjistili, že mezi vysokými manažery a politiky je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů, než mezi vězni ve federálních věznicích USA. A to nebyli u nás. Ti lidé mají podobný osobnostní profil jako zloději nebo vrazi. Dají se ale jen těžko odhalit. Jsou inteligentní, schopní, jazykově vybavení, dokonale oblečení. Na druhou stranu egocentričtí, arogantní, bezohlední a bezcitní. Hare s Babiakem jim říkají „hadi v oblecích“.

Jak s tím souvisí pan prezident?

Současný společenský systém, založený na individualismu a neomezeném růstu, takový typ osobností přitahuje. Oni tento systém dál potvrzují a rozvíjejí. A právě to dělá pan prezident. Když ho posloucháte, všechno stojí na jedinci, straně a ruce trhu. Takoví lidé mají ideální předpoklady dosahovat krátkodobých úspěchů. Dlouhodobě je ale jejich působení na mezilidské vztahy, fungování firem i atmosféru ve společnosti zničující. Každý úspěšný manažer musí být sebejistý, třeba i trochu narcisní. Pokud je ale zdravou osobností, v kritických chvílích upřednostní zájem firmy. Narcisní psychopat, než by ustoupil ze svých názorů, raději firmu zničí. Všimněte si, jak pan prezident potopil vlastní stranu, nebo jak přispěl k pádu vlády v době předsednictví EU.

Není určitě jediný, kde se tak chová.

Před časem se psalo o finančníkovi Bernardu Madoffovi. Od lidí si půjčoval peníze, sliboval vysoké úroky a ty splácel dalším půjčováním od jiných lidí tak dlouho, až „letadlo“ spadlo. Zasekl sekyru 65 miliard dolarů a dostal za to 150 let vězení. Když pan Paroubek před volbami sliboval, že udrží výši platů a sociální výhody, přitom sníží nezaměstnanost a státní dluh, dělal totéž. Stejně patologické bylo prosazování olympiády v Praze primátorem Bémem, lyžování na Hradčanském náměstí, dvě miliardy na liberecký šampionát nebo boj proti zdravotnickým poplatkům v podání hejtmana Ratha. To jsou nebezpečné projekty a nebezpečné chování. Nemám pro ně jiné vysvětlení než medicínské. Potvrzuje to ostatně čerstvý případ mladoboleslavského soudce Nagye. Podle policie přijímal úplatky, zneužíval pravomoci veřejného činitele a podváděl. Státní zástupce ale jeho stíhání přerušil. Z posudků vyplynulo, že ještě v době, kdy nosil talár, duševně onemocněl. „Porucha osobnosti u obviněného nastala již před spácháním projednávané trestné činnosti. Do významné formy se rozvinula v letech 2004-2005. V posledních třech letech svého působení u soudu vydal v průměru 180 rozsudků ročně.“, sdělila mluvčí mladoboleslavského soudu. Kolika lidem mohl těmi rozsudky zničit život, už nikdo nezjistí.

Dá se tomu nějak předejít?

Pokud psychopat ovládne vedoucí pozici, je prakticky nemožné jej z ní odstranit. Hare s Babiakem proto doporučují, aby uchazeči o vedoucí místa byli, kromě testování odborných znalostí, podrobováni i psychotestům. Hodnotí se při nich struktura osobnosti, zvládání emocí, schopnost týmové spolupráce a vědomí společenské zodpovědnosti. Kromě vstupního testu se ale na hodnocení následně podílejí také jejich podřízení. Říká se to mu „Business- Scan“. V analogii státu tedy občané hodnotí chování a činy svých politiků. Ovšem nejen při volbách. Podle mého názoru je v podstatě jedno, které z demokratických stran dá občan u voleb svůj hlas, nebo jestli vůbec někoho volí. Mnohem důležitější je, jak se o dění kolem sebe zajímá v každodenním životě: klade neustálé dotazy, jestli je nutné, aby se kácely stromy kvůli stavbě supermarketu, jestli je lyžování na Hradčanském náměstí dobrý nápad… Takovému modelu, kdy je politik podroben každodenní kontrole občanů, se říká občanská společnost. Mnozí naši politici a pan Klaus se jí bojí jako čert kříže. Touží po tom, aby se jim lidé odevzdali a oni s nimi mohli manipulovat. Bohužel se jim to daří.

Ladislav Jakl o Vás říká, že jste jedním z nejzavilejších klausofobů.

Chování prezidenta Klause mě řadu let hodně iritovalo. Marně jsem řešil otázku, co s tím. Pak jsem úplně změnil úhel pohledu. Začal jsem analyzovat chování vlastní. Uvědomil jsem si, že na jeho provokace reaguji emocionálně, osobně. Na jeho negace odpovídám vlastní negací. Hraji jeho hru. Reaguji na to, co říká, a přitom bych měl ignorovat to, co dělá: vyvolává konflikty. Právě o to mu jde: vzbuzovat v lidech negativní emoce a jejich prostřednictvím vládnut. Je to prezident negativních emocí. Nemyslím, že bych se bál osoby pana Klause. Z pozice prezidenta má ale obrovský vliv na společenskou atmosféru u nás a věrohodnost České republiky navenek. Nemám fobii z něj, ale z toho co hlásá a dělá.

Co Vy byste naopak řekl o Ladislavu Jaklovi?

Pan profesor Halík ve svém prohlášení napsal: „Pan prezident Havel měl po svém boku Karla Schwarzenberga, Pavla Tigrida, Ivana Medka. Václav Klaus si do sídla českých králů pozval pány Jakla a Hájka. Máloco dokumentuje tak zřetelně změny na Hradě“. S tím souhlasím. Pan prezident nesnese po svém boku nikoho, kdo by ho převyšoval a ohrožoval. Taky tam nikdo takový není. Dovedete si představit, že by vedle pana Klause byl Ivan Medek? A hlavně: prezident Klaus přece nestojí o to, aby mu někdo radil. On všechno ví.

Režisér Jiří Svoboda si myslí, že jste porušili lékařskou etiku. Dokonce podal podnět lékařské komoře.

Pana režiséra scénář „Spiknutí lékařů proti prezidentovi“ hodně zaujal. Hned podle něj začal „točit“. V jedné scéně opravdu píše stížnost lékařské komoře a Evropské psychiatrické asociaci. Z komory mu obratem odpověděli, že nemají o žádném spiknutí informace, porušení etiky jsme se nedopustili a dál se tím nebudou zabývat. Několikrát jsem pana režiséra prosil, aby stanovisko komory zveřejnil. Odepsal mi, že má moc práce. Asi točí nějaký zajímavější scénář.

Jednali jste na politickou objednávku? Jste členem nějaké politické strany nebo skupiny?

Členem politické strany jsem byl jako student a krátce jako asistent na FTVS. Byla to KSČ. Dodnes se za to stydím. Nechci chybu opakovat. Politikem je pro mne člověk, kterému není lhostejné dění ve společnosti, je ochoten pracovat v její prospěch. Na to nemusím být ve straně. Ten, kdo uchvátí stranickou nebo vládní funkci, aby potom ukájel ego a staral se o svoje kšefty, je karikaturou politika.

Jedním z diskutujících byl doktor Stránský. Ten politické ambice má. Dokonce je kandidátem VV na místo ministra zdravotnictví.

Doktora Stránského vůbec neznám. Sešel jsem se s ním jen jednou v životě, letos v dubnu. Informoval mne, že na redaktora Bartoše podal trestní oznámení a několik civilních žalob pro zneužití soukromé korespondence a pro pomluvu. Do té doby jsme spolu komunikovali jen telefonem a mailem. Loni na podzim ho zaujala myšlenka odborné debaty a tak se jí zúčastnil.

Jak jste chtěli Václava Klause nechat vyšetřit?

Zvažovali jsme několik možností. Nejprve jsme diskutovali podání návrhu soudu na částečné zbavení právní způsobilosti. To je naprosto legitimní a legální postup. Soudu je adresován návrh a ten, pokud jej shledá důvodným, ustaví nezávislou komisi expertů, která provede vyšetření. Teprve potom se jedná o případné léčbě nebo hospitalizaci. Návrh většinou diskutujících neprošel. Pak jsme zvažovali zaslání dopisu přímo prezidentu Klausovi, nakonec jsme chtěli požádat o radu odborné lékařské společnosti. Všechny varianty jsme postupně zavrhli. Byli jsme naprosto bezradní. V říjnu loňského roku jsme se shodli, že to nemá cenu. Pár týdnů jsme si v uzavřeném kruhu lékařů dopisovali a pak přestali. To je všechno. Nic jsme neuskutečnili, nic nezveřejnili. Pár dní poté mi ale přišel z adresy jakl@volny.cz. mail, ve kterém stálo: „Samozvaný pane, bavíte se dobře? Nebojte, máme Váš zastydlý aktivizmus plně pod kontrolou. Zdraví L. J.“. Ze stejné adresy mi už loni v květnu, bez jakéhokoliv komentáře, přišel mail s textem přednášky poradce prezidenta Petra Hájka o tom, že nepochází z opice.

Takovou emailovou adresu si ale může založit kdokoliv. To vůbec nemusel být kancléř Jakl.

Já v tu chvíli pochybnosti neměl. A dostal jsem strach. Pacientům v ordinaci radím, že když mají nějakou starost, je potřeba se o ni podělit. Podle přísloví „sdělená starost, poloviční starost“. Řekl jsem si „sdělený strach, poloviční strach“ a napsal článek do lidovek. Jmenoval se „Listopad zastydlého aktivisty“ a vyšel 16. 11. 2009. Moc se mi ulevilo. Ale jen na čtyři dny. Dvacátého listopadu otiskly lidovky článek pana Jakla „Hnízdo zášti a lži“. Obvinil mne v něm, že „jsem si tento mail zfalšoval sám, abych získal záminku dostat své zrůdnosti do novin“. To byl šok. Představte si, že Vás kancléř prezidenta obviní, že jste si na jeho jméno založil emailovou adresu a vyhrožujete z ní známým lidem. To je ohrožení státní bezpečnosti, zásah do osobnostních práv, poškození dobrého jména a pověsti. Jeden trestný čin za druhým. V duchu jsem se loučil s rodinou a čekal, kdy k nám vlítne komando v kuklách, zabaví počítač a eskortuje mne na Ruzyň. Nic takového se nestalo.

Vyjasnilo se to nějak s autorstvím mailu?

Spíš zamotalo. Postupně se mi totiž začali ozývat lidé, které potkalo něco podobného.Doktor Stránský do lidovek napsal, že i jemu pan Jakl z té adresy opakovaně posílal maily. Profesor Tomáš Halík učinil prohlášení, že krátce před volbou prezidenta rozesílal soukromý mail biskupům, ve kterém je varoval, aby podporu panu Klausovi nevyměnili za slib církevních restitucí. Najednou mu do té korespondence vlítnul někdo z adresy jakl@volny.cz a začal jej urážet. Už jsem v tom nebyl sám. Pan Jakl nečekaně obrátil. Při představení knihy „Rocker na Hradě“ se ho někdo ptal, jestli je pravda, že má dvojníka. Odpověděl: „Ano, existuje podvodník, který píše některým lidem z adresy jakl@volny.cz a současně mně z různých adres, kde se vydává za jiné lidi, např. Tomáše Halíka“. To je hodně neobvyklé. Žijeme ale ve svobodné zemi, tak proč by kancléř nemohl mít dvojníka. Jak dlouho o něm pan Jakl asi ví, vždyť profesor Halík dostal z té adresy mail už před dvěma lety? Zjistil to snad, až když loni v listopadu vyšel můj článek v lidovkách? Jak se na aktivity dvojníka dívají útvary na ochranu ústavních činitelů, tajné služby? Příliš mnoho záhad. Řekl jsem si, že zahrávat si s dvojníky nemám zapotřebí. Chtěl jsem se na to vykašlat a mít klid. Vydrželo to tři měsíce.

Co se dělo dál?

Letos v únoru se naší soukromé korespondence nějak zmocnil redaktor Bartoš a vykonstruoval z ní útok proti hlavě státu. Podal na nás trestní oznámení pro vlastizradu a obvinil z komplotu organizovaného „lidmi z nejbližšího okruhu Václava Havla“. To mne pobavilo. Panu Havlovi jsem byl nejblíže před pár lety v Divadle Na zábradlí. Seděl čtyři řady přede mnou.

Poslední měsíce musely být dost náročné. Co Vás nejvíc povzbudilo?

Když mne pan Jakl obvinil z falšování jeho emailové adresy, veřejně se mne zastal profesor Tomáš Halík. Když vyšel ostudný článek redaktora Bartoše v Reflexu, dostal jsem povzbudivou sms od herce Jaroslava Duška. Když se za Vás postaví náčelník katolíků a náčelník Toltéků, tak se není čeho bát.

Redaktor Bartoš z vás udělal vyvrhele a vlastizrádce. Stálo vám to za to?

To, že se pan Bartoš svévolně probírá v soukromé korespondenci mezi lékaři, roznáší ji v médiích a ta ji zveřejňují, považuji za mimořádně odpudivé. Přiznávám, že je neobvyklé, když si skupina politicky neorganizovaných lékařů vyměňuje názory na chování prezidenta republiky. Máme k tomu vážné důvody. Politici mají velký vliv a měli by mít i velkou odpovědnost. Korektní odborná diskuze, věnovaná jejich osobnostní integritě, charakteru a vědomí si společenské odpovědnosti, je naprosto legitimní.

Psychopati v politice totiž vytvářejí společenskou atmosféru, která ohrožuje zdraví občanů. Profesorka Luisa Corradová z ekonomické fakulty Cambridgeské univerzity prováděla před dvěma lety zajímavý průzkum. Zjišťovala, v kterých zemích EU jsou lidé nejšťastnější a tedy nejzdravější. Očekávalo se, že nejlépe na tom budou lidé v prosperujících ekonomikách slunné jižní Evropy. Překvapivě zvítězili Dánové, před Finy a Švédy. Ukázalo se, že mnohem důležitější než růst HDP je důvěra ve státní správu, vymahatelnost práva a dobré mezilidské vztahy. Právě to u nás chybí.

V nemocné společnosti nemohou žít zdraví lidé. Psychopati v jejím čele jsou ale příznakem celkové choroby společenského systému, selháním samočisticích demokratických mechanizmů. Pouhé odstranění psychopatů při volbách nestačí. Přehnaný optimizmus z výsledků těch nedávných není na místě. Psychopaty, kteří museli vyklidit pozice, obratem nahradí jiní. Aby se systém uzdravil, je potřeba posílit imunitu - budovat občanskou společnost.

Autor MUDr. Jan Hnízdil,  Literatura a zdroje informací:

Snakes In Suits. When Psychopaths Go To Work., Babiak P., Hare R. D., HarperCollins Publ., 2008
Mapping Happiness across Europe - and why trust is so important for a nation´s wellbeing., Corrado Luisa, Royal Economic Society Conference, University of Warwick, 2007
Nenechte sebou manipulovat., Nazare Aga I., Portál, 2010
Brainwashing, Taylorová., K., NLN, 2006
Citoví upíři., Bernstein A. J., Nakl. Motto, 2008
Vzpoura deprivantů., Koukolík F., Drtilová J., Galén, 2006
Psychiatrie., Hoschl C., Libiger J., Švestka J., Tigis, 2004
Bod obratu., Capra F., DharmaGaia, 2002
Co mne výcvik zvířat naučil o životě, lásce a manželství., Sutherlandová A., Nakl. Štrob, Širc a Slovák, 2008

Základní biologické potřeby zajišťující přežití jedince a druhu instinkty a pudy

Včelí medvídci jsou na obrázku co mají všichni rádi

Informační texty k osvěžení paměti.

Psychoanalýza Sigmunda Freuda
Freudova psychoanalýza výrazně ovlivnila vývoj psychologie v první polovině 20. století a její vlivy jsou v psychoterapii znatelné dodnes. Její zakladatel, vídeňský psychiatr a později univerzitní profesor Sigmund Freud (narozený v moravském Příboře), formuloval
psychoanalytickou teorii osobnosti, která se stala mocným teoretickým proudem a praktickou školou (srov. např. Freud, 1971; Storr, 1996; aj.). Freudovo pojetí člověka je dynamické, deterministické (fyziologický determinismus) a pesimistické. Lidský jedinec je nahlížen jako reaktivní bytost, která je puzena mocnými fyziologickými silami. Tyto síly determinují vývoj a chování osobnosti a mají rozhodující vliv na lidský život, v průběhu něhož se člověk neustále vyrovnává s tlakem pudů a konfliktních motivů.
Lidské chování a prožívání je tedy, podle Freuda, pod kontrolou vědomí jen z malé části a
je převážně ovládáno nevědomými pudy a instinkty, zvláště sexualitou a agresivitou. Jejich působení na své jednání si člověk neuvědomuje, avšak často vystupují na povrch např. ve formě snů, přeřeknutí nebo neurotických projevů, které se mohou jevit jako náhodné nebo nesmyslné.
Odkrytí a pochopení těchto nevědomých sil a nerozřešených konfliktů není jedinec schopen dosáhnout prostřednictvím běžných racionálních postupů. V zájmu psychického zdraví člověka, přináší psychoanalýza vlastní nástroje a postupy pro odhalování těchto nevědomých obtíží. Lidskou psychiku tvoří podle Freudovy koncepce tři subsystémy, které jsou řízeny vzájemně rozpornými principy a cíli. Označují se pojmy Id (Ono), Ego (já) a Superego (Nadjá).
Každý z nich má v psychickém i biologickém směru svou specifickou funkci, jsou vzájemně závislé a zároveň protikladné, jak vůči sobě, tak vůči vnějšímu světu.
Id je oblastí základních instinktů a pudů, základních biologických potřeb, zajišťujících
přežití jedince a druhu.
Z nich psychoanalýza věnuje největší pozornost sexuálnímu pudu (Eros) a instinktu smrti (Thanatos). Id je základním zdrojem životní energie, je primárně nevědomé a iracionální. Freud je nazval “temnou, nepřístupnou částí naší osobnosti”. Z hlubin nevědomí se Id domáhá okamžitého a úplného uspokojení svých tužeb a projevuje se impulsivním chováním a tzv. primárními psychickými procesy.
Řídí se principem slasti (libido), který vyplývá z aktivit směřujících k uspokojování základních instinktů.
Ego je subsystém, který usiluje o sladění instinktivních tendencí a přání s tlakem vnější reality a vnitřními normami a hodnotami člověka (Superego). Tento tzv. sekundární proces je založen na racionálním rozboru vnitřních a vnějších sil a stanovuje povahu a vhodnou dobu uplatnění požadavků Id.
Teprve na základě posouzení reality dochází k uvolnění prostoru nebo brzdění či potlačení instinktivních aktivit. Ego se řídí principem reality, který je vyjádřením snahy uvést do souladu s vnější realitou projevy Id a Superego. Zajištění psychické rovnováhy a zdravého vývoje osobnosti záleží v mnohém právě na síle Ego. Jsou-li intenzita a tlak zdrojů napětí nadměrné, dochází k ohrožení Já a ke vzniku psychických a osobnostních problémů a poruch.
Superego obsahuje omezení a zákazy ukládané dítěti v raném a v mladém věku rodiči a dalšími pro ně významnými dospělými. Tato moralizující síla v osobnosti, založená na tzv. principu dokonalosti, hodnotí a ovlivňuje vědomé aktivity Ego a především pudové impulzy Id.
Činnosti a projevy dítěte, které rodiče chválili, tvoří základ prvního subsystému Superego: ideální Ego , které je zdrojem úsilí o dokonalost. Aktivita, která je v rozporu s morálním standardem osobnosti, je trestána pocity viny. Zasahuje tu svědomí – druhý subsystém Superego.
Brzdou rozvoje se může stát přílišný sklon Superego k morálnímu konzervatismu a rigiditě. Nadměrný tlak Superego na Ego může vést k neadekvátnímu sebehodnocení, naopak slabé až chybějící Superego může být zdrojem morálního defektu.
Freud vnímal osobnost jako jednotný systém. Id, Ego a Superego jsou těsně propojenými složkami osobnosti a zdravý psychický vývoj a růst jedince závisí na jejich harmonickém fungování. To znamená, že se společensky přijatelnou formou, v přijatelné míře a pod kontrolou Já, uspokojují základní i druhotné potřeby člověka a nejsou přitom překračovány morální principy strážené Superego.
Vzájemné protipůsobení sil v lidském systému je zdrojem intrapersonálních konfliktů.
Všechny osobnosti jsou alespoň zčásti nezralé a nemohou se vyhnout konfliktům a fixacím
v pregenitálních stádiích. Intrapersonální a interpersonální konflikty jsou tedy zákonitým jevem a všichni lidé jsou náchylní k regredování do psychopatologie. Jakmile konflikty ohrozí regulující funkci Ego, vyúsťuje tento stav do úzkosti.
   Na úzkost reaguje psychika obrannými mechanismy, tj. pokusy o řešení konfliktu zjednodušenými instinktivními aktivitami, které směřují k adaptaci organismu a přinášejí okamžitou a alespoň částečnou úlevu. Konečný výsledek však může být značně problematický.
Bez kontroly Ego totiž často dochází k popírání nebo zkreslování reality a důsledkem mohou být
různé obtíže a poruchy. Jen v méně častých případech řeší obranný mechanismus situaci ohrožení úspěšně.
Mezi tzv. obranné mechanismy identifikované Freudem patří např.:
---------------------------------------------------------------------
Potlačení. Traumatická událost je zatlačena do nevědomí, zcela zapomenuta a v nevědomí
udržována energií Ego. Svou nevědomou existenci prozrazuje nepřímými cestami v situacích,
kdy je kontrola Ego oslabena.
-
Projekce. Jde o nevědomý přesun vlastních nežádoucích charakteristik, impulsů,
myšlenek a nepřijatelných přání na druhého člověka. Projekce je dobře pozorovatelná v napjatých mezilidských vztazích.
-
Opačné reagování. Superegem odmítnuté myšlenky či impulzy, které vedou k úzkosti,
jsou potlačeny a nahrazeny svým pravým opakem. Ten je potom často vyjadřován s nadměrným
důrazem a radikalismem, takže vzbuzuje u pozorovatele pocit nepřiměřenosti. Potlačený afekt se
může prozradit např. neverbálními projevy člověka.
-
Fixace a regrese. Nadměrná úzkost z náročného nástupu do nového vývojového období
může vést k zastavení vývoje (fixaci), případně k návratu do předchozího stádia (regrese). Jestliže
se u dospělého člověka v zátěži objeví sklon nadměrně jíst a pít, může jít o regresi do tzv.
orálního stádia. Regrese do análního stádia by se projevovala např. sklonem k zanedbávání
hygienických potřeb apod.
-
Identifikace. Identifikace znamená ztotožnění s druhým člověkem, které vede k nápodobě
jeho chování, např. v situacích vzbuzujících úzkost. Jde o mechanismus, který má značný
význam v průběhu socializace. Identifikace je v mnoha případech velmi užitečným obranným
mechanismem, avšak v některých případech může způsobit závislost a přinést obtíže při hledání
vlastní identity.
-
Přesun a sublimace. Frustraci a neuspokojení se lze vyhnout, jestliže tok energie změní
svůj směr a aktivita se přesune z primárního objektu na nový cíl. K tomu mohou dobře
posloužit různé estetické či kulturní aktivity apod.
Freudova teorie osobnosti,
 již jen zřídka ve své klasické podobě, bývá přímo uplatňovaná v psychoterapeutické i poradenské praxi. Umožňuje lépe porozumět intrapsychické dynamice klientů při úvahách o využívání obranných mechanismů, o vlivu dětských zážitků na jejich chování v dospělosti, o povaze jejich intrapersonálních konfliktů apod.

Psychoanalýza jako psychoterapeutická škola sleduje tři hlavní cíle:
Vývoj osobnosti dělí Freud do pěti vývojových stádií - orální, anální, falické, latentní a genitální.
Jednotlivé vývojové fáze jsou určeny tím, která oblast těla, a které aktivity s ní související, poskytují dítěti nejsilnější pocity slasti.
-
pomoci klientovi k osobnostní adaptaci reorganizací jeho vnitřních sil uvědoměním si
nevědomých aspektů jeho osobnosti
-
pomoci klientovi propracovat se neuzavřenými vývojovými stádii
-
pomoci klientovi realisticky se vyrovnat s požadavky společnosti posílením Ego.
Strategie vedoucí k dosažení těchto cílů předpokládá vyzvednutí potlačených prožitků na vědomou úroveň, a to nejen ryze kognitivně, ale i s emocionálním (resp. negativně emocionálním) kontextem a tím dosáhnout katarze – očištění. Tím se posílí Ego klienta, který pak může sám řešit problémy a vnitřní konflikty racionálními metodami.
K dosažení těchto cílů se při psychoanalýze používá metody volných asociací, analýzy snů, analýzy přenosu a analýzy odporu. Obvykle se předpokládá dlouhodobé a intenzivní vedení klienta psychoanalytikem. K potlačeným nevědomým projevům instinktů se lze podle Freuda propracovat i analýzou spontánních projevů (např. snů, přeřeknutí) klienta. Ty jakoby proklouzly cenzuře Ego a symbolicky (nepřímo) se vztahují k potlačenému obsahu. Tento materiál je ovšem třeba objevit, porozumět jeho skrytému obsahu, a pak jej interpretovat.
Psychoanalýza bývá označována za první vědeckou teorii osobnosti. Ta byla ve velkém rozsahu byla přijímána, diskutována i kriticky odmítána jednotlivci i jednotlivými psychologickými směry. Početněji, než psychoanalýza ve své klasické podobě, jsou v současné psychoterapeutické a poradenské praxi zastoupeny modernější psychodynamické školy, které do psychoanalytického kontextu integrují většinou sociálně psychologické aspekty a kriticky rozvíjejí Freudovo učení – např. neoadleriánská škola, neopsychoanalýza, atp. (srov. Drapela,
1997; Freud, 1971; Hrabal, st. 1998, Storr, 1996 aj.).
Adleriánská poradenská škola
Vídeňský lékař Alfréd Adler, Freudův žák, přítel a později nesmiřitelný odpůrce, popsal
dynamiku lidské psychiky specifickým způsobem. Jeho individuální psychologie považuje za
ústřední hnací sílu osobnosti usilování o nadřazenost, která svědčí o snaze jedince žít
dokonalejší a plnější život. Každý člověk si vytváří své ideální já, o jehož dokonalost je možné
usilovat. Snaha o dokonalost je přirozenou reakcí na nevyhnutelné pocity méněcennosti, které
jsou všeobecnou lidskou zkušeností. Ta může být důsledkem subjektivního pocitu psychické či
sociální slabosti nebo objektivních tělesných poškození. Významnou roli, podle Adlera, hraje i
sourozenecké postavení a pohlaví. Zatímco malé děti si uvědomují svoji nedokonalost ve
srovnání se starším sourozencem, ženy protestují proti svázanosti ženské role.
Pocit méněcennosti má vliv na výběr životního stylu, který člověku pomáhá dosáhnout
nadřazenosti. Subjektivní sílou, která vytváří životní cíl a vede člověka k jedinečné a dokonalé
budoucnosti je jeho tvořivé Já. Nevyhnutelnou kompenzací všech přirozených slabostí lidských
jedinců je společenský cit, který se rozvíjí v rámci zdravé rodinné atmosféry.
Zdrojem obtíží klientů je patologický životní styl. Ti se zpravidla cítí neschopní dosáhnout nadřazenosti společensky konstruktivním způsobem a volí společensky nepřijatelné
kompenzační mechanismy. To vše může být důsledkem rodinné atmosféry plné soutěživosti a
nedůvěry, nevšímavosti, dominance, zneužívání či rozmazlování, která brání rozvoji sociálního
citu u dítěte. Děti si pak k dosažení nadřazenosti většinou vybírají jeden ze čtyř sobeckých cílů:
- vyhledávání pozornosti
- usilování o moc
- mstivost
- deklarování nedokonalosti či prohry.
Mnohé z těchto cílů se mohou stát charakteristickými osobnostními rysy dospělých jedinců. Rozmazlující či naopak dominantní výchova rodičů může podpořit rozmazlený či kompulzivní životní styl. V prvním případě může jít o lidi s pocitem neschopnosti, který může vést k lenosti a ničení uspokojujících sociálních interakcí. Ve druhém případě mohou takto vedení jedinci zažívat pocit bezmocnosti, který jim neumožní řešit základní životní úkoly a problémy, a v důsledku toho pak například rebelují, uchylují se k různým rituálům apod.
Podle Adlera lze u většiny patologických osobností pochopit jejich patologické cíle na pozadí vnímání rodinné atmosféry klientem. Člověk není ve svém chování jednoznačně determinován svou minulostí a budoucností, nýbrž tím, jak v současnosti chápe svou minulost, a co v současnosti očekává od své budoucnosti. Ani jedno ani druhé nemusí nutně odpovídat realitě, ale obojí vyjadřuje současné jedincovy psychické potřeby.
Cílem procesu v adleriánském pojetí je pomoc klientovi rozvinout funkční chování, které mu umožní zvládat tři základní životní oblasti: práci, společnost a partnerské vztahy. Funkční chování je takové, které vede k sociálním kontaktům, je založeno na sociálním cítění a vedeno sociálním zájmem.

Terapeut se zaměřuje především na analýzu životního stylu klienta a interpretaci základních omylů, kterých se klient dopustil při vytváření vlastního názoru na svět (chyby v sebehodnocení, generalizace vždy/nikdy – všichni/nikdo, nerealistické cíle apod.).
Proces lze rozdělit do čtyř fází:
- navázání empatického vztahu s klientem
- analýza životního stylu
- poznávací aktivita klienta (dosáhnutí vhledu do příčin a důsledků vlastního chování)
- zvážení alternativ a dosažení změny (reorientace).
Klientovi je poskytována zpětná vazba ohledně jeho pozitivních stránek a důraz je kladen na jeho poznávání (zvyšování vědomí), podporu a posílení. K tomu se využívají specifické techniky jako např. chování “jako by”, paradoxní intence (paradoxní podpora dysfunkčního chování), záměrné vyvolávání emocí, odstranění výhodnosti chování (obranné chování se stává zbytečným), domácí úkoly apod.
Adleriánské postupy se osvědčily při skupinové práci s rodiči a manželskými páry, častými klienty Adleriánů jsou však také učitelé, různé instituce a v neposlední řadě i delikventi.
Behaviorální přístup
Behaviorální přístup vychází z předpokladu, že se každý člověk chová v souladu s tím, co se naučil nebo nenaučil. Je-li lidské chování produktem učení, pak se dá “vycvičit” i schopnost jedince vyrovnat se s problémem. Je tedy zřejmé, že člověk je behavioristy nahlížen jako reaktivní bytost, jejíž chování (behavior) je řízeno vnějšími podněty.
Behaviorismus pronikl do teoretické i praktické oblasti psychologie a počínaje 50. lety tohoto století začal ovlivňovat psychoterapii i poradenství. Základem pro poradenské strategie se staly klasické teorie učení (Pavlov, Skinner aj.); v práci s klientem se využívají různé druhy a techniky učení jako je podmiňování, zpevňování, nácvik, trénink, modelování, instruování, přesvědčování apod. Poradenský vztah má vzdělávací charakter a připomíná vztah učitel – žák. I nepsychologům jsou dobře známé nácviky relaxačních cvičení, asertivity, systematická desenzibilizace apod.

Předmětem radikálně behaviorálně orientovaného poradenství je konkrétní chování klienta a nikoliv osobnost člověka jako integrovaný celek. Podle behavioristů je lidské chování odpovědí na podněty prostředí a člověk dosahuje adaptace učením resp. získáváním zkušeností.
Výsledkem učení jsou vzorce chování, které odpovídají specifickým situacím. Adaptované (žádoucí) stejně jako maladaptované (nežádoucí) chování je naučené nebo nedostatečně naučené. Lze je tedy pozitivně změnit v procesu učení. Behaviorální terapeuti neaspirují na teoretickou jednotu a čistotu, ale usilují o využívání nejúčinnějších technik za účelem změny nežádoucího chování klienta. Toho lze dosáhnout cestou formování žádoucího chování (odměňování, učení nápodobou apod.) nebo cestou odstraňování nežádoucího chování
(vyhasínání, tresty apod.).
Komplexní popis behaviorálních technik podává Jihoafričan Joseph Wolpe (např. 1990).
Vychází z předpokladu, že základem většiny poruch chování je úzkost, která ovšem může být také naučená. Lidé se mohou naučit reagovat úzkostí na jakýkoliv podnět nebo dokonce jen představu o něm. Prostřednictvím procesu generalizace primárního podnětu mohou podněty, které jsou fyzicky podobné původnímu podmíněnému podnětu, vyvolávat úzkost. Je-li úzkost získaná v procesu podmiňovaní, pak je možné, podle Wolpeho, ji odstranit tzv.protipodmiňováním, které se stalo základem pro metodu systematické desenzibilizace.
Prostřednictvím této metody lze klienty postupně naučit zvládat jejich úzkost. Takové učení obvykle probíhá v několika krocích. Používá se nácviku relaxace, sestavování hierarchie úzkosti a postupné “zvykání si” na podněty vyvolávající úzkost různé intenzity. Konečnou fází je pak ověřování účinnosti desenzibilizace klientem v reálných životních situacích.
Od 70. let roste v behaviorální terapii a poradenství důraz na vnitřní, skryté komponenty chování, zvláště na kognitivní a autoregulační aspekty, které se promítají do charakteru nových technik. Hranice mezi klasickými a behaviorálně kognitivními postupy ovšem není ostrá. Různá váha, kterou klade použitá metodika na myšlení a metakognitivní dovednosti na jedné straně a na chování v užším smyslu na straně druhé, závisí do značné míry na typu klientových obtíží. Důraz je zde kladen zejména na uvědomování si vlastních myšlenkových postupů v procesu učení.
Ve školské poradenské praxi se s behaviorálně orientovanými postupy setkáváme poměrně často, neboť jsou účinné zvláště při práci s dětským klientem.

Čtěte také...    vztah lidského mozku a chování v pojednání zde. 

#psychoanalýza #instinkty #pudy