touha po soukromí a pohodlí, uzavření se do svého světa |
přispívá svými zkušenostmi, postojem a přijímá jiné pracovní a společenské role. Být užitečný je prioritou člověka. K životu potřebujeme dostatek vnitřní životní energie. Tu čerpáme především ze vztahů, které vytváříme – k sobě, druhým, k prostředí. V každém věku a ve stáří obzvlášť, je třeba svůj pozitivní vztah k životu opírat o drobné radosti a malá sociální pohlazení. Důležité také je, abychom nelpěli na činnostech, na které již síly nestačí, naopak bychom měli statečně přijímat svá omezení a svou energii tvořivě směřovat k jiným životním hodnotám.
Získávání nových přátelství a udržování sociálních vazeb je důležité v každém věku.
Musíme ovšem vycházet z lásky k sobě samému – přijmout se takový, jaký jsem, sám sebe obdarovávat pocity radosti a naučit se pokud možno vyhýbat emočně vypjatým situacím. Měli bychom si dopřát čas na potěšení všedního dne, naučit se, že změny jsou důležitou součástí života.
U mnoha seniorů je znatelná velká neochota, např. používat hůlku a přijímat tak pohledy druhých na svá omezení. Chybí jim totiž dostatek sebedůvěry unést změny ve stáří. Někteří senioři upadnou do tzv. pasivní role ve stáří, kdy převládá touha po soukromí a pohodlí, uzavření se do svého světa. Je na nás na všech respektovat toto rozhodnutí, nehodnotit to jako neschopnost, ale přijmout to jako jejich životní volbu. Pro seniory je důležité aby věděli, kam se mohou obrátit o pomoc pokud ji budou potřebovat.
Univerzální znaky stárnutí jsou znaky, které sdílejí všichni staří lidé (což je např. vrásčitá kůže). Probabilistické znaky stárnutí mohou být pravděpodobné, ale ne univerzální (např. artróza). Tyto termíny můžeme srovnat s podobnými pojmy - primární stárnutí (což jsou tělesné změny organismu) a sekundární stárnutí (to jsou změny, které se ve stáří objevují častěji, ale nejsou nutným doprovodným jevem). Existuje i třetí pojem terciální stárnutí (prudký a nápadný tělesný úpadek bezprostředně předcházející smrti). Stárnutí je závěrečnou fází lidského vývoje a je nesnadné nalézt uspokojivou definici okamžiku, kdy končí střední věk a začíná stáří.
Pro seniora bez domova na lavičce přijíždí záchranná služba |
Tento věk ovšem nemůže být pokládán za spolehlivý ukazatel životního stavu konkrétního jedince, může jen
naznačovat stav průměrného člověka. V době mezi šedesáti a šedesáti pěti lety začne většina lidí vykazovat určité příznaky stárnutí. Toto stáří lze rozdělit na tzv. mladší stáří (65-75 let) a pokročilé stáří (75 let a více). Existuje více variant, které navrhují různé kategorie stáří. Jedna z nich rozděluje lidi starší 65 let na kategorii třetího věku – vyznačuje se aktivním a nezávislým životem a na kategorii čtvrtého věku – období, kdy je člověk při zajišťování základních lidských potřeb odkázán na ostatní.
Fyzické stárnutí se vyznačuje poklesem počtu buněk, ke kterému se připojuje i pokles výkonnosti buněk zbývajících. Oslabení, které souvisí s věkem zasahuje komplexní procesy větší měrou než jednoduché. Důsledkem fyzického stárnutí je zhoršování energetického zásobování mozku. Proto jsou změny vnímání ve stáří velice výrazné, část starých lidí je jimi znevýhodňována. I u starých lidí, kdy jejich oslabení není tak nápadné je vnímání smyslového světa omezenější a pomalejší. Podobně trpí stárnutím centrální nervový systém. Dochází k úbytku neuronů centrální nervové soustavy a poklesu výkonnosti neuronů zbývajících.
U všech stárnoucích lidí musíme počítat s určitým stupněm omezení jak fyzické tak psychické výkonnosti.
Staří lidé své potíže nevnímají jako nemoc, ale často je chápou jako přirozený projev stárnutí. Proto se také na lékaře obracejí až v pokročilé fázi onemocnění.
Stárnutí postihuje celý pohybový aparát. Ze začátku dochází k omezování kloubní pohyblivosti, následuje pokles rychlosti, obratnosti a poté i síly. Zejména u žen se v období klimakteria a postklimakteria objevují degenerativní onemocnění jako jsou artrózy a osteoporóza (řídnutí kostí). Onemocnění pohybového ústrojí je druhým nejčastějším onemocněním starých lidí u nás. U lidí, kteří žijí na venkově je ve srovnání s obyvateli
měst horší stav. Onemocnění pohybového ústrojí se projevuje jako nejčastější příčina omezení nezávislosti a soběstačnosti starých lidí. Mezi lidmi existují rozdíly v rychlosti stárnutí.
Pro nemocné seniory je typická polymorbidita |
Oslabení psychofyzické obratnosti u starých lidí často není důsledkem stárnutí, ale důsledkem sedavého způsobu života. Vhodně zvolené pohybové aktivity zpomalují procesy stárnutí lidského organismu a tak zlepšují kvalitu života u seniorů. Léčba pohybem je ale u starších lidí náročná. Vyžaduje trpělivost a systematický přístup. Jen těžko lze přesvědčit seniory o nutnosti změnit zaběhnutý životní styl. Nezdravá tučná jídla, kouření a nedostatek pohybu patří mezi časté znaky životního stylu. Absence pohybových návyků
a přesvědčení, že oslabení těla a nemoci jsou přirozeným jevem ve stáří. Zdroj: KALVACH, Z., ZADÁK, Z., JIRÁK, R.,aj. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004
Téma pokračuje zajímavým článkem: Buďte pozitivní a přidejte 7,5 roku do vašeho života !